Václav Vydra

Václav Vydra | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Vašíku, hlavně nehraj! říkala vždycky máma, vzpomíná Václav Vydra

  • 24
Václav Vydra (61) je ze třetí generace hereckého rodu Vydrů. Na svém kontě má stovky divadelních i televizních rolí a stále se mu v této oblasti nedaří ubrat plyn. Ale na své milované koně a aktivity s nimi spojené si čas najde vždycky.

Na herectví jste se dal údajně také kvůli matematice, která vám ve škole moc nešla. Dokonce vás doučovala vaše teta, profesorka matematiky. Jak to bylo?
Teta Jula byla skvělá matikářka, ale já jsem i přesto dost trpěl. Nicméně, nějak do mě to potřebné vždycky nalila, takže jsem devítku končil s dvojkou. Chodil jsem k ní vždycky v podvečer, bývala už tma, v kapse jsem pro jistotu nosíval poplašňák a jednou v zimě, na té pusté ulici na Hanspaulce, šel proti mně nějaký člověk. Míjeli jsme se pod lucernou, podíval jsem se mu do tváře a viděl jsem něco, co vypadalo jako Freddy Krueger. Začal jsem utíkat, ale zakopl jsem a jak jsem ležel v hrůze na té zemi, otočil jsem se a měl jsem pocit, že se mi Freddy směje. A ještě jsem si namlátil. Takže ta matika někdy i dost bolela.

Jste třetím hercem Václavem Vydrou v pořadí. Přenášel se u vás nějaký herecký fígl nebo rituál z otce na syna? Je něco hereckého u vás v rodině, čemu by se dalo říci typicky vydrovské?
To já moc neumím posoudit, zase tak často se na sebe nedívám. Můj děda, velký český herec, říkal, že je důležité jít svou vlastní cestou. Nikoho nekopírovat ani nenapodobovat. A to se právě jemu podařilo naplnit vrchovatě. Táta to měl složitější, všichni ho s jeho tátou srovnávali, a já zase o něco lehčí, protože jsem dost výrazně mixnutý mámou. Ale třeba když jsem si natáčel na magneťák své první recitace, abych si sám sebe mohl poslechnout, protože jsem se styděl někomu to pustit, naposlouchal jsem si dědu z desek asi až moc. Když jsem to pak po velkém naléhání mámě přeci jen pustil, okomentovala to slovy: „Prosím tě, proč děláš dědečka?"

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Žena za pultem:
Simona Stašová

Třetí patro:
Michal Dlouhý
Ljuba Krbová
Jan Antonín Duchoslav
Jan Potměšil

Tajemství proutěného košíku:
Miriam Chytilová
Jaroslava Obermaierová
Jiří Krampol
Jana Šulcová

Taková normální rodinka:
Jana Štěpánková

Synové a dcery Jakuba skláře:
Světlana Nálepková
Jan Hrušínský
Milena Steinmasslová

Nejmladší z rodu Hamrů:
Jana Paulová
Regina Rázlová

Rozpaky kuchaře Svatopluka:
Josef Dvořák
David Matásek
Kateřina Macháčková

Malé dějiny jedné rodiny:
Pavlína Mourková
Ladislav Trojan
Ladislav Županič
Jakub Wehrenberg

Velké sedlo:
Jitka Smutná
Jana Krausová
Pavel Nový

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Malý pitaval z velkého města:
Dagmar Čárová
Otakar Brousek ml.
Valérie Zawadská

Dlouhá bílá stopa:
Pavel Trávníček
Jitka Asterová
Tomáš Karger

Druhý dech:
Veronika Žilková
Ilona Svobodová
Vladimír Kratina

Okres na severu:
Petr Oliva
Jan Přeučil
Zora Jandová

Panoptikum Města pražského:
Michal Kocourek
Marcel Vašinka

Váš dědeček se prý kdysi s kolegy vsadil, že v roli Zikmunda osvobodí Jana Husa od upálení.
To bylo před premiérou Jana Husa v Národním divadle. Děda seděl s Voskovcem a Werichem naproti ve Slávii a oni do něj vandrovali, že se nestydí, poslat Husa na hranici. No a děda se s nimi vsadil, že ho upálit nenechá, že ho osvobodí. Voskovec s Werichem se šli na to představení podívat a viděli, jak dědeček coby Zikmund vstal z trůnu a prohlásil: „Huse, jsi volný!“ Bylo to něco tak absurdního, že to kromě nich ani nikdo jiný asi nezaznamenal, a děda tak vyhrál basu šampaňského.

Jak vaše herectví komentovala maminka Dana Medřická?
Máma byla skvělá a moudrá. Dobře věděla, že kritika může herci zejména v jeho začátcích srazit sebevědomí na bod mrazu, takže mě vždycky spíš pochválila. Řekla, co bych mohl udělal ještě jinak líp, ale když jsem se ptal, co konkrétně se jí líbilo, tak mi to neřekla. Že bych se na to místo pak moc soustředil, opřel se do toho a ono by to ztratilo tu bezprostřednost, to, co to právě posouvá někam dál. A kdybych se do toho podvědomě položil, zabil bych to. Máma vždycky říkala: „Vašíku, hlavně nehraj!“ A měla pravdu. Herec by měl žít tu situaci, a ne vytvářet nějakou roli. Navíc by ji měl žít tak, jak by jí žila ta postava, ne on sám.

Na kterou roli své ženy, herečky Jany Bouškové, jste se nemohl vynadívat?
Miloval jsem její Natašu ve Vojně a Míru, kterou hrála v Národním divadle. Byl jsem do ní zamilovaný a chodil na ni do divadla, co to šlo. Skvělá byla i v Tvrdohlavé ženě. Pak přišla její slavná televizní princezna Máňa anebo Alžběta Rejčka, manželka Václava II. ve filmu Královský gambit. Tam jsme dokonce hráli spolu, já hrál Václava III. A bylo to v té době se mnou dramatické. Naboural jsem rodičům auto, zlomil si čéšku v koleni a překousl jazyk, takže jsem byl úplně vyřízenej. Jaromil Jireš, který to tenkrát režíroval, na mě ale počkal. Točil jsem s nohou v sádře a se sotva srostlým jazykem, ale byl jsem šťastný, že jsem mohl být s Janou.

Vaše filmografie čítá stovky titulů. Vzpomenete si i na své menší role, například na tu v televizním seriálu Panoptikum Města pražského, kde jste hrál prvního voraře?
To byla opravdu malá role, ale díky těm vorům si na ni pamatuju. Navíc jsem se tam poprvé setkal s Jirkou Krampolem. Ty záběry, kdy vory plují daleko po řece, jsme ale my netočili. Vždycky jsme coby voraři nastoupili až na ty momenty, kdy vor přiráží ke břehu. Dnes ale plavím taky, doopravdy. Jen ne vory, ale koně.

Natočil jste hned několik filmů z vojenského prostředí jako například Copak je to za vojáka, Tankový prapor nebo Černí baroni. Přitom sám jste vojnu strávil coby konferenciér koncertů v Ústřední hudbě Československé lidové armády. Vynahradil jste si při natáčení aspoň něco z vojenského drilu?
Já jsem při nástupu na vojnu prošel měsíčním přijímačem, takže jsem ho opravdu na vlastní kůži zažil, i se samopalem. Dokonce jsem byl z našeho družstva nejrychlejší ve sborce a rozborce! To jediné mě docela bavilo, jinak to byl ale otřesný měsíc života. Nebyl jsem na něco takového z domova vůbec připravený, nebyl jsem ani nikdy na žádném táboře a najednou tohle. Byl to pro mě naprostý kulturní šok.

Vojákem jste ostatně i při spanilých jízdách memoriálu generála Custera, kterou každoročně pořádáte spolu s dalšími jezdci a fanoušky uniforem.
Ano, a už nejen tam. Je to skoro 20 let, kdy jsme poprvé vyjeli s přáteli jako 7. kavalerie v počtu 16 koní a jezdců v uniformách a za pár let na to jsme už měli pod našimi prapory téměř dvousetčlennou kavalerii. Teď se scházíme každý lichý rok, předposlední srpnový víkend většinou v počtu více než 100 koní a pořád si to užíváme my i diváci. No a od minulého roku jsem se už dvakrát účastnil bitvy u Hradce Králové 1866 jako generál Windischgrätz.

Říkáte o sobě, že jste koňský disident prosazující celostní přístup v péči o koně a jejich neokovaná kopyta a v komunikaci s nimi odmítáte udidla a snažíte se ukázat, že s koňmi je možno se domluvit prostřednictvím vztahu a navzájem srozumitelné „řeči“. Zažil jste se svými koňmi nějaký moment, který by se dal označit jako mystický?
Se svými sedmi koňmi zažívám mystické chvíle vlastně pořád. V momentě, kdy je začnete brát jako partnery a kamarády, a taktéž i oni vás, a snažíte se jim vytvořit co nejpřirozenější prostředí k jejich koňskému životu a třeba také dojdete k tomu, že nebudete potřebovat ani uzdu ani podkovy a můžete jet na svém „nahém“ koni bez jakýchkoliv zbytečných věcí, vznikne mezi vámi a koněm časem neobyčejné napojení. A to je ta skutečná mystika. Jednou, to už je dávno, se mi stalo, že jsem s kobylou zabloudil v lese, a zaboha nemohl najít cestu ven. Sesedl jsem, protože nebylo vidět na krok a vůbec jsem nevěděl, kudy dál. Když v tom mě kobyla začala hlavou před sebou strkat, a dostrkala mě až na cestu, pak na další cestu, prostě mě z toho lesa vyvedla. Asi jí to taky táhlo za hříbětem, které měla ve stáji. To byl fakt silný zážitek. Nebo třeba moment, kdy se odhodláte koni sejmout ohlávku, nechat mu úplně volnou hlavu a on vás akceptuje i přes to, že na něj nemáte žádnou „páku“. Jen svou hlavu, své tělo a mysl. A ono to funguje. To je neskutečná euforie.

Dobrodružství kriminalistiky (1992)

Panoptikum Města pražského (1987)

Půl domu bez ženicha (1980)

Mezi vaše nejslavnější divadelní role patří Blbec k večeři v divadle Bez zábradlí. Máte za sebou již na 900 repríz. Zažil jste někdy v této roli nezapomenutelnou „palmu“?
No, nezapomenutelnou ne, ale občas se nám s Pepou Cardou stalo, že vypadlo nějaké slovíčko a v takovém už hodně zajetém dialogu vás to úplně zarazí a musíte se vrátit kousek zpátky a zapřemýšlet jak posunout děj dál. Protože to tou i drobnou změnou najednou nenaskočí automaticky. Ale stejně tam mám pocit, že už se nemůže nic stát.

Jste známý velkým vytížením. Divadlo hrajete téměř denně, zbytek času dělíte mezi koně, sport i cestování. Nechcete si odpočinout? Co vám nedovolí ubrat plyn?
Nějak to nejde. Herecké práce mám díkybohu hodně. Navíc se starám i o kopyta svých koní a nejen svých, což je opravdu náročné časově i fyzicky. Vyžaduje to neustálé sebezdokonalování a dovzdělávání v této oblasti. Ta kopyta pořád rostou. No a do toho ještě rád na koních i jezdím. Mým preferovaným jezdeckým sportem je honební ježdění, tedy jízda terénem za smečkou psů na uměle položené stopě. Je to překrásný sport, kde nejde o vítězství, ale o zážitek.

Vaši kolegové vás mají rádi pro vaši laskavost a dobrosrdečnost. Ale přece jen, kdy jste se naposledy pořádně rozzlobil?
Po pravdě, ani si nevzpomínám. A kdyby, tak já to moc nedávám najevo. To už by muselo být. Ale myslím si, že zlobit se na někoho je zbytečné plýtvání energií. Vždycky je lepší se domluvit v klidu, bez zbytečných emocí. Všechno se přece dá nějak vyřešit. Chce to jen dobrou vůli na obou stranách.