O kariéře Martiny Válkové leckterý herec jen sní. Dívka ze statku u Znojma se už dva roky po studiích dostala do Národního divadla v Praze.
Přesto devětadvacetiletou herečku proslavil teprve seriál Redakce, v němž ztvárnila Kateřinu Křesadlovou, ráznou šéfku domácí redakce.
„Je to jiný druh ženy než já. Technokratka, tvrdá a velmi razantní holka, která umí říct ne, ano, chci a vyžaduji. To jsem se zatím nenaučila,“ říká Válková.
* Opravdu?
Asi působím dominantním dojmem, ale opak je pravdou.
* Takže co uděláte, když se třeba v obchodě setkáte s nepříjemnou prodavačkou?
To neřeším. Z konfliktů couvám. To, čemu nemůžu pomoci a co bude znepříjemňovat život jen mně, opravdu neřeším. V autě se nerozčiluju, ten člověk mě stejně neslyší. A někdy mlčení naštve toho druhého víc než slova.
* To nemáte zrovna vhodnou povahu pro showbyznys.
Ne, naopak úplně špatnou. Ale vlastně se necítím být součástí showbyznysu. Teď, po konci Redakce, se vracím k divadelnímu životu. Budu jen zkoušet a nebudu muset vstávat ráno v pět.
* Co je pro vás na tom divadelním živůtku nejhezčí?
Právě to, že nemusíte vstávat. Zkoušky začínají v deset hodin. A hlavně, je to pravidelnost. Tu miluju.
* To vás netáhne filmová a seriálová tvorba, která je podstatně lepší obživou než divadlo?
Lákat mě může stokrát, ale já s tím nic neudělám, dokud mě někdo neosloví. A navíc, teď jsem dostala nálepku holky, co hrála tu Křesadlovou. Tvář je úzce spjatá s rolí, takže mě televizní svět musí nechat trochu odlehnout. Trochu jsem se tím zaklíčovala, ale na druhou stranu už se možná ví, kdo ta Martina Válková je.
* Neobcházíte konkurzy?
S tím mám velký problém. Jsem schopná dát fotky do obálky a poslat je do agentur. Ale když mě někdo pozve na casting, jsou to pro mě jatka, ucházet se o tu práci.
* Jak jste se tedy dostala ke castingu na Redakci?
Ani jsem nepátrala, kdo mě tam vytáhl. Vím, že si mě na Nově našli v nějakém rejstříku fotografií, které mám po různých agenturách. Asi hledali nějaký typ.
* Dívala jste se na sebe v Redakci?
Ze začátku ne. Měla jsem strašný strach. Ke konci už jsem se obrnila a dívala se. Je to potřeba. Jen já si vidím do své kuchyně. Mám na sebe velké nároky a chyb vidím víc než toho, co udělám dobře.
Do obchoďáku? S odporem
* Ptala jsem se na to i proto, že vy jste dřív neměla televizor, že?
Byla jsem její zarytý odpůrce. Zčásti to bylo i proto, že jsem neměla peníze, abych si ji pořídila. Ale časem to člověka semele. Pustím si ji jako totální odpočinek, a to pak sleduju úplně všechno od normálních reklam až po teleshopping. Mám to jako lázeň hlavy. Jinak se nedívám. A je velká náhoda, když vydržím v noci a podívám se na nějaký klubový film.
* Televizi jste prý nechtěla i proto, že kolem sebe nepotřebujete příliš mnoho věcí?
To platí. Nerada se obklopuju krámama, mám pravidelné čistky šatníku. Nerada zahlcuju prostory kolem sebe, to pak mám pocit nepořádku. Nepodléhám nabídkám, nepotřebuju nový mobil. Že se s ním dá fotit? Radši si vezmu fotoaparát. A taky nenávidím obchoďáky.
* Chodíte do nich?
S velkým odporem a jen v nejnutnějších případech. Mám věci na seznamu napsané podle rozestavění regálů, abych byla co nejrychleji pryč.
* Ani v dlouhé frontě se nerozčilíte?
Ne, vezmu si noviny. Rozčilit se umím, to panečku jo. Ale fronta, to je banalita.
* Co vás tedy rozčilí?
Nesnáším pozdní příchody. Zjistila jsem, že někdo na parkovišti otevřel dveře a odřel mi auto. Mám staré, ojeté, ale mám ho ráda, protože mi slouží. Kdyby ten dotyčný dal za stěrač číslo, abych se s ním mohla spojit. Anebo přinejmenším měl v sobě ohleduplnost a otevíral dveře opatrně. A taky jsem nedávno viděla, jak muž nevybíravě křičel na svou partnerku. To mám pocit, že bych měla zasáhnout. Jenže na to jsem moc slabá.
Redakce končí. Mám volno
* Máte za sebou hektické období. Odpočinete si teď? Jak vlastně vypadá herecké léto?
Herec by měl mít teoreticky dva měsíce prázdnin. A mně se to teď po pěti letech podařilo.
* Jak to?
Strašným překvapením. Přišla mi SMS zpráva, že se letní natáčení Redakce definitivně ruší. Takže jsem přišla o práci, ale otevírají se mi nádherné dny volna. Jednoduše se odstěhuju na Moravu a strávím tam co nejvíc času.
* Máte v plánu něco, co jste si o předchozích prázdninách nemohla dopřát?
Chtěla bych určitě jet k moři. Tentokrát se nemusím vracet v určitém termínu. A chtěla bych udělat radost mámě a aspoň na týden ji vzít do auta a objet s ní všechny příbuzné. Víc plánů ani nemám. Na Moravě je spousta práce, velký dům a navíc jsem se rozhodla opravit vinný sklep. Léto strávím střídavě u vody a v montérkách.
* V montérkách? Promiňte, ale leckdo si herce představí jako nepraktické lidi.
Montérky jsou vlastně moje druhé pyžamo, taky si v nich odpočinu. V Praze bydlím v bytě, a tak mám hrozný deficit fyzické práce. A dům, ve kterém jsem se narodila, nechci nechat strádat. Pořád vymýšlím, co by šlo udělat, a teď jsem se vrhla na renovaci sklepa. Už mi tam začali pracovat elektrikáři. Já si velice ráda vezmu do ruky kladívko a otloukám zdi. Práce se nebojím. A ten pocit, když za sebou vidíte stopy své práce, je nepopsatelný.
* V divadle takový nemáte?
Tam je ta stopa někdy neznatelná. Zatleská se a jedu domů. V divadle trvalost chybí. Když byste měla žít celý život z toho kouzla okamžiku, nemůže vás to uspokojovat.
* Herci obvykle chodí po představení do klubu, adrenalin jim nedovoluje spát. Jak dlouho ve vás vydrží napětí?
Podle toho, co hraju. Jak moc do role citově investuju a jak moc je to fyzicky náročné. Po představení Cyrana ještě deset minut sedím v šatně a odfukuju. Naopak jsou představení, která setřesu velmi rychle. Ale třeba po Černém mléce se z toho traumatizujícího představení těžko vzpamatovávám. Třeba si to nesu i domů, i když si nechci zanášet svůj svět. Někdy sklenička vína pomůže, ale já nejsem klubový člověk. Alkohol spíš nepiju.
* A to se doma chystáte renovovat vinný sklípek?
Jsem v tom absurdní. Vím, že tím otravuju lidi kolem sebe, protože nechci, aby se mi opíjeli. Ale víno mám moc ráda. Nejraději, když přijedu domů a hrajeme se si s bráchou na důchodce.
* Prosím?
Vezmeme si lavičku, posadíme se před sklípek, zdravíme se s kolemjdoucími, popíjíme vínko a jen tak klábosíme. Ale jinak alkohol nemám ráda. Mění osobnosti a charaktery lidí. Táta byl zapřisáhlý abstinent, takže jdu zřejmě v jeho šlépějích. I když si víno dám, mám sebekontrolu.
* Spustila jste se někdy přes ni?
To vůbec neznám. Pořád si myslím, že opilá ženská je nejškaredější ženská na světě. To nebudu pokoušet.
* A je něco, v čem se nekontrolujete?
Hrozně ráda zpívám. Strašně špatně. Rodiče mě k tomu vedli odmalinka, táta mě k tomu táhl i s cimbálovkou. Vždycky jsem chtěla zpívat sólově, ale neměla jsem ani ponětí o technice. Ale zpíváním si moc ulevím. Zpívám si často při vaření, žehlení a někdy překřikuju i vysavač.
* Tatínek vás ovlivnil, co se zpěvu a abstinence týká. Zdědila jste po něm i tu touhu navlékat montérky a pracovat? Vždyť on se pustil po roce 1989 do zemědělství.
Tohle vám dá spíš to, kde jste se narodila. Obklopoval mě dům a tátova starost o něj. Srdce mi trhá, když se domu nemůžu naplno věnovat. Zdědila jsem ho po svých předcích a nestarat se o něj by pro mě znamenalo stydět se. A baví mě dělat věci pěknými, konzervovat ty staré.
* Přivezla jste si něco takového do Prahy?
Ne. To bych sem akorát něco naroubovala. Hlavně v Praze žiju jinak. Mám venkov v sobě, miluju zavařování, sušení hub. Ale Praha mě naučila žít městským životem.
* Přesto, máte tu místo, které vám připomíná venkov, když nemůžete jet domů ke Znojmu?
Ne, tady se léčím jinými medikamenty. Buď si zalezu hluboko do postele a čtu si, nebo si udělám výlet za kulturou. Do kina, do divadla, na výstavu. A když je hezky, sednu si do hospůdky. Vždycky existuje možnost úniku.
* Jaké pro vás bylo dětství na statku? Velká škola?
Největší škola to byla v pubertě. Naši předcházeli výkyvům chování tím, že nás zaměstnali. Ale je to dobře. I dítě z panelového domu by mělo mít svoje základní povinnosti, které si musí splnit. My jsme krmili zvířata, chodili na trávu, s našimi jezdili na seno, na brambory. Neochudilo mě to o dětství, spíš mi to dalo hodně do života.
Je mi líto, že už tu táta není
* Ani v pubertě jste proti povinnostem nerevoltovala?
To ano. Trochu jsem nechápala, proč holky, co se mnou chodí do školy, mají nalakované nehty. Do pokoje jsem chodila přes dvůr, v domě byla pořád zima. Toužila jsem po tom, vykoupat se v koupelně, vzít si župánek a pantoflíčky a v tom jít do pokoje. Prahla jsem po komfortu města. A dneska, když ve městě žiju, miluju, když můžu jít do pokoje přes dvůr. Ale ani tak jsem si netroufla nejít s rodiči na pole. To bych se táty bála.
* A přesto, nehrála jste na něj někdy, abyste měla úlevy?
Vždycky. Dcery jsou největší herečky na světě. Ženská, byť jsou jí tři roky nebo dvacet, má v sobě zakódované svádění a flirtování. Já si takhle hrála s tátou. Naučil mě tu kouzelnou hru. Ale taky to, že bych měla udržovat vkus. Je mi strašně líto, že už tady není. Ještě jsem ho potřebovala. A ani neviděl, že to, jak mě pořád tahal do lidové školy umění, přineslo plody.
* Nevěříte, že se na vás dívá odněkud shora?
V tom jsem pragmatik, myslím, že smrt je konec, a hotovo.
* Pocházíte z jižní Moravy a nejste věřící?
Ne. Jediný věřící člověk, kterého v rodině pamatuju, byl můj děda. Nikdo to do nás nehustil.
* Táta by na vás jistě byl pyšný. Ze školy jste se dostala přímo do brněnského Národního divadla a pak rovnou do pražského. Prý se o vás říká, že jste vyvolená.
To jsou slova, která hrozně nerada slyším. Kdysi jsem točila s Vladimírem Morávkem dokument o ročníku mladých herců. Jeho první otázka byla: Myslíte si, že jste vyvolená? Řekla jsem mu, že podle toho, co vím, vyvolení jsou Židi. A za tím si stojím. Ten přídomek by se neměl dávat žádnému jinému jménu nebo slovu. Je obrovská nabubřelost, když si o sobě někdo jen na chvíli pomyslí, že je vyvolený.
 Martina Válková |
 Martina Válková |
 Martina Válková |
 Martina Válková |
 Martina Válková |
