Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Věčný potížista Ludvík Vaculík

  0:08aktualizováno  0:08
Tento týden, úterý poledne. Ludvík Vaculík se nakloní a zvídavě se zeptá: "Už jste četl mé dnešní Poslední slovo?" "Ještě ne," říkám. "Zas očekávám, že se ozvou, že mi dají. Takzvaní ochránci lidských práv," konkretizuje Vaculík. Patří podle vás Ludvík Vaculík mezi významné české osobnosti dneška?

Najdu si ono Poslední slovo v Lidových novinách. Jmenuje se O slabém zákonu. Vaculík v něm brojí proti zlodějům a toleranci vůči nim. Žádné tresty prý nezmění povahu zlodějů, jsou stále drzejší a drzejší.

"Zákonná úprava postihuje jen ty jednotlivé skutky, a ne součet jejich následků. Vždyť je to dnes u nás jako ve středověku za slabého krále. Nevím a nemám radu pro právníky a oni pro nás také ne, nežli abychom si dali železné dveře.

Mám myšlenku na řádné občany: že zloději by se měli prostě střílet jako divoké svině v bramborách. Opravdu, jak už jsem víckrát napsal: zločinnost se sníží jen snížením počtu zlodějů. Ale kdo se k tomu politicky přihlásí?"


Už tehdy byl jiný, obtížný
Do školy začal tento syn tesaře chodit v rodném Brumově nedaleko Valašských Klobouk. "V třetí třídě měšťanské školy přišel náš učitel češtiny s požadavkem, abychom si psali všichni deník... Deník si měla celá třída psát asi měsíc, dál mohl pokračovat, koho to bavilo, a to jsme byli dvá nebo třé. Mě to drželo devět let," vzpomíná Vaculík v úvodu svého sedmisetstránkového svazku Milí spolužáci, v němž komentuje své zápisky z let 1939-1949.

Například 4. října 1939 si třináctiletý Ludvík poznamenal: "Měl jsem dnes přednášku o vzniku země podle teorie Kant-Laplaceovy. V přednášení se budou střídat všichni žáci. Jsem opravdu zvědav, jak to bude dělat Janečka, Svoboda Miroslav, Chytil a Holba Jan."

Po třetí třídě měšťanky odešel do Zlína, kde absolvoval kázeňsky i výkonově tvrdou Baťovu školu práce. Souběžně studoval obuvnickou školu. Pak navštěvoval obchodní školu.

Když ji v šestačtyřicátém dokončil, zapsal se na Vysokou školu politickou a sociální v Praze, obor politicko - novinářský. V roce 1950 ji absolvoval. To již byl členem KSČ, pracoval jako vychovatel v internátu (fakultu dodělal dálkově) a byl ženat - v červnu 1949 si vzal o půl roku starší Marii Komárkovou, s níž se seznámil ve Zlíně během války.

A v padesátém roce se stal poprvé otcem. Celkem zplodil pět dětí: tři syny s Marií, dceru a syna se spisovatelkou Lenkou Procházkovou, přičemž k Marii se vrátil a žijí v manželství dodnes.

"On byl jiný. Velice obtížný. Člověk, který jiskřil, neustále burcoval a provokoval k myšlení. Postupně jsem se na něho začala vázat, až jsem mu propadla a začala jsem na něm být závislá," vzpomíná Vaculíková na čtyřicátá léta v rozhovoru Já jsem oves, který s ní vloni vedl Pavel Kosatík.

Nespoléhat se na mocné
Po dvouleté vojně se v třiapadesátém roce vrátil do civilu, ale na místo vychovatele mládeže už nenastoupil. Začala jeho redaktorská éra. Publicistické schopnosti naplnil v Československém rozhlase a v Literárních novinách, kam přešel v září 1965.

Jeho příspěvky i chování provokovaly. Traduje se historka, že v rozhlase se jedné Vaculíkově kolegyni ztratila peněženka a vedení instituce jí řeklo, že za to neodpovídá. Vaculík vzal psací stroj a chtěl ho pronést vrátnicí kontrole namítl, že vedení rozhlasu za stroj neodpovídá.

Ta historka je poučná. Peněženka byla majetkem soukromé osoby, kdežto psací stroj patřil instituci. To však Vaculík "přehlédl". Tento postup používá dodnes: vyhroceností detailu až ad absurdum chce obnažit a demaskovat princip, na němž stojí celek. Zda to, co považuje za symptom a důkaz, podává přesně, pro něj není tak důležité.

Podstatnější jsou následky: narušení automatismu ve vnímání a myšlení. Tak do tabu řízněme - uvidíme, k čemu dojdeme, vybízí svými postoji. A ještě k vychovatelství: z těchto zkušeností Vaculík vytěžil knižní debut Rušný dům. Vyšel v roce 1963 a kritika mu věnovala slušnou pozornost.

Následující román Sekyra z roku 1966, stylisticky suverénnější, ironičtější, opět autobiografický, bourající iluze komunistického mládí, se stal jedním z erbovních prozaických děl české literatury šedesátých let. Vaculíkově věhlasu napomohlo jeho občanské angažmá.

Ať to byly jeho svéhlavé fejetony (některé knižně vyšly v roce 1990 ve svazku Stará dáma se baví) či projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 ("... za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka... vidím, že jsme nedodali lidstvu žádné původní myšlenky a dobré nápady...") anebo autorství výzvy 2000 slov, v níž byli občané povzbuzováni k demokracii zdola, k nespoléhání se na mocné, k novému sebevědomí ("Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to, k čemu jí dáme mandát.").


Nedostali mě
Když se moci chopila Husákova garda, bylo nasnadě, že s "Vaculíky" nastane účtování. Týdeník Listy, pokračovatel Literárních novin, byl zrušen a Vaculík se ocitl bez zaměstnání.

Normalizující se nakladatelství Československý spisovatel mu ústy svého nového ředitele, stalinisty Ivana Skály, zrušilo smlouvu na vydání románu Morčata, který dopsal v roce 1970 a o němž kritik Vladimír Karfík napsal: "... základní dílo doby - troufalá výzva Bohu, tázání o tom, co člověku nemá být zjeveno..."

"Měl jsem štěstí, že poté, co Morčata vyšla u Škvoreckého v Sixty-Eight Publishers, dočkala se překladu do jedenácti jazyků. Nebyly to veliké honoráře, ale všude nějaké a při těch nesmyslných kurzech, jaké oni měli, z toho šlo vyžít.

A občas se mi dostávalo i jiné podpory, například od Nadace Charty," vzpomíná Vaculík a připojuje: "Jeden čas mi taky přispíval Jiří Kolář. Svěřil jsem se mu, že nemám o čem psát, a on mi řekl: Tak piš o tom, že nemáš o čem psát.

Tak se začal rodit Český snář a po dobu jeho vznikání mi Kolář každý měsíc dával pět set bonů." Český snář, román-dokument zachycující pronikavě a "bezohledně" autorův život mezi 22. lednem 1979 a 2. únorem 1980, vyvolal v disidentských kruzích rozporuplné reakce.

"Vidím, jak Tě nese jen obyčejná lidská zpupnost," napsala tvůrci Eva Kantůrková. V Českém snáři však Vaculík nesporně našel svou vyjadřovací parketu; i v románech Jak se dělá chlapec (1993) a Loučení k panně (2002) vsazuje do díla svůj osud.

Chartista Vaculík, vydávající samizdatovou edici Petlice, se odmítal nechat zaměstnat, ač se o něm ví, že manuálně zručný je víc než dobře: "Estébáci mi vyhrožovali paragrafem o příživnictví, ale nikam jsem nenastoupil. Účelem bylo zdeptat mě, abych po práci už nic nenapsal."

Když v roce 1986 vstoupil do důchodového věku, žádný důchod mu vyměřen nebyl. "A kdybych nebyl rodinným příslušníkem paní Vaculíkové, tak bych ani nebyl ošetřen. Jednoho dne mi totiž oznámili, že jsem vyškrtnut z evidence zdravotních pojištěnců."

Hodiny u klavíru
"Dnešní veliká svoboda slova a shromažďování začala pro mne cenzurním zásahem, poučenějším než všecky v mém životě. Poslední listopadové soboty, kdy se na Letenské pláni konal tábor lidu, požádal jsem ráno organizátory také o slovo.
Řekli mi, ať v poledne přijdu na místo. Tam jsem se dověděl, že s mým slovem se nepočítá, že však můžu přijít na tribunu. Řekl jsem, že u věci, do které nesmím mluvit, nebudu dělat parádu," napsal Vaculík 11. prosince 1989 do posledního čísla ilegálních Lidových novin.

Dal jasně najevo, že neskladný bude i nadále. A je tomu tak dosud. S vyslovením rázného názoru na kdeco nemá problém. Zakladatel a editor Respektu Ivan Lamper vloni označil Vaculíkův náhled na homosexuály ("...jste pod čarou normálu, buďte si tam a nekřivte ji k sobě") za "čistou ukázku fašistického myšlení".

Ptám se Vaculíka, zda "mít názor" není často jen důsledek nedostatečného vzdělání. Odpoví: "Může být, ale já jsem si to pro sebe vzal z jiného konce: Nadbytečné vzdělání umrtvuje myšlení. Samozřejmě zjednodušuji, ale v zásadě je to tak."

Cítíte se být příslušníkem elity? táži se ještě: "To slovo je profláknuté, nemám je rád. Nicméně elita existuje, ale já nemohu říct, zda k ní patřím. Elitu vždy určuje okolí."

Loučíme se před redakcí Literárních novin. Ludvík Vaculík se o ně intenzivně zajímá a stará - předsedá vydavatelské společnosti tohoto týdeníku.

"Támhle je ta učebna," ukazuje na okno v protější budově v ulici Na Poříčí. Sídlí tam hudební škola, kam spisovatel chodí na hodiny klavíru. Začal s nimi asi před rokem a půl, uražen tím, že jeho syn odmítl na klavír nadále docházet. "

Děláte pokroky?" "Dělám, dělám, už jsem schopen přehrát si nějaké písničky. Ale dneska mám na sebe vztek. Na to, jak jsem doma cvičil, mi to tentokrát moc nešlo."  

LUDVÍK VACULÍK

Odkud jsem
Narodil jsem 23. července 1926 v Brumově. Jsem z Valašska, z obce vzdálené několik kilometrů od slovenské hranice. Až ve škole jsem se dozvěděl, že jsem Čech. Národnost do té doby vůbec nebyla v mém vědomí. Protože ve vedlejší vesnici se mluvilo už trošičku jinak, o kousek zase malinko jinak, a to už třeba bylo na Slovensku. Taky jsem si vypracoval definici národnosti: poslední postupný Čech je skoro stejný jako první postupný Slovák.

Čím vším jsem byl
Obuvnickým dělníkem, vojenská služba se asi nepočítá, že? Takže po ní jsem byl redaktorem.
Pak, za normalizace, jsem byl bez zaměstnání, ale těžko tomu říkat svobodné povolání. Nyní jsem důchodcem. A poprvé, co jsem v důchodu, se skutečně cítím být v důchodu, protože mám nejvíc volno. Po dlouhé době nepíšu ani nepořádám žádnou knihu, žádný spis.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Sám život. Tuto otázku si ovšem nemám důvod klást jindy a jinak, než když někde zase čtu: Čím byste chtěl znovu být a podobně. Tak jsem zjistil: Nechtěl bych, aby se cokoli vrátilo, nechtěl bych znovu žít, nechtěl bych být někým jiným.
Zjistil jsem, že to bylo a je perfektní. Ten život byl dar. A čím dál víc cítím od koho.

Můj nejbližší velký úkol
Veliký úkol, který se ke mně blíží, je důstojná smrt. Ale zaživa můj nejbližší veliký úkol: přeci jenom mám ještě dvě témata, která bych rád napsal do knížky.


Autoři: ,


Nejčtenější

Herec Bohumil Klepl měl nehodu na motorce, srazil se s autobusem

Bohumil Klepl

Herec Bohumil Klepl (60) měl v sobotu krátce po poledni nehodu na motorce. Na pražské Jižní spojce se srazil s...

Hvězda Hry o trůny se rozloučila se svou rolí krvavými teniskami

Maisie Williamsová na SAG Awards (Los Angeles, 29. ledna 2017)

Maisie Williamsová (21) se na sociální síti rozloučila s rolí Aryi Starkové. S postavou bojovnice v seriálu Hra o trůny...



Štěpánek: Život bez dětí, když je chcete a můžete mít, by byl smutný

Nicole Vaidišová a Radek Štěpánek

Bývalý tenista a momentálně velký milovník golfu Radek Štěpánek (39) po krátké trenérské epizodě v týmu Novaka...

Myslela jsem, že budu stará panna, přiznala manželka George Clooneyho

Georg Clooney a jeho manželka Amal (Los Angeles, 22. října 2017)

Manželka George Clooneyho (57) Amal (40) nedávno poprvé na veřejnosti promluvila o muži a dětech. Při slavnostním...

Móda z Varů: Krásná Josefíková, nápaditá Matragi a skvělí Bartoškovi

Móda z červeného koberce MFF KV 2018

Móda na závěrečném ceremoniálu karlovarského filmového festivalu byla ve srovnání s jeho začátkem trochu...

Další z rubriky

Potměšil: Satira se mi zalíbila. Zahrál jsem si i kápa pražské kavárny

Jan Potměšil

S divadelním spolkem Kašpar se Jan Potměšil (52) v létě podívá do obce Lom v jižních Čechách, kam rád utíká z Prahy do...

Johanssonová měla hrát transsexuála, po kritice aktivistů se role vzdala

Scarlett Johanssonová (Paříž, 21. března 2017)

Herečka Scarlett Johanssonová (33) měla hrát v novém filmu Rub & Tug zločince Danteho Texe Gilla, který se narodil jako...

Kelly z Beverly Hills se potřetí rozvádí. Manžel nedostane ani dolar

Jennie Garthová a Dave Abrams (15. 11. 2015, Save a Child's Heart Gala)

Herečce Jennie Garthové (46), která se proslavila životní rolí Kelly Taylorové v kultovním seriálu 90. let Beverly...

RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!
RODIČE ZNAJÍ: Takhle reálně vypadá rodinná dovolená!

Z reklamního letáku cestovní společnosti se směje manželský pár sedící na úhledném plážovém lehátku. Před ním si společně hrají děti. A teď zpátky do reality, takhle rodinná dovolená většinou nevypadá.



Najdete na iDNES.cz