Vdovy

Martina Marková i Petra Stýblová jsou vdovy po dvou policistech, které v Protivíně zastřelil muž, jehož šli zatknout. Bývalá žena na něj podala trestní oznámení pro znásilnění. I on je mrtvý, po své palbě v afektu spáchal sebevraždu.

Martina Marková pouští koně ze stáje na statku svého otce. Všichni hnědáci se s ohromným potěšením derou ze dveří kamenné stáje a peláší k výběhu. Když kolem probíhá sedmiletá Toyota, kobyla, na které Martina závodně skáče parkúr, pohladí ji. Pak vyvádí ze stání dalšího koně a sevře se jí hrdlo: na tomhle jezdil Ivoš. Petra Stýblová krmí svého devítiměsíčního kloučka jogurtem. Přes rameno ji pozoruje desetiletá Sabina, potom sama vezme lžičku a svého bratra Danielka s péčí krmí dál sama. Máma se zatím opřela o zábradlí balkonu. Je krásně. Má nádherné děti. Daniel je celý táta. Ale právě ten tu není.

Smutný statek

Koně už s vervou spásají trávu ve výběhu. Stáje jsou chvíli prázdné. Bude třeba je vyčistit a znovu koním podestlat... "Ivo byl z rodiny, která má taky statek, ale všechno tam už zmechanizovali. Ne jako tady u táty. Tady musíme oddělat všechno rukama. Já se bála, jestli to Iva nebude zlobit, jestli právě proto odsud nebude chtít odejít. Ale skoro naopak. Ivoš dělal všechno s takovou radostí, že i mě - kterou to kydání hnoje často taky dost štvalo - tím nakazil, a já to všechno najednou dělala s novou chutí. Táta se hodně těšil, že je tady další generace, která statek povede dál. Dokonce se někde od známého dozvěděl, že ministerstvo vyplatí zvláštní dotaci tomu, kdo předá hospodářství mladým a je záruka, že oni v tom budou pokračovat. Den po Ivově smrti mu ten známý volal, ať se zastaví vyřídit papíry. Už to není třeba, řekl mu jenom táta." Dvouletý kluk Adam, syn Martiny a Iva Markových, drandí po dvorku na dětském odstrkávadle. Pak se s máminou pomocí vozí na poníku. Strachu má přitom dost a vší silou se drží hřívy zvířete. Máma zatím přejede pohledem střechu rodičovského domu, ze které trčí nedávno vztyčené vikýře. Okna jsou dosud bez záclon a je skrz ně vidět skoro hotové podkroví. "Letos mělo být hotové," sleduje můj pohled Martina Marková. "Ivo moc chtěl vlastní bydlení. Měl mě, měl Adama a ještě chtěl vlastní domácnost. I syna chtěl hlavně on. Já bych byla ještě chvíli počkala. Teď jsem ráda, že mi zbyl alespoň kluk. Já jsem teď hodně zhubla, ale kluk roste jako z vody. Skoro se mu rozpadla postýlka. Už s Ivošem jsme ji různě spravovali pomocí provázků. Tak dneska ráno jsme s rodiči zajeli pro novou. Do podkroví se teď stěhovat sama nedokážu, všude bych ho viděla." Děda a babička, rodiče Martiny Markové, jsou svému vnoučeti pořád v patách. Dávají na Adámka pozor, když dvorem letí koně i když jen tak capká kolem. Mají najednou dvojnásobný strach. Martina vlastně ani nevěděla, kdy se o svého muže má vlastně bát: "Když ho třeba odveleli při zasedání měnového fondu, při těch pouličních bitvách do Prahy, báli jsme se. Byl někde na Nuselském mostě, tam to prý lítalo hodně. Jenomže denně telefonoval, že je v pořádku. Protivínský ředitel policie taky denně hlásil, kde jsou a že jim nic není. Ivo sám ale o práci nikdy nemluvil. Tak jsem ani nevěděla, jestli jde zrovna na něco hodně nebezpečného, nebo jen tak do služby. Já mu ale taky nikdy neřekla, že jsem spadla z koně."

Aspoň jedno kopnutí

I tu novou postýlku pro kluka byli dnes vybrat od Marků všichni. A všichni v černém. Žal všechny hodně zaskočil. I když od pohřbu to bude už měsíc. "Ivoš nesnášel, když jsem brečela. Tak jsem nebrečela ani na jeho pohřbu. Měla jsem uklidňující injekci a ještě jsem zavřela oči. Až když jsme ze hřbitova šli kolem toho domu, kde ho zastřelili, tam jsem kopla do dveří. Že ten pan Jůza, který mi Ivoše zastřelil, taky umřel, mě žádným zadostiučiněním nenaplnilo. Vůči němu vlastně ani žádnou zášť necítím. Zato vůči ní, jeho bývalé ženě. Kdyby jí nebylo, všichni by žili, ona tu přestřelku vyprovokovala. O tom jsem přesvědčená!" O své budoucnosti Martina Marková mluvit nechce. Tak daleko ze svého hoře ještě nevidí. Ačkoliv ví, jak se na ni táta dívá nespokojen s tím, že jeho dcera už měsíc nejí, jen kouří a užírá se. Pořád se ve vzpomínkách vrací ke svému muži. Aspoň že se už přestala zabývat okamžikem jeho strašné smrti a spíš teď vzpomíná na všechny ty hezké chvíle. Třeba jak se seznámili. Ivoše jako mladého četníka tehdy určili do rajónu sem, do Skal. "Já jsem měla se sestřenicí malou motorku, pionýra. Jezdily jsme na diskotéky bez řidičáku a hrozně jsme se bály policajtů. Nikdy jsme ale nic nepily. Tak to bylo už od šestnácti. No a když mi bylo nějakých devatenáct, potkala jsem Ivoše. Policajta. Byla to láska na první pohled." "Poslala bych fotku dětí..." Deset let bude mít teď k dispozici policejního psychologa. Zdarma. Policie se stará o Petru Stýblovou, vdovu po Danielu Stýblovi, druhém muži zákona, který při střelbě zahynul, až úzkostlivě. Ve starém bytě v Písku, kde najednou zůstala se dvěma dětmi sama, nevydržela. Ještě že mohla odejít k sestře do domku na okraji Karlových Varů. "Je tu nádherný klid," říká. "Zrovna tenhle víkend jsme si už dávno plánovali, že sestru přijedeme navštívit. Jenomže všichni! Teď jakoby z našeho domu odešlo světlo." Ten, kdo světlo z jejího života vzal, ale podle třicetileté Petry Stýblové nebyl muž, který bezprostředně držel zbraň a střílel. "To paní Jůzová svého bývalého muže přivedla k šílen ství. Jůza sám určitě nechtěl mého muže zastřelit. Dokonce jsem si přála, aby alespoň on - vlastně vrah - přežil a třeba si to pak odseděl. Spíš jsem přemýšlela, co udělat, aby si ta ženská alespoň teď uvědomila, co způsobila. Ne že bych se ji snažila já sama nějak potrestat, to ne. Říkala jsem si, že bych jí poslala fotku dětí, které najednou nemají tátu…" Starší sestra se kolem Petry a jejích dětí přímo točí, i když má sama dost podnikatelských starostí. Teď, když Petra ztratila manžela, za ni vaří dětem čaj, dohlíží, aby sestra brala pravidelně utišující léky, nabízí všem kolem sladké - je to dobré na nervy. "Všichni příbuzní a přátelé mi hrozně moc pomáhají," oceňuje to Petra Stýblová. "I Danielova maminka. Nenechali mě ani chvilku o samotě. A když, tak alespoň posílají zprávy po mobilu, co dělám a jestli nemají přijet. A když jim odepíšu, že jo, tak jsou okamžitě u mě. Ale takový byl i Dáňa. Na jednu stranu ohromně příjemný, s takovým přátelským fluidem nebo čím, a na druhou stranu neuvěřitelně zodpovědný a obětavý člověk. Máme byt v paneláku. Ale on říkal: Pro děti je nejlepší domek. A tak jsme platili stavební spoření a chtěli stavět."

U policie nabízeli byt

Mateřská dělá 2409 korun měsíčně. Sirotčí a vdovský důchod se teprve vypočítává. Paní Stýblová trne strachy o budoucnost svých dětí. Dny, kdy jí všichni kolem nabízejí upřímnou pomoc, nebudou trvat věčně. "Budu pomoc potřebovat i za rok, možná ještě za pár let," bojí se Petra Stýblová. "Až třeba malý Daniel všimli jste si, jak moc je podobný tátovi? - bude trochu větší a já budu shánět práci. Dokud tady byl jeho táta, ničeho jsem se nebála. Založil si dokonce životní pojištění vždyť některé zločince chodili zatýkat v neprůstřelných vestách a se zásahovkou. Byl třeba dva dny nepřetržitě v práci. Když se ale měl narodit malý, spočítali jsme si, že bychom to těžko finančně utáhli a životní pojistku zase zrušil." Na paní Stýblové je hodně patrná snaha zastavit občasný třes ramen a vnitřní pláč. Chce se smát se synem a dcerou. Chvílemi se také usměje. Zatím ale jen zřídka. Pořád se vrací ke své představě o chvíli, která jí vzala muže. "Vždyť on s kolegy chtěl zabránit, aby Jůza zastřelil Jůzovou. Kdyby nebyl tak zodpovědný a nekompromisní, byl by tu možná s námi. Jenž tatáž rozhodnost ho vlastně dostala i k policii. Když se nám narodila malá a potřebovali jsme byt, přihlásil se tam, kde byt nabízeli. K policii."

***

Policejní psycholog s bohatou praxí Václav Lukeš v Českých Budějovicích byl s oběma ženami v kontaktu, dá se říci od prvních chvil, kdy se o ztrátě manžela dozvěděly. Podle jeho úsudku fakt, že obě považují za skutečného viníka ženu, která vlastně jediná zůstala nezraněna, zatímco se kolem ní - a kvůli ní! - střílelo, je normální způsob duševní obrany jedince v depresi. "Aby člověk podobný psychycký tlak zvládl a nějak v sobě zpracoval, potřebuje najít pro sebe nějaké řešení situace, v tomto případě viníka. Obě viníka ztráty svého muže vidí v téže osobě, ale není třeba se kvůli tomu obávat, že by některá z pozůstalých žen paní Jůzovou fyzicky napadla," tvrdí psycholog. Policejní psychologové připravují všechny muže ve službě na budoucí riziko. Jak ale tvrdí PhDr. Lukeš, na takovouhle specifickou situaci nikoho dokonale připravit nelze. "I já jsem byl několikrát vyjednávat s ozbrojeným člověkem a zjistil jsem, že ani já sám nereaguji do puntíku podle pouček, které nabízím na školení policistům." Situaci, která osudné střelbě v rodinném domku na okraji Protivína bezprostředně předcházela, vidí ve zpětném vyhodnocování všech dostupných faktů jako stav, který původně neměl stát život dva policisty! "Ten člověk, který na policisty mířil, neměl původně v úmyslu je zabít. Na scénu vstoupil podle všeho další faktor, který najednou přiměl pachatele jednat velmi impulzivně..." Zdá se, že Petra Stýblová zvládne zřejmě díky spolupráci s psychology stres v kratší době než Martina Marková. Takzvaný "antistresový boj", který doktor Lukeš na jihočeském krajském policejním ředitelství se svými kolegy vyučuje, navštívilo dosud dobrovolně téměř šest set policistů nebo jejich rodinných příslušníků.