Václav Vydra

Václav Vydra | foto: Lenka Hatašová, iDNES.cz

Václav Vydra: Rodiče by mě v mém boji podpořili

  • 51
Herec Václav Vydra (59) v posledních letech svůj čas rozděluje mezi film, divadlo, manželku Janu Bouškovou a koně, díky nimž se stal bojovníkem za lepší život koní. Prosazuje celostní způsob péče o koně a jejich kopyta. Má i mnoho odpůrců. V rozhovoru pro iDNES.cz prozradil, co si o nich myslí.

Máte krásný statek Malčany - Institut celostní péče o koně. Jde nejen o fyzicky, ale i psychicky a finančně náročnou záležitost. Jak vás to napadlo?
Byla to souhra okolností. Mě by to vlastně ani nenapadlo. Tak trochu jsem se do toho vmanipuloval. Nebo byl vmanipulován. Abych byl upřímný, ještě před dvaceti lety jsem tvrdil, že nikdy nechci vlastnit koně.

Vy takový koňák a nechtěl jste vlastního koně?
Nevím, jestli jsem koňák. To je takové slovo, jehož význam mi není úplně jasný, protože kdysi mi přišlo samozřejmé, že kdo má psy, má je rád a tím pádem to musí být fajn člověk, kdo koně, má rád koně a tím pádem je úžasnej… Ale je to jako se vším. Nejsou všichni skvělí a nejsou všichni křiváci. Nejde generalizovat ani v životě, ani v politice, ani v národnostech ani v rasách. Někteří „koňáci“ mě zaskočili. Nevěřil jsem, že v někom, kdo o sobě tvrdí že má rád koně, může dřímat tolik nenávisti. Tak nechci být „koňákem“. Chci být Vaškem Vydrou, který má rád koně. Ano, pravda je, že kdysi jsem koně nechtěl, protože jsem se bránil odpovědnosti za něj a nechtěl jsem být připoutaný k jednomu místu. Cítil jsem to jako příliš velkou odpovědnost, které nemohu dostát.

Václav Vydra se svým koňem
Václav Vydra na svém koni

A kdy jste začal mít ke koním vztah?
Tak já ho měl od prvopočátků. Od chvíle, kdy jsem se na koně poprvé posadil. Když pominu dvě hodiny na jízdárně v mých 13 letech, začal jsem jezdit, když mi bylo dvacet. Někam jsem přijel, půjčili mi koně a za měsíc třeba znova. Takto to šlo asi šest let, pak jsem na sedm let úplně vysadil. Víc práce, začal jsem hrát tenis…. A po sedmi letech jsem si díky neteři zase sedl na koně. O prázdninách, někdy v roce1993 mě ukecala, abych se s ní projel na koni a já jsem tomu zase propadl.

Pak jste si koně konečně koupil?
Ne, asi ještě pět let ne. Ale jezdil jsem pravidelně na stejná místa a většinou na stejných koních. Až jsem zakotvil u moc fajn lidí a začal jezdit jen tam. Ale asi po půl roce se kůň, kterého jsem si půjčoval, zranil a veterinář mi tehdy doporučil abych si koupil vlastního, že ví o jedné kobyle akorát pro mě. Jel jsem se na ní podívat, a i když mě tenkrát statkářka varovala, že ten kůň má problém s nohama, za dva dny jsem si ji přivezl. S požehnáním mé ženy Jany. Řekl jsem ve své víře v odborníky, že nohy nejsou problém, že jí veterinář s podkovářem přece vyléčí. Tak jí podkovali, píchali různé injekce, balily se jí neustále otékající nohy do tepla, já na ní jezdil a asi po pěti letech zchromla. Bylo mi řečeno, že má těžkou artrózu a doporučeno sejmutí podkov a dát kobylu někam na pastviny do „důchodu“.

To muselo být pro vás těžké.
To už měla asi tříleté hříbě. Také mělo problémy s kopyty a bylo od půl roku okované. Nic se nelepšilo a za rok ji diagnostikovali také artrózu. A bylo mi řečeno, že na něm těžko budu moct někdy víc jezdit. Mezi tím nám do rodiny přibyli další dva koně a já se konečně začal zajímat o příčiny toho, co se mým koním stalo. Dostala se mi do ruky knížka německé veterinářky, Dr.HiltrudStrasserové, a já začal chápat, co všechno se dělalo špatně a čemu já jsem ve své nevědomosti jen nečinně přihlížel. Přiznal jsem si svůj díl viny, neznalost neomlouvá, a řekl si, že to musím napravit.

Václav Vydra je nejšťastnější u koní.

Proto jste si pořídil statek?
Vlastně ano. Nejdříve jsem začal budovat venkovní ustájení. Na louce jsem postavil přístřešek, brouzdaliště. A tady to začalo. Našel jsem člověka, který začal upravovat mým koním kopyta, pozval jsem k nám rakouského lektora na seminář a posléze sám začal studovat u paní Dr. Strasserové ošetřování kopyt. Pak jsem začal studium organizovat pro další zájemce a nakonec stál u zrodu Institutu celostní péče o koně, o.p.s., který jsem založil ještě s několika stejně smýšlejícími lidmi. No a nakonec jsem se stal spoluvlastníkem statku na Malčanech.

Máte pocit, že jste to tedy s tím svým nekonvenčním způsobem chovu koní zvládnul?
Ano. Mám z toho dobrý pocit a radost. Je tu úžasné prostředí pro koně, to jsme chtěli. Během pár měsíců jsme to tu pro ně vybudovali. Je tu momentálně asi 25 koní.

I když to zní velmi idylicky, máte mnoho odpůrců.
Je jednodušší zavrhnout něco co je jiné, než se o to začít zajímat. Dokud člověk nepotřebuje pomoc, tak ji nehledá. A pokud nemá důvod něco měnit, většinou to nemění. Máme odpůrce kteří se u nás nebyli třeba ani podívat a místo toho věří co jedna paní povídala. Bohužel. Je to pro ně jiné. Nejsou třeba ochotni přijmout ani to, že první krok udělat koně spokojeného, je pustit ho do stáda ven a dopřát mu volný pohyb na jeho vlastních bosých nohách. Ale to je jen začátek. Aby to fungovalo jak má, je třeba udělat spoustu dalších kroků. Jde mnohdy i o závist. A o ješitnost. Ego. Peníze. To samé platí i o železu v hubě. Ať nikdo nevykládá, že je to pro koně příjemná věc. Jde jen o pohodlí jezdce, aby se nebál, měl řídítka a brzdu. Vždy jsem ke koním cítil velkou empatii a s vděčností za to, že jsou ochotni mě vozit, jsem se snažil jim co nejméně překážet. Kůň se „řídí“ hlavou, srdcem, vahou, nohama a sedem. Já jsem se zařekl, že koním do huby už dám jedině mrkev….

Ale vy jste nejvíce odsuzován za to, že nedáváte koním podkovy.
To je opravdu paradox. Někým za to, že nedávám podkovy, ale to je pro mě už úplně mimo debatu. Spíše někým za „způsob úpravy“ kopyt. A tam by mohla podle mě začít diskuze. Ale ta má smysl jen ve chvíli, kdy mají diskutující dostatečné znalosti o anatomii a fyziologii kopyt, o fyzikálních poměrech v kopytě. O jeho funkci v organismu koně. Tam je největší problém. Kopyto je orgán, který má zásadní význam pro zdraví koně. Představa, že je to jen kus rohoviny, po které chodí, je mylná. Kůň je vlastně v kopytech zavěšený na důmyslném systému lamel. Kopyto má několik funkcí. Je krevní pumpou, tlumičem nárazů, orgánem metabolismu, izolantem, hmatovým orgánem…. Když správně nefunguje, je zaděláno na problém. Zaměřit péči o kopyta, jen tím směrem aby kůň nekulhal, je nedostačující. Tím se spokojíme s momentálním zprovozněním koně, s omezením jeho citlivosti v důsledku nedostatečného prokrvení ať už podkováním nebo nedostatečnou úpravou, a rezignujeme na funkci kopytního mechanismu. S tím sice kůň může žít i poměrně dlouho, ale problémy, které to v jeho organismu působí, jsou časovanou bombou. Je neplodné odsuzovat, konstruktivní je vzdělávat se a přemýšlet. Proto jsme založili Institut celostní péče o koně, jehož posláním je zpřístupnit zájemcům o tuto alternativu patřičné vzdělání a dovednosti.

Vaši rodiče byli oba umělci (herec a režisér Václav Vydra a herečka Dana Medřická). Co by vám řekli na váš boj za lepší život pro koně?
Byli to inteligentní lidé a já jsem jejich syn. Myslím, že by je ani nepřekvapilo, že jsem bojovník. Také byli. Já nejsem konfliktní člověk. Nechci nepříjemno. Mám rád klid, mír a pohodu. Já to začal dělat z nutnosti, kvůli zdraví a pohodě svých koní. A jen jsem si myslel, že bych mohl zprostředkováním těch zásadních informací, které jsem se dozvěděl, které mě šokovaly a velmi zaujaly, pomoci i spoustě dalších koní. Myslím, že by to rodiče potěšilo a že by mě jen v mém snažení podpořili. A to přes to, že s koňmi neměli nic společného.

V žebříčku hodnot to máte jak? Koně, a pak manželka, nebo manželka, a pak koně …
Pozor na to, nemíchejte hrušky a jablka. Mezi koníčky jsou to koně, mezi ženami a vztahy moje Jana a co se týče mého profesního vytížení, tak tam je číslem jedna pochopitelně má herecká práce.

Manželé Jana Boušková a Václav Vydra (2011)

Jak to vše dokážete vůbec skloubit. Práce, statek, soukromí?
No je to hrozný, to je pro mě problém. Například teď o prázdninách točím seriál Bezdružice, kde hraju starostu. Bude to mít alespoň 12 dílů, takže práce hodně a málo času na koně. Pak krátká dovolená s Janou, každoroční velká koňská akce Memoriál gen. Custera a po prázdninách začne zase divadlo, zkoušky, o víkendech další akce s koňmi, do toho Prostřeno, Vtip za 100 a v listopadu bude premiéra vánočního Kameňáku v kinech.

Nevadí vám, že kritici Kameňák hodně odsuzují
Pro mě je docela zásadní ukazatel zájem diváků. Zvlášť v takovém žánru, do kterého Kameňák spadá. Ten film si neklade žádné umělecké ambice. Je sám o sobě vtipem a jeho cílem je hlavně pobavit. Jak chtít srovnávat např. klasický román s komiksem? To nejde. Někdo se chce pobavit, někdo poučit, někdo povznést. Proč hned odsuzovat ?

Sám chodíte do kina?
My s Janou chodíme do kina moc rádi, bez ohledu na žánr. Jdeme na to, co nás zaujme, rozhodně se kritikou nenecháme ovlivňovat.

A co do divadla?
Hraju skoro denně, tak říkám, že chodím jen na sebe. Občas se jdu podívat na Janu. Když má něco nového. Stejně tak ona na mne. Pak se navzájem pochválíme, poradíme. A myslím, že nás to vždy vzájemně těší.

Vy jste s manželkou už 37 let. Poraďte jak spolu vydržet tak dlouho a nezbláznit se?
Ale to není k zbláznění. Jen každá rada drahá. Snad jen pár postřehů za ta léta. Asi zásadní je láska. Ta je nutná. Nemyslím, že musí plát sžírajícím ohněm 50 let, to by asi ani nešlo. Pak - tolerance, úcta k tomu, co ten druhý dělá a k němu samému. Katastrofou končí snahy předělat toho druhého. Pokud partneři tohle pochopí, je to obrovský úspěch. Musí se respektovat takoví, jací jsou. Proto se přece mají rádi. Jakmile si ten jeden začne uzurpovat práva na druhého, začne mu chtít předělávat jeho způsob myšlení, zakazovat jeho práci nebo koníčky, je to začátek konce. Dobré je dát druhému prostor. Nemusí být pořád spolu na sebe nalepení. Když se chvíli nevidí, o to víc se na sebe pak těší. Ani nemusí mít teplou večeři. Stačí, že se mají a je jim spolu dobře.

Vrátil byste něco v životě zpátky?
Ani ne, nelituju ničeho. Život jde tak jak má. Asi všechno má nějaký důvod a třeba to člověka posune zas o kus dál.