Na ulici fungují jiné zákony a pravidla. Co jste se musel naučit?
V první řadě nezmrznout. Pro mě je nejvíc fascinující, jak neuvěřitelně adaptabilní člověk je. Zvyknete si hned.
A rychle dospějete?
Vnímal jsem to opačně, pro mě to bylo prodloužené dětství. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Je to iluze velké svobody. V tom je to bezvadný. Lidské tělo i psychika si na všechno zvyknou strašně rychle... Velmi rychle to začnete brát jako svůj život. Musíte se každý den postarat o to, kde se umýt, kde přespat, jak nezmrznout, jak se najíst. Ale to v takzvaně normálním světe přece musíte taky.
Vydržel jste to dva roky. Jak konkrétně jste řešil jídlo? Kradl jste taky?
To k tomu bohužel patří. Jednou jsem strávil čtyřiadvacet hodin na policii za to, že jsem odnesl tvarohovo-makový koláč z Teska. Ani jsem nestihl ochutnat, jestli byl dobrej (směje se). Celkem lehce najdete místa, kde vám dají zdarma polívku. O jídlo a pití se s vámi každý nějak vždycky podělí. S tím byl nejmenší problém. Nejhorší byly boty.
Boty?
Od té doby mám s botami až obsesi. Už nikdy nechci zažít situaci, že bych neměl kvalitní obuv. Když se do nich dostane plíseň, je to konec. Pak chodíte od kontejneru ke kontejneru a hledáte jiné, nebo si z kartonů vystřiháváte vložky do bot, ale ty vydrží tak deset minut, než jsou zase mokré. Pořád jsem je musel měnit. Nohy dostávaly zabrat. A jak nemůžete chodit, jste na ulici úplně v hájí. Od někoho jsem boty párkrát za něco dostal. Ale většinou byly staré, nebo velké, nebo naopak malé. Puchýře jsem tak měl stále na jiných místech... Boty jsem řešil pořád, to byl největší problém. V zimě i v létě. Nejmenší problém bylo sehnat drogu. To vždycky někoho potkáte.
Bral jste heroin a pak pervitin. Máte z toho období nějaké následky?
Zůstala mi brada, která mi trochu samovolně lítá do strany.
Takže jinak vás ty roky s drogou nepoznamenaly?
Měl jsem hodně zdravotních trablů, velké problémy se zuby, žloutenku typu C. Tělo bylo třeba vyčistit a vyzdravovat velmi dlouho. Vlastně to dělám doteď. Skoro vůbec nepiju alkohol. Už jsem se v životě „nakalil“ dost. Pro práci potřebuji čistou hlavu. A chci ji mít čistou. Jsem schopen si povídat s kamarády do šesti do rána a pak je rozvážím domů, protože jsem jediný střízlivý. K alkoholu jsem lhostejný podobně jako k drogám. A jak nepiju, tak když si dám tři piva, nefunguju dva dny. Je mi strašně líto o ty dva dny přijít. Jdu opačným směrem. Do hrobu své tělo jednou pošlu v nejlepším stavu, v jakém kdy bylo.
Celý velký rozhovor s Viktorem Taušem najdete v týdeníku Téma.
