Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Věčný potížista Ludvík Vaculík

  0:08aktualizováno  0:08
Tento týden, úterý poledne. Ludvík Vaculík se nakloní a zvídavě se zeptá: "Už jste četl mé dnešní Poslední slovo?" "Ještě ne," říkám. "Zas očekávám, že se ozvou, že mi dají. Takzvaní ochránci lidských práv," konkretizuje Vaculík. Patří podle vás Ludvík Vaculík mezi významné české osobnosti dneška?

Najdu si ono Poslední slovo v Lidových novinách. Jmenuje se O slabém zákonu. Vaculík v něm brojí proti zlodějům a toleranci vůči nim. Žádné tresty prý nezmění povahu zlodějů, jsou stále drzejší a drzejší.

"Zákonná úprava postihuje jen ty jednotlivé skutky, a ne součet jejich následků. Vždyť je to dnes u nás jako ve středověku za slabého krále. Nevím a nemám radu pro právníky a oni pro nás také ne, nežli abychom si dali železné dveře.

Mám myšlenku na řádné občany: že zloději by se měli prostě střílet jako divoké svině v bramborách. Opravdu, jak už jsem víckrát napsal: zločinnost se sníží jen snížením počtu zlodějů. Ale kdo se k tomu politicky přihlásí?"


Už tehdy byl jiný, obtížný
Do školy začal tento syn tesaře chodit v rodném Brumově nedaleko Valašských Klobouk. "V třetí třídě měšťanské školy přišel náš učitel češtiny s požadavkem, abychom si psali všichni deník... Deník si měla celá třída psát asi měsíc, dál mohl pokračovat, koho to bavilo, a to jsme byli dvá nebo třé. Mě to drželo devět let," vzpomíná Vaculík v úvodu svého sedmisetstránkového svazku Milí spolužáci, v němž komentuje své zápisky z let 1939-1949.

Například 4. října 1939 si třináctiletý Ludvík poznamenal: "Měl jsem dnes přednášku o vzniku země podle teorie Kant-Laplaceovy. V přednášení se budou střídat všichni žáci. Jsem opravdu zvědav, jak to bude dělat Janečka, Svoboda Miroslav, Chytil a Holba Jan."

Po třetí třídě měšťanky odešel do Zlína, kde absolvoval kázeňsky i výkonově tvrdou Baťovu školu práce. Souběžně studoval obuvnickou školu. Pak navštěvoval obchodní školu.

Když ji v šestačtyřicátém dokončil, zapsal se na Vysokou školu politickou a sociální v Praze, obor politicko - novinářský. V roce 1950 ji absolvoval. To již byl členem KSČ, pracoval jako vychovatel v internátu (fakultu dodělal dálkově) a byl ženat - v červnu 1949 si vzal o půl roku starší Marii Komárkovou, s níž se seznámil ve Zlíně během války.

A v padesátém roce se stal poprvé otcem. Celkem zplodil pět dětí: tři syny s Marií, dceru a syna se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, přičemž k Marii se vrátil a žijí v manželství dodnes.

"On byl jiný. Velice obtížný. Člověk, který jiskřil, neustále burcoval a provokoval k myšlení. Postupně jsem se na něho začala vázat, až jsem mu propadla a začala jsem na něm být závislá," vzpomíná Vaculíková na čtyřicátá léta v rozhovoru Já jsem oves, který s ní vloni vedl Pavel Kosatík.

Nespoléhat se na mocné
Po dvouleté vojně se v třiapadesátém roce vrátil do civilu, ale na místo vychovatele mládeže už nenastoupil. Začala jeho redaktorská éra. Publicistické schopnosti naplnil v Československém rozhlase a v Literárních novinách, kam přešel v září 1965.

Jeho příspěvky i chování provokovaly. Traduje se historka, že v rozhlase se jedné Vaculíkově kolegyni ztratila peněženka a vedení instituce jí řeklo, že za to neodpovídá. Vaculík vzal psací stroj a chtěl ho pronést vrátnicí kontrole namítl, že vedení rozhlasu za stroj neodpovídá.

Ta historka je poučná. Peněženka byla majetkem soukromé osoby, kdežto psací stroj patřil instituci. To však Vaculík "přehlédl". Tento postup používá dodnes: vyhroceností detailu až ad absurdum chce obnažit a demaskovat princip, na němž stojí celek. Zda to, co považuje za symptom a důkaz, podává přesně, pro něj není tak důležité.

Podstatnější jsou následky: narušení automatismu ve vnímání a myšlení. Tak do tabu řízněme - uvidíme, k čemu dojdeme, vybízí svými postoji. A ještě k vychovatelství: z těchto zkušeností Vaculík vytěžil knižní debut Rušný dům. Vyšel v roce 1963 a kritika mu věnovala slušnou pozornost.

Následující román Sekyra z roku 1966, stylisticky suverénnější, ironičtější, opět autobiografický, bourající iluze komunistického mládí, se stal jedním z erbovních prozaických děl české literatury šedesátých let. Vaculíkově věhlasu napomohlo jeho občanské angažmá.

Ať to byly jeho svéhlavé fejetony (některé knižně vyšly v roce 1990 ve svazku Stará dáma se baví) či projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 ("... za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka... vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady...") anebo autorství výzvy 2000 slov, v níž byli občané povzbuzováni k demokracii zdola, k nespoléhání se na mocné, k novému sebevědomí ("Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát.").


Nedostali mě
Když se moci chopila Husákova garda, bylo nasnadě, že s "Vaculíky" nastane účtování. Týdeník Listy, pokračovatel Literárních novin, byl zrušen a Vaculík se ocitl bez zaměstnání.

Normalizující se nakladatelství Československý spisovatel mu ústy svého nového ředitele, stalinisty Ivana Skály, zrušilo smlouvu na vydání románu Morčata, který dopsal v roce 1970 a o němž kritik Vladimír Karfík napsal: "... základní dílo doby - troufalá výzva Bohu, tázání o tom, co člověku nemá být zjeveno..."

"Měl jsem štěstí, že poté, co Morčata vyšla u Škvoreckého v Sixty-Eight Publishers, dočkala se překladu do jedenácti jazyků. Nebyly to veliké honoráře, ale všude nějaké a při těch nesmyslných kurzech, jaké oni měli, z toho šlo vyžít.

A občas se mi dostávalo i jiné podpory, například od Nadace Charty," vzpomíná Vaculík a připojuje: "Jeden čas mi taky přispíval Jiří Kolář. Svěřil jsem se mu, že nemám o čem psát, a on mi řekl: Tak piš o tom, že nemáš o čem psát.

Tak se začal rodit Český snář a po dobu jeho vznikání mi Kolář každý měsíc dával pět set bonů." Český snář, román-dokument zachycující pronikavě a "bezohledně" autorův život mezi 22. lednem 1979 a 2. únorem 1980, vyvolal v disidentských kruzích rozporuplné reakce.

"Vidím, jak Tě nese jen obyčejná lidská zpupnost," napsala tvůrci Eva Kantůrková. V Českém snáři však Vaculík nesporně našel svou vyjadřovací parketu; i v románech Jak se dělá chlapec (1993) a Loučení k panně (2002) vsazuje do díla svůj osud.

Chartista Vaculík, vydávající samizdatovou edici Petlice, se odmítal nechat zaměstnat, ač se o něm ví, že manuálně zručný je víc než dobře: "Estébáci mi vyhrožovali paragrafem o příživnictví, ale nikam jsem nenastoupil. Účelem bylo zdeptat mě, abych po práci už nic nenapsal."

Když v roce 1986 vstoupil do důchodového věku, žádný důchod mu vyměřen nebyl. "A kdybych nebyl rodinným příslušníkem paní Vaculíkové, tak bych ani nebyl ošetřen. Jednoho dne mi totiž oznámili, že jsem vyškrtnut z evidence zdravotních pojištěnců."

Hodiny u klavíru
"Dnešní veliká svoboda slova a shromažďování začala pro mne cenzurním zásahem, poučenějším než všecky v mém životě. Poslední listopadové soboty, kdy se na Letenské pláni konal tábor lidu, požádal jsem ráno organizátory také o slovo.
Řekli mi, ať v poledne přijdu na místo. Tam jsem se dověděl, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu přijít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu," napsal Vaculík 11. prosince 1989 do posledního čísla ilegálních Lidových novin.

Dal jasně najevo, že neskladný bude i nadále. A je tomu tak dosud. S vyslovením rázného názoru na kdeco nemá problém. Zakladatel a editor Respektu Ivan Lamper vloni označil Vaculíkův náhled na homosexuály ("...jste pod čarou normálu, buďte si tam a nekřivte ji k sobě") za "čistou ukázku fašistického myšlení".

Ptám se Vaculíka, zda "mít názor" není často jen důsledek nedostatečného vzdělání. Odpoví: "Může být, ale já jsem si to pro sebe vzal z jiného konce: Nadbytečné vzdělání umrtvuje myšlení. Samozřejmě zjednodušuji, ale v zásadě je to tak."

Cítíte se být příslušníkem elity? táži se ještě: "To slovo je profláknuté, nemám je rád. Nicméně elita existuje, ale já nemohu říct, zda k ní patřím. Elitu vždy určuje okolí."

Loučíme se před redakcí Literárních novin. Ludvík Vaculík se o ně intenzivně zajímá a stará - předsedá vydavatelské společnosti tohoto týdeníku.

"Támhle je ta učebna," ukazuje na okno v protější budově v ulici Na Poříčí. Sídlí tam hudební škola, kam spisovatel chodí na hodiny klavíru. Začal s nimi asi před rokem a půl, uražen tím, že jeho syn odmítl na klavír nadále docházet. "

Děláte pokroky?" "Dělám, dělám, už jsem schopen přehrát si nějaké písničky. Ale dneska mám na sebe vztek. Na to, jak jsem doma cvičil, mi to tentokrát moc nešlo."  

LUDVÍK VACULÍK

Odkud jsem
Narodil jsem 23. července 1926 v Brumově. Jsem z Valašska, z obce vzdálené několik kilometrů od slovenské hranice. Až ve škole jsem se dozvěděl, že jsem Čech. Národnost do té doby vůbec nebyla v mém vědomí. Protože ve vedlejší vesnici se mluvilo už trošičku jinak, o kousek zase malinko jinak, a to už třeba bylo na Slovensku. Taky jsem si vypracoval definici národnosti: poslední postupný Čech je skoro stejný jako první postupný Slovák.

Čím vším jsem byl
Obuvnickým dělníkem, vojenská služba se asi nepočítá, že? Takže po ní jsem byl redaktorem.
Pak, za normalizace, jsem byl bez zaměstnání, ale těžko tomu říkat svobodné povolání. Nyní jsem důchodcem. A poprvé, co jsem v důchodu, se skutečně cítím být v důchodu, protože mám nejvíc volno. Po dlouhé době nepíšu ani nepořádám žádnou knihu, žádný spis.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Sám život. Tuto otázku si ovšem nemám důvod klást jindy a jinak, než když někde zase čtu: Čím byste chtěl znovu být a podobně. Tak jsem zjistil: Nechtěl bych, aby se cokoli vrátilo, nechtěl bych znovu žít, nechtěl bych být někým jiným.
Zjistil jsem, že to bylo a je perfektní. Ten život byl dar. A čím dál víc cítím od koho.

Můj nejbližší velký úkol
Veliký úkol, který se ke mně blíží, je důstojná smrt. Ale zaživa můj nejbližší veliký úkol: přeci jenom mám ještě dvě témata, která bych rád napsal do knížky.


Autoři: ,



Nejčtenější

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...

Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...



Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Zemřel dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II.

Třináctého února zemřel dánský princ Henrik

Po vážné nemoci zemřel v noci na středu dánský princ Henrik, manžel královny Margrethe II. Třiaosmdesátiletý šlechtic...

Další z rubriky

Královské poprvé. Alžběta II. dorazila na londýnský týden módy

Královna Alžběta II. a šéfka americké mutace magazínu Vogue Anna Wintourová na...

Asi největší hvězdou londýnského týdne módy byla britská panovnice Alžběta II. (91). Královna akci navštívila vůbec...

Vacek: Díky Ypsilonce nepropadám iluzi, že jsem hvězda či herec spasitel

Petr Vacek

Petr Vacek (53) chtěl původně pokračovat v rodinné tradici a stát se lékařem. Svůj dávný sen si teď plní alespoň díky...

Kate byla na filmových cenách za hvězdu. Černý protest nepodpořila

Vévodkyně Kate a princ William na udílení cen BAFTA (Londýn, 18. února 2018)

Na udílení cen Britské filmové a televizní akademie dorazili i princ William (35) a jeho manželka Kate (36). Těhotná...

Najdete na iDNES.cz