Václava Vosku zabil tehdejší režim, říká jeho kolega z divadla Rudolf Pellar

S Václavem Voskou se herec, šansoniér a překladatel Rudolf Pellar jako mladíček seznámil v dabingu. Poněkud kuriózním způsobem. Věděl, že jakýsi Václav Voska hraje v Městských divadlech pražských, vůbec ho však neznal. A tehdy mu ho jeden kolega z Divadla S. K. Neumanna ukázal se slovy: "Tak tohle je ten Voska. Ohromnej vyžírka. Ten ti je všude, v rozhlase, v dabingu, v televizi, ve filmu..." Když Pellar spatřil elegána v dokonale padnoucím obleku, tak kolegovu charakteristiku přijal za svou: "Asi to fakt bude nějakej panák..." Jenže když pak párkrát zažil, jakým ohromujícím způsobem Václav Voska vystřihl svůj part v dabingu, došlo mu, proč je režiséry tolik žádaný. A názor na něj rychle změnil, když se s ním později často setkával v rozhlase a v divadle. Blíže se seznámili a Pellar poznal, že Voska vůbec není nafoukanec, ale stoprocentní profesionál a velmi citlivý člověk. Z Václava Vosky vyzařovalo charizma. Rudolf Pellar vzpomíná, jak jednou v Hořicích v Podkrkonoší, kam jezdil na prázdniny, obědval v hotelu Beránek. Náhle do restaurace vstoupil Václav Voska. Jen to tak zašumělo a najednou bylo ticho. Všechny jako by naráz ozářila jeho osobnost. Po převratu v roce 1948 Václav Voska odešel z Národního divadla. "Podle mne zpolitických důvodů," říká Rudolf Pellar. Voska, jemuž byl komunismus cizí, byl katolík a hluboce věřící člověk. Někdo takový byl na naší první scéně nežádoucí. Později si Rudolfu Pellarovi často stěžoval. Ten se ho snažil povzbudit a říkal: "Václave, přece ti nejde o život. Sice musíš žít v téhle době, ale nic ti vlastně neschází. Snaž se s tím vyrovnat." Bylo to ve chvíli, kdy už měl Václav Voska zakázáno působit v rozhlase, televizi i dabingu, zbylo mu jen divadlo. A tak si časem sám vytvořil filozofii, s jejíž pomocí se snažil žít, aniž si zadal s komunisty. "Vlastně je to fakt. Mám hezký byt, hodnou ženu, chytré děti, co mi vlastně schází?" Jenže takový život v přetvářce mu byl málo. Potřeboval hodně pracovat, být vytížený a bez toho se čím dál víc cítil jako vyvrženec. Začal utíkat k alkoholu. Vždycky měl rád víno. Po představení zašel na decinku, dvě, časem bohužel pil víc. A alkohol a stres mu pravděpodobně později zkrátily život. V Městských divadlech pražských, kam odešel z Národního divadla, Václav Voska vytvořil mnoho skvělých rolí. Kdo by zapomněl na role, v nichž zářil. Na jeho Tartuffa, šaška z Večera tříkrálového, Ivanova, Leona Glembaye, Taralkina a Sokrata z Radzinského hry Rozhovory se Sokratem. Když za ním přišli před rokem 1968 zNárodního divadla, aby se tam opět vrátil, odmítl. Do této "instituce", jak řekl, se mu vůbec nechtělo. V Městských divadlech pražských byl Václav Voska "pan někdo". Jejich komornost mu vyhovovala. Byl to herec, na kterého byla radost se dívat zblízka. Byl krásný a nemusel vůbec křičet. V komorních prostorách vystačil s detailem tváře. Osud však k Václavu Voskovi nebyl milostivý. V období normalizace mu byla opět odepřena práce v televizi, rozhlase, ale i v divadle. Byl to pozdější trest za to, že se v době politického oteplení v roce 1968 stal členem České národní rady a zůstal v ní i po okupaci Československa "spojeneckými" vojsky. Když pak realisticky uvažoval, zda nemá z tohoto orgánu vystoupit, než ho sami vyhodí, radil se o tom i se svým přítelem, světově proslulým vědcem a vynálezcem kontaktních čoček profesorem Ottou Wichterlem. A ten mu říkal: "Ne, ne, ne! Vašíčku, zůstat a zlobit!" A tak Václav Voska zůstal a zlobil. Nový husákovský režim mu pak vystavil účet. A v něm mu přičetl k tíži i to, že byl tak nesmírně oblíben diváky. "Když mu pak po letech zase jakoby trošku povolili pracovat, tak bral všechno a div se nepřetrhl," vzpomíná Rudolf Pellar. "Chtěl se opět realizovat a ukázat, že je pan herec. Jeho srdce to však nevydrželo. Vosku zabil tehdejší režim." Viděl jej naposledy v Radzinského hře Rozhovory se Sokratem, kde filozofoval o smrti tak, že diváky mrazilo v zádech. Jako by si ji sám předpověděl. Zanedlouho skutečně zemřel. Rozhovory se Sokratem byly staženy zrepertoáru. Nikdo si nedokázal představit, že by Sokrata zahrál někdo tak jako Václav Voska.