Hawelkův podnik uprostřed města, jen kousek od svatoštěpánského dómu, si dodnes zachoval původní ráz. Atmosféra mezi stěnami s tmavými sežloutlými tapetami je stále vynikající. Většina domácích návštěvníků si tu čte noviny upevněné v klasických dřevěných rámech. Dým z cigaret a čibuků odsávají ventilátory z 60. let, pokryté vrstvou prachu a pavučin. Na stěnách visí obrazy a plakáty. Na odřených židlích sedí smrtelníci i ti nesmrtelní...
"Můj otec byl švec z Brna. Já jsem se ve Vídni vyučil číšníkem a v roce 1936 jsme s manželkou otevřeli tuto kavárničku," vzpomíná Leopold Hawelka. "Ke kávě podáváme české buchty, které si u nás pochvaloval i Václav Havel."
Na otázku, které osobnosti jeho kavárničku navštěvují, odpovídá pan Hawelka stroze: "Bylo jich mnoho. Host jako host, pro mně jsou všichni osobnosti."
Nepodstatné je pro pana Hawelku i množství šálků a sklenic kávy, které se tu denně vypije. "Hodně, hodně," mává rukou. "Ve Vídni se dodnes káva připravuje podle více než dvaceti receptů. Vídeňáci pijí především melanš, což je káva s mlékem, ale nepohrdnou ani kávou se šlehačkou, kořením, vanilkou nebo čokoládou. Většině obyvatel města valčíku začíná a končí den šálkem kávy," vysvětluje.
Zdá se, že vídeňským kavárničkám zvoní umíráček. Zanikají spolu s jejich majiteli. Gunter Hawelka, syn pana Leopolda, je však rozhodnutý rodinný podnik zachovat.
Vídeňané jsou přesvědčeni, že tradici každodenního popíjení kávy zavedli v Evropě jejich pradědové v roce 1529. Uvádějí, že po obléhání Vídně nechali Turci v jedné vsi blízko Vídně zásobu kávových zrn. Rakušané je vyzkoušeli a stali se na kofeině závislí. Podle tureckého vzoru podávali ke kávě i sklenku vody. Hrdí Benátčané však tento názor pokládají za nesmysl. Podle nich přivezli kávu do Evropy arabští kupci přes Benátky v 17. století.
 |
 |
