Ačkoliv je držitelem prestižní divadelní Ceny Thálie, výrazné filmové postavy se mu zatím vyhýbaly a většina lidí zná Viktora Dvořáka hlavně díky jeho roli v populárním historickém seriálu První republika. „Dobovky jsou strašně vděčné jak pro diváky, tak pro tvůrce a herce. Štábu se podařilo navodit reálnou tehdejší atmosféru,“ vzpomíná.
Abyste získal roli Václava Havla, musel jste projít klasickým konkurzem, nebo vám nabídka přistála zčistajasna?
Pro mě to byl dárek shůry. V praxi se to projevilo tak, že jsem jeden jediný den točil s Irenou Pavláskovou Pražské orgie, kde jsem se objevil také jako Václav Havel. První asistent režie Vlasta Kadeřábek za mnou večer po natáčení přišel s tím, že jeho kamarád připravuje film o Havlovi a že mi dá vědět, protože si myslí, že bych měl jít na kamerovky. Půl roku se ale nic nedělo. Pak skutečně přišly kamerové zkoušky, přičemž jsem určitě nebyl mezi prvními pozvanými. Nicméně podařilo se.
V rámci přípravy na roli Václava Havla jste mohl čerpat z mnoha dostupných pramenů. Narazil jste na něco překvapivého, co by například i nějak změnilo váš pohled na tuto osobnost?
Nezměnilo, spíš prohloubilo. Uvědomil jsem si, že my Češi máme v podstatě všichni pocit, že Havla nějak známe. Je to ale trošku mylný pocit, protože hodně z nás ho známe víceméně jen povrchně. Kdo z nás přečetl kolik jeho her? Nebo jak je to dlouho, co o něm či od něj někdo z nás něco četl? Ty znalosti – to povědomí o něm je trošku mělčí, než si chceme přiznat, a to jsem si uvědomil i já sám na sobě, když jsem si otevřel některou z knih o něm. K žádné revizi názorů jsem ale nedošel. Jak říkám, spíš jsem si pohled na něj prohluboval.
Čím to podle vás je, že všichni máme tak nějak pocit, že osobnost Václava Havla dobře známe, byť, jak říkáte, povědomí o něm je často spíš mělké?
Je pořád všudypřítomný. Hodně se o něm mluví, hodně se cituje a kdekdo si ho také bere do úst, což se mi ne úplně líbí. Občas mi dneska přijde Václav Havel trochu znásilňovaný v tom, že se hodí kdekomu. Ještě stále si ho připomínáme, ale vlastně pořád prostřednictvím furt stejných prohlášení, citací. Pořád se opakuje to samé, ale je to daleko od toho, abychom si sedli třeba nad jeho filozofickými úvahami. Dnes se ale všechno zplošťuje, zpovrchňuje sociálními sítěmi a všechno je hrozně zjednodušované.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Roli asi bude hrát také to, že jde o velmi mladou část naší historie. Většina z nás éru prezidenta Havla zažila alespoň jako děti.
To určitě. Bylo mi deset, když se psal rok 1989 a můj otec tehdejší dění hodně prožíval a prožívala to i naše učitelka na základní škole. Vzpomínám si, že nás s velkým nadšením prováděla všemi těmi dny a hodně jsme si o tom ve škole povídali. Dlouho jsem měl pocit, že si všechny ty události velmi dobře pamatuji. Když jsem během příprav na film viděl dokumenty z té doby – z těch plných náměstí, tak mě překvapilo, jak silné to doopravdy bylo a že tuhle sílu jsem si nepamatoval. Mýlíme se asi často, když si myslíme, že něco známe dobře. Asi bychom se k takovým věcem měli vracet znova a znova.
Když zmiňujete sílu, doslechla jsem se, že jedna z nejobtížnějších scén pro vás byla ta na balkonu Melantrichu. Text vás určitě netrápil, toho tam mnoho nebylo.
Kdepak, přímo na tom balkonu nebyl vůbec žádný text. Tím ale ta scéna byla ještě těžší. Je to symbolický moment filmu, a proto jsme opravdu chtěli, aby zafungoval. Točilo se to x hodin a strašně mockrát. Vevnitř za balkonem kdysi bývala ohromná redakce, ale dnes už je tam jen malý sterilní pokoj s manželskou postelí, kam se musel nasáčkovat celý štáb, takže tam nebylo k hnutí a k dýchání. Na tom malém balkonu byly dvě kamery a byl celkem problém, aby se neviděly navzájem. Všechno se muselo pečlivě zkoušet a do toho na mě mluvili tři lidé, přičemž každý měl jinou představu.
Když to celé trvalo už několik hodin, měl jsem toho v jednu chvíli vážně dost. Proto to bylo náročné. Mohlo to sice budit dojem, že jako herci tam děláme jen tak trochu stafáž, protože jen ujdeme dva kroky na balkon, a to je vlastně všechno. Pro mě to byl ale úkol během pár sekund odvyprávět, co se tehdy ve Václavu Havlovi mohlo odehrávat. Byl to takový vnitřní krátký monolog beze slov, a na to se člověk musí soustředit, což nebylo úplně jednoduché.
Jde o vaši první hlavní filmovou roli, přičemž vás potkala rok před čtyřicítkou. Když jste se dozvěděl, že je to takzvaně v kapse, řekl jste si něco v duchu „No konečně, už bylo na čase“?
Myslím, že jsem v duchu poděkoval tam nahoru, že mi tuhle příležitost poslali. Celou dobu, co se rozhodovalo o tom, kdo to bude hrát, pro mě bylo nejdůležitější udržet si vědomí, že když to vyjde, budu rád a postavím se k tomu, jak nejlépe umím, ale když to nevyjde, tak se taky nic nestane. Když se zadařilo, přicházely ke mně různé pocity. Nebyla to jenom radost, ale také jsem to musel trochu rozdýchávat, jak velký úkol přede mnou stojí.
Viktor Dvořák ■ Narodil se 7. října 1979 v Českých Budějovicích. |
Mnoho diváků vás má stále spojeného s úspěšným seriálem První republika. Líbilo se vám jako herci v prvorepublikových kulisách víc než v těch předrevolučních, které jste teď poznal velmi intenzivně?
Bylo to určitě stejně zajímavé. Dobovky jsou strašně vděčné jak pro diváky, tak pro tvůrce a herce. Vždycky když jsem v První republice viděl kolegyně v těch krásných šatech, tak to byla radost. Když jsme točili šantán a filmaři opravdu vytvořili atmosféru tehdejší doby, byl jsem rád, že u něčeho takového můžu být. Nemůžu ale říct, že to bylo víc, nebo méně zajímavé. Když jsme do HAVLA točili rok 1968 a byli jsme na Anenském náměstí, kde stál tank a herci, kteří hráli ruské vojáky a měli samopaly, tak to byla také síla.
Napadá mě teď jedna ryze praktická věc. Jste odnaučený kuřák, to muselo být těžké natáčení, když Václav Havel téměř nedal cigaretu z ruky.
Tenhle problém jsem vyřešil hned na začátku tím, že jsem požádal produkci, aby mi zajistila beznikotinové cigarety. Věděl jsem totiž skoro s jistotou, že pokud bych kouřil klasické cigarety, tak by se ze mě do pár dnů stal kuřák, a to dost silný kuřák. V kouření jsem dřív nebyl zrovna troškař, takže mi bylo jasné, že bych do toho vletěl naplno. Nejvíc jsem se bál, že mi z toho nebude dobře a nebudu se moct soustředit na práci, protože mně cigarety nikdy nedělaly dobře. Mám z nich migrény, když to s nimi přeháním, mám horší hlas, zkrátka se necítím dobře. Bál jsem se, že by mě to brzdilo v práci.
Některé natáčecí dny zřejmě stály za to, prý jste na place zvládl i padesát cigaret.
Ano, pamatuji si takové dva nejhorší dny, kdy se mi opravdu sešly scény, kde se hodně kouřilo. Slávek Horák pracuje navíc tak, že se jede na hodně klapek, takže jsem si zapaloval, potahoval, típal a dokuřoval opravdu hodně cigaret. Vážně jich byly desítky. Nechci nadsazovat, ale řekl bych, že jich bylo i víc než padesát za jeden den. I když byly bez nikotinu, tak jsem měl druhý den pěknou kuřáckou kocovinu. Byl jsem sice přiotrávený, jako kdyby někde hořelo a já se toho nadýchal, ale závislost se nedostavila, to bylo skvělé. (smích)
3. července 2020 |
