Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Už mám sbaleno, říká podpraporčice Tatjana Markovina

aktualizováno 
Dostane - li rozkaz, do sedmi hodin musí nastoupit k odjezdu.
li rozkaz, do sedmi hodin musí nastoupit k odjezdu. Třeba do Afghánistánu.

Je jí třicet a je moc hezká. Po rodičích napůl Češka a napůl Chorvatka. Žije s manželem v Praze a chystá se mít děti. Je tohle očekávaná charakteristika ženy, která dobrovolně vstoupila do armády, aby mohla s polní nemocnicí zachraňovat lidské životy při katastrofách a válkách? Asi nikoli. A přesto je to tak. Teď má Tatjana Markovina opět sbaleno.

Kolikrát už jste zažila takovou pohotovost, jaká byla vyhlášena 11. září?

Jednou v roce 1999. Byli jsme tehdy v Albánii. Druhá mise rovnou navázala na první, když v Turecku nastalo zemětřesení.

Co vás vlastně dovedlo k tomu, že odjíždíte na místa, kde se děje neštěstí?

Částečně asi touha po dobrodružství, částečně snaha pomáhat nebo aspoň se podílet na pomoci lidem.

Po dobrodružství touží kdekdo, pomáhat lidem se dá i způsobem ne tak nebezpečným. Proč zrovna vojenská mise, polní nemocnice?

Ještě v Chorvatsku jsem se stala zdravotní sestrou. Když jsme se s rodinou odstěhovali do Čech, dokončila jsem si nástavbu a pracovala jako civilní zaměstnanec vojenské nemocnice ve Střešovicích. Tam to všechno začalo. Jednoho dne primář oznámil, že hledají zdravotní laborantky do mise. Nebylo přesně určeno kam. Nějak mne to oslovilo. Po pohovoru a výběrovém řízení jsem byla vybrána do týmu určeného pro výjezd do zahraničí a plnění jakéhokoli úkolu, který se týká zdravotní služby.

Jak jste si svou účast v misi představovala? Co jste zvažovala, než jste rozhodla, že do toho půjdete?

Na dlouhé rozhodování nebyl čas. Dozvěděla jsem se to v pátek a měla jsem se rozhodnout do pondělka, protože někoho urgentně potřebovali. Já jsem musela volit rychle, ale ne že bych hned někam odjížděla. Ještě jsem předtím musela absolvovat základní vojenskou službu.

Dnes máte za sebou Albánii, zemětřesení v Turecku. Byla jste někdy překvapena svými reakcemi, emocemi?

Předpokládám, že ani sebelepší příprava a psychologické testy neprozradí to, co reálná situace. Nikdo to nedokáže odhadnout dopředu a ani jedna prožitá mise není zárukou toho, že ve druhé všechno zvládnete. I po zkušenostech, které mám za sebou, si nemohu být jistá. Nikdo nemůže s určitostí říct, že se zná. Že to vydrží - fyzicky, ale ještě víc psychicky. Já samozřejmě doufám, že zvládnu i příští mise.

Když řeknu nejhorší situace - co si vybavíte?

Zemětřesení v Turecku. Zastihla nás tam další vlna, ne jedna, ale několik. Ne tak silné jako ta první, ta způsobila nejvíc neštěstí, ale natolik silné, aby mě to poznamenalo. Je to silný zážitek a člověk měl strach.

O sebe?

Ne, o sebe ani tak ne, spíš o ty druhé. Já osobně jsem měla jen takový zvláštní, divný pocit. Zemětřesení je něco, co v našich krajích neznáme. Jiná neštěstí, jako třeba povodně, požár, to ano, ale zemětřesení - to je něco jiného. Strach vyplývá z toho, jak se člověk cítí bezmocný, že jen čeká, co se stane, a nemůže proti tomu nic dělat. Že se proti tomu nedá bojovat.

Žádný pán světa a vesmíru, že?Z takových pocitů se člověk v podobné situaci velmi rychle probere.

Zažila jste, že vám někdo zemřel pod rukama?

Naštěstí ne. Mým kolegům ano. Je to určitě strašný zážitek. Ne kvůli tomu, že v životě neviděli nikoho umírat, všichni pracujeme ve zdravotnictví, spíš jde o podmínky, ve kterých se to děje. Ty jsou jiné jak pro zdravotníky, tak pro lidi, které to neštěstí postihlo. I z toho důvodu to prožíváme mnohem intenzivněji. V nemocnicích máte kolem sebe další personál, což v polních podmínkách není leckdy možné. Když se pak něco děje a vy nemáte nikoho nad sebou, musíte ze sebe vydat úplně všechno. Jste odpovědná sama za sebe i za práci, kterou děláte.

Co vlastně na váš životní krok říká manžel? Nezrazoval vás od nebezpečného povolání?

Samozřejmě jsem to potřebovala doma konzultovat. Tahle práce rozhodně není všední a pro manžela to bylo a je určitě těžké. A bez jeho souhlasu a podpory by se to určitě neobešlo. Odloučení od rodiny je jedna z velkých psychických zátěží pro všechny zúčastněné. Tuto práci jsem však chtěla dělat a chci ji dělat, dokud to půjde. Když vás má partner rád a cítí s vámi, tak to pochopí a poskytne vám oporu.

Nebojí se o vás? Nežárlí?

V daleké cizině, v krizové situaci se lidé mohou k sobě velmi přiblížit... Může se samozřejmě stát, že se v krizové situaci s někým sblížíte a v poli není o takové velmi těžké a citlivé chvíle nouze. Ale z mé strany zatím proběhlo všechno v pořádku, takže nebyl důvod, aby manžel žárlil. Žárlivost je v jisté míře přítomna v každém vztahu. Jsem si však jista, že v našem případě je vše v normálu. Kdyby to tak nebylo, nemohla bych tuto práci dělat.

Nepodpořil vás manžel už proto, že před pár lety byl jeho národ - jakož celá bývalá Jugoslávie ve válce?

Vidíte, zatím jsem o tom takhle nepřemýšlela, ale vlastně je dost možné, že to do značné míry předurčilo jeho postoj a názor.

Máte potuchy, kam v případě nutnosti pojedete teď?

Nikdo mi to konkrétně neřekl. Máme tři varianty výjezdu. Dvě se týkají území České republiky a jedna je v zahraničí. Jestli je to Afghánistán, to opravdu nevím. Je to možné, je to dokonce reálné, ale já tu nejsem od toho, abych tyto věci věděla.

Takže máte doma v předsíni batoh, spacák a čekáte, kdy zavolají?

Vojenské věci máme připravené v kasárnách. Uniformu a osobní věci mám zabalené doma.

Byla jste tedy v Albánii, v Turecku. Jak vlastně vypadala vaše práce v terénu?

V zázemí se postaví polní nemocnice. Odtud mobilní týmy zdravotníků vyjíždějí se sanitkou na místa, kde jsou ranění nebo nemocní. Ošetřují je na místě nebo přivážejí do polní nemocnice. Týmy se střídají. V Albánii jsme poskytovali i pomoc pro uprchlíky, kteří byli v uprchlických táborech, takže tým ve složení řidič, lékař a sestra odjížděl do tábora a poskytoval pomoc na místě. Tam šlo hlavně o nemocné lidi, v Turecku o zraněné. Možná i proto bylo v Turecku všechno těžší. Ze začátku jsme nespali v celku tři dny.

Na obou místech, kde jste absolvovala misi, jste se zřejmě nedomluvila s místním obyvatelstvem. Jazyková bariéra tam byla. Museli jsme mít překladatele. Při výběru personálu nemocnice se požaduje znalost alespoň jednoho jazyka, ale tou je hlavně angličtina. V Turecku mě čekal v tomto směru zážitek, na který nikdy nezapomenu. Na rozdíl od Albánie se tam střídalo hodně překladatelů, často bezplatně, pomáhali nám studenti z istanbulské univerzity, dokonce nás díky článku v novinách objevil i jeden překladatel, který uměl česky. To bylo velmi příjemné, že se sami nabízeli. Chtěli v té tragické situaci dělat alespoň něco užitečného, dobrého.

Nejen tedy bolest a lidské neštěstí, ale i nezištná pomoc a solidarita... Ano, a právě to člověka velmi obohacuje. Ve chvílích, kdy jsou lidé na dně, mají tendenci si pomáhat.

A co lidé vyslaní na pomoc do míst neštěstí? Nemají naopak tendence k ponorkové nemoci? Ke stresu?

Je velmi důležité, aby tým polní nemocnice držel pohromadě, aby byla mezi lidmi pohoda. Teprve v polních podmínkách pozná člověk sám sebe a také lidi kolem. A já už dnes vím, že se mnou byli fantastičtí lidé, kteří se spolu rádi uvidí i po návratu. Jsme si svým způsobem podobní.

Nemáte pak, po návratu, problém rozumět lidem doma? Jejich honbě za marnostmi... Zapojit se do normálního života je skutečně trochu problém. I to honění se za něčím se zdá směšné. To vám potvrdí asi všichni, kdo byli na misi. Člověk si tam přehodnotí určité věci a získá širší obzory. Ale nemohu zastavovat lidi na ulici nebo v práci a říkat jim, proč se honíte. To je nesmysl. Svoje myšlenky mám pro svou rodinu, pro sebe a své bližší okolí. Jsou vaši kolegové stále titíž, nebo se tým rychle obměňuje?

Jak jde život, vyvíjejí se i lidské osudy, lidé odcházejí a přicházejí. Některé zdravotní sestry si třeba založily rodinu... A ze stejných či jiných důvodů odcházejí i muži.

A co vy? Plánujete děti? A tím i odchod z mise?

Děti plánujeme, ale to ještě nic neznamená. Máme v týmu i sestřičku, která má dvě malé děti, a přesto se rozhodla tu práci dělat. Byla s námi na misi a děti prostě nechala doma. Je to o domluvě s rodinou, o její pomoci. Když funguje, jde všechno. Já zatím nejsem schopna říct, jestli pro mne ta práce skončí, až budu mít děti, jak mě mateřství změní. V současné době bych si přála, abych to dělala i nadále.

Pak už asi budete mít větší strach, když budete vědět, že tam doma je na vás někdo závislý... Ptala jsem se na to kolegyně, zda se bojí vyjet, když má dvě děti. Ale i ona řekla, že má spíš strach o to okolí. Člověk nesmí myslet na to, že se něco může stát. Nebezpečí si prostě nepřipouštím. Ale chovám se samozřejmě podle toho, že je tam nebezpečná oblast. Dodržuji předpisy. Když nám velitel dá rozkaz, abychom nosili helmu a neprůstřelnou vestu, tak ji nosíme.

Touha pomáhat druhým lidem se asi naplnila. A co vaše touha po dobrodružství?

Cestuji, což jsem vždycky chtěla, vidím něco, co jsem dosud nepoznala, poznávám jiné národy, i když vím, že zrovna ve chvíli,kdy je jejich situace zlá, vciťuji se do jejich situace. Naplňování touhy je složitá věc. Člověk po něčem touží celý život. A tak, že bych již přišla o svou touhu, to bych neřekla, trvá dál. I když v budoucnu třeba tuto práci nebudu dělat, tak ta touha tam bude pořád.


Autor:



Nejčtenější

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Předseda Zelených Matěj Stropnický byl hostem diskusního pořadu Rozstřel. (3....
Matěj Stropnický přiznal vztah s hercem Danielem Krejčíkem

Šéf Strany zelených Matěj Stopnický (34) potvrdil, že je gay. Už dva měsíce chodí s hercem Danielem Krejčíkem (23)....

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Další z rubriky

Princ William a vévodkyně Kate (Berlín, 20. července 2017)
Třetí potomek Williama a Kate se narodí v dubnu 2018, oznámil palác

Třetí potomek prince Williama (35) a jeho manželky Kate (35) přijde na svět příští rok v dubnu. Zprávu o termínu...

Kristýna Nováková a Emília Vášáryová na české předpremiéře filmu Čára (18....
Setkání po 18 letech. Jindřiška z Pelíšků se potkala s maminkou

Slovenská herečka Emília Vášáryová (75) zažila na české předpremiéře nového filmu Čára malé překvapení. Potkala se se...

Tina Turner (Londýn, 17. října 2017)
Penze je krásná. Dlouho spát je tak snadné, říká Tina Turner

Zpěvačka Tina Turner (77) si užívá důchod ve Švýcarsku a po dlouhé době se však ukázala na veřejné akci. V londýnském...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.