Jsou tak nepříjemné situace, že na ně člověk nechce radši ani pomyslet. Třeba když si na zahraniční dovolené zlomí nohu. Kdo na sebe dobrovolně vezme tenhle kříž hned za třicet dobrodruhů najednou, musí mít dobré vlastnosti Rychlých šípů a otrlost bratrstva Kočičí pracky. Šestatřicetiletý PAVEL JONEŠ ze sportovní cestovní kanceláře S.E.N. tvrdí, že dobrý průvodce je zároveň velitelem, náčelníkem, showmanem a člověkem, který by měl umět zodpovědět skoro každou otázku. Pro případ, že byste se třeba právě během své letošní dovolené s přáteli či lidmi dosud neznámými nečekaně ocitli v této roli, je dobré vědět, jak se jí zhostit se ctí.
* Co vám pomáhá vzít na sebe zodpovědnost za plný autobus?
Dávám si až pedantsky záležet na přesné organizaci. Pak můžu mít sám jistotu, že jsem pro bezpečí a pohodlí všech udělal, co se dalo. Když od prvního dne lidem vštěpuju, že jsou na mně sice závislí, ale zároveň se na mě mohou spolehnout, utvrzuju v tom zároveň i sám sebe.
* Ujede poslední trajekt na ostrov, někdo se ztratí... To bývají okamžiky, kdy se daří panice a hysterii. Jak se zachováte?
Nesmím dovolit, aby někdo začal rozhodovat místo mě. Demokracie jde v takovém momentě stranou. Nesmírně důležitá je jistota, alespoň navenek, když už pochybuji někde uvnitř. Základní pravidlo zní, že náčelník nesmí nikdy podlehnout trudomyslnosti, nebo aspoň při ní nesmí být přistižen. Když ráno leje jako z konve a na programu je celodenní cyklistická etapa, skáče na kolo jako první a hlaholí, že deštík přejde, a když nepřejde, je tu ještě hospoda, jeďte za mnou, vím, kde ji najít... A do ní pak musí jít třeba i sám, ačkoli na pivo v tom lijáku už dávno ztratil chuť.
* Co když má přece jen náhodou pravdu někdo jiný než vy?
To se samozřejmě může stát. Mojí specialitou je sice Británie a angličtinu i učím, nesmím ale podlehnout klamu, že všechno vím. Stává se, že se ve výpravě najde expert na Churchilla nebo Kelty, který ví o každém kameni v celém hrabství. Mám dvě možnosti - buď čekat, kdy se odněkud ozve potupné »Kecá!«, nebo udělat vstřícný krok. Tak ho představím ostatním, pozvu v autobusu k mikrofonu a požádám, ať se s námi o své znalosti podělí. To je pokora, která autoritu nijak nesnižuje.
* Co ji naopak podryje?
Kdybych dovolil, aby blbost jednotlivce ohrozila program všem ostatním.
* Jak tomu zabráníte?
Především nikoho nepreferuji před ostatními, a když je třeba jen jeden člověk v nevýhodě a kupříkladu ze zdravotních důvodů se nějaké akce nezúčastní, mám připravený náhradní program. Musím poznat na mlčící většině, jestli s nějakým plánem spíš souhlasí, nebo ne. Nejčastěji se stává, že někdo přijde pozdě na sraz. To jde vyřešit jednoduše tak, že při nějakých deseti minutách platí zpozdné - koupí lahev dobrého pití. Platí to pro všechny, takže když se opozdím sám, už z dálky vytahuju z batůžku důstojnou omluvu. Když se stane, že kvůli někomu ujede trajekt do Walesu a hrozí hysterie, řvu.
* Řvete?
Život nabízí různé role. Mně vyhovuje klaun, principál, jsem rád motorem všech možných taškařic. Vypozoroval jsem ale, že lidi opravdu vyděsí jen něco nečekaného - a to je právě okamžik, kdy se klaun rozběsní a řve. Jsem sice dobrák od kosti, ovšem naučil jsem se, že moment překvapení, údivu, úleku spolehlivě funguje vždycky, když je třeba co nejrychleji a nejúčinněji připomenout, kdo kde rozdává pravidla.
* Co vám pomáhá vzít na sebe zodpovědnost za plný autobus?
Dávám si až pedantsky záležet na přesné organizaci. Pak můžu mít sám jistotu, že jsem pro bezpečí a pohodlí všech udělal, co se dalo. Když od prvního dne lidem vštěpuju, že jsou na mně sice závislí, ale zároveň se na mě mohou spolehnout, utvrzuju v tom zároveň i sám sebe.
* Ujede poslední trajekt na ostrov, někdo se ztratí... To bývají okamžiky, kdy se daří panice a hysterii. Jak se zachováte?
Nesmím dovolit, aby někdo začal rozhodovat místo mě. Demokracie jde v takovém momentě stranou. Nesmírně důležitá je jistota, alespoň navenek, když už pochybuji někde uvnitř. Základní pravidlo zní, že náčelník nesmí nikdy podlehnout trudomyslnosti, nebo aspoň při ní nesmí být přistižen. Když ráno leje jako z konve a na programu je celodenní cyklistická etapa, skáče na kolo jako první a hlaholí, že deštík přejde, a když nepřejde, je tu ještě hospoda, jeďte za mnou, vím, kde ji najít... A do ní pak musí jít třeba i sám, ačkoli na pivo v tom lijáku už dávno ztratil chuť.
* Co když má přece jen náhodou pravdu někdo jiný než vy?
To se samozřejmě může stát. Mojí specialitou je sice Británie a angličtinu i učím, nesmím ale podlehnout klamu, že všechno vím. Stává se, že se ve výpravě najde expert na Churchilla nebo Kelty, který ví o každém kameni v celém hrabství. Mám dvě možnosti - buď čekat, kdy se odněkud ozve potupné »Kecá!«, nebo udělat vstřícný krok. Tak ho představím ostatním, pozvu v autobusu k mikrofonu a požádám, ať se s námi o své znalosti podělí. To je pokora, která autoritu nijak nesnižuje.
* Co ji naopak podryje?
Kdybych dovolil, aby blbost jednotlivce ohrozila program všem ostatním.
* Jak tomu zabráníte?
Především nikoho nepreferuji před ostatními, a když je třeba jen jeden člověk v nevýhodě a kupříkladu ze zdravotních důvodů se nějaké akce nezúčastní, mám připravený náhradní program. Musím poznat na mlčící většině, jestli s nějakým plánem spíš souhlasí, nebo ne. Nejčastěji se stává, že někdo přijde pozdě na sraz. To jde vyřešit jednoduše tak, že při nějakých deseti minutách platí zpozdné - koupí lahev dobrého pití. Platí to pro všechny, takže když se opozdím sám, už z dálky vytahuju z batůžku důstojnou omluvu. Když se stane, že kvůli někomu ujede trajekt do Walesu a hrozí hysterie, řvu.
* Řvete?
Život nabízí různé role. Mně vyhovuje klaun, principál, jsem rád motorem všech možných taškařic. Vypozoroval jsem ale, že lidi opravdu vyděsí jen něco nečekaného - a to je právě okamžik, kdy se klaun rozběsní a řve. Jsem sice dobrák od kosti, ovšem naučil jsem se, že moment překvapení, údivu, úleku spolehlivě funguje vždycky, když je třeba co nejrychleji a nejúčinněji připomenout, kdo kde rozdává pravidla.
