S Václavem Voskou se herec, šansoniér a překladatel Rudolf Pellar jako mladíček seznámil v dabingu. Poněkud kuriózním způsobem. Věděl, že jakýsi Václav Voska hraje v Městských divadlech pražských, vůbec ho však neznal. A tehdy mu ho jeden kolega z Divadla S. K. Neumanna ukázal se slovy: "Tak tohle je ten Voska. Ohromnej vyžírka. Ten ti je všude, v rozhlase, v dabingu, v televizi, ve filmu..." Když Pellar spatřil elegána v dokonale padnoucím obleku, tak kolegovu charakteristiku přijal za svou: "Asi to fakt bude nějakej panák..." Jenže když pak párkrát zažil, jakým ohromujícím způsobem Václav Voska vystřihl svůj part v dabingu, došlo mu, proč je režiséry tolik žádaný. A názor na něj rychle změnil, když se s ním později často setkával v rozhlase a v divadle. Blíže se seznámili a Pellar poznal, že Voska vůbec není nafoukanec, ale stoprocentní profesionál a velmi citlivý člověk. Z Václava Vosky vyzařovalo charizma. Rudolf Pellar vzpomíná, jak jednou v Hořicích v Podkrkonoší, kam jezdil na prázdniny, obědval v hotelu Beránek. Náhle do restaurace vstoupil Václav Voska. Jen to tak zašumělo a najednou bylo ticho. Všechny jako by naráz ozářila jeho osobnost. Po převratu v roce 1948 Václav Voska odešel z Národního divadla. "Podle mne zpolitických důvodů," říká Rudolf Pellar. Voska, jemuž byl komunismus cizí, byl katolík a hluboce věřící člověk. Někdo takový byl na naší první scéně nežádoucí. Později si Rudolfu Pellarovi často stěžoval. Ten se ho snažil povzbudit a říkal: "Václave, přece ti nejde o život. Sice musíš žít v téhle době, ale nic ti vlastně neschází. Snaž se s tím vyrovnat." Bylo to ve chvíli, kdy už měl Václav Voska zakázáno působit v rozhlase, televizi i dabingu, zbylo mu jen divadlo. A tak si časem sám vytvořil filozofii, s jejíž pomocí se snažil žít, aniž si zadal s komunisty. "Vlastně je to fakt. Mám hezký byt, hodnou ženu, chytré děti, co mi vlastně schází?" Jenže takový život v přetvářce mu byl málo. Potřeboval hodně pracovat, být vytížený a bez toho se čím dál víc cítil jako vyvrženec. Začal utíkat k alkoholu. Vždycky měl rád víno. Po představení zašel na decinku, dvě, časem bohužel pil víc. A alkohol a stres mu pravděpodobně později zkrátily život. V Městských divadlech pražských, kam odešel z Národního divadla, Václav Voska vytvořil mnoho skvělých rolí. Kdo by zapomněl na role, v nichž zářil. Na jeho Tartuffa, šaška z Večera tříkrálového, Ivanova, Leona Glembaye, Taralkina a Sokrata z Radzinského hry Rozhovory se Sokratem. Když za ním přišli před rokem 1968 zNárodního divadla, aby se tam opět vrátil, odmítl. Do této "instituce", jak řekl, se mu vůbec nechtělo. V Městských divadlech pražských byl Václav Voska "pan někdo". Jejich komornost mu vyhovovala. Byl to herec, na kterého byla radost se dívat zblízka. Byl krásný a nemusel vůbec křičet. V komorních prostorách vystačil s detailem tváře. Osud však k Václavu Voskovi nebyl milostivý. V období normalizace mu byla opět odepřena práce v televizi, rozhlase, ale i v divadle. Byl to pozdější trest za to, že se v době politického oteplení v roce 1968 stal členem České národní rady a zůstal v ní i po okupaci Československa "spojeneckými" vojsky. Když pak realisticky uvažoval, zda nemá z tohoto orgánu vystoupit, než ho sami vyhodí, radil se o tom i se svým přítelem, světově proslulým vědcem a vynálezcem kontaktních čoček profesorem Ottou Wichterlem. A ten mu říkal: "Ne, ne, ne! Vašíčku, zůstat a zlobit!" A tak Václav Voska zůstal a zlobil. Nový husákovský režim mu pak vystavil účet. A v něm mu přičetl k tíži i to, že byl tak nesmírně oblíben diváky. "Když mu pak po letech zase jakoby trošku povolili pracovat, tak bral všechno a div se nepřetrhl," vzpomíná Rudolf Pellar. "Chtěl se opět realizovat a ukázat, že je pan herec. Jeho srdce to však nevydrželo. Vosku zabil tehdejší režim." Viděl jej naposledy v Radzinského hře Rozhovory se Sokratem, kde filozofoval o smrti tak, že diváky mrazilo v zádech. Jako by si ji sám předpověděl. Zanedlouho skutečně zemřel. Rozhovory se Sokratem byly staženy zrepertoáru. Nikdo si nedokázal představit, že by Sokrata zahrál někdo tak jako Václav Voska.
3. listopadu 2001
