Úspěšné děti. Dokázaly by to bez rodičů?

Jsou mladí, ale vydělávají mnohonásobně víc než jejich rodiče.
Jsou mladí, ale vydělávají mnohonásobně víc než jejich rodiče. Cestují po zemích, do kterých by se jejich maminky jinak nikdy nepodívaly. Ale zatímco jejich spolužáci tancují na diskotékách nebo se opalují na koupalištích, oni tráví tisíce hodin na tréninku. Dospělí je obdivují. Co obnáší život s budoucím vrcholovým sportovcem, klavírním virtuosem či světovou modelkou? Nakolik za úspěchem stojí oni sami a nakolik jejich rodina?

Lenka Dusilová by asi nevyhrála letošní Cenu Akademie populární hudby, kdyby se její matka před lety nepřestěhovala z Karlových Varů do pražské ubytovny jen proto, že dcerka získala místo ve sboru Bambini di Praga. Kdoví jestli by hokejista Jaromír Jágr byl tak úspěšný, kdyby jeho maminka spolu s ním nepřesídlila do Pittsburghu a nevařila mu tam jeho oblíbená jídla?

Tři piana v bytě

"Lukášovu hraní podmiňujeme vše," shrnuje matka čtrnáctiletého opavského klavíristy Lukáše Vondráčka, který je díky výjimečnému talentu nejmladším vysokoškolským studentem v zemi. Ministerstvo školství mu udělilo výjimku studovat hudbu na vysoké škole, i když nemá dokončenou základní školní docházku. Tu přesto zvládá se samými jedničkami. Vondráčkovi jsou příkladem, jak talentované dítě zamává s životem celé rodiny. Koncerty po Spojených státech a celé Evropě se pro ně sice staly samozřejmostí, zaplatili je však ztrátou volného času a soukromí. Libuše Vondráčková, bývalá korepetitorka ve Slezském divadle v Opavě, zůstala doma, aby s Lukášem mohla doma každý den šest, sedm hodin cvičit. V jejich skromně zařízeném bytě v Opavě mají tři piana. Další dvě jsou u Lukášovy babičky v České Skalici. Proto, aby tam malý virtuos mohl jezdit na prázdniny a nevyšel ze cviku. Na piana museli přispět sponzoři, stejně jako na fraky, ve kterých Lukáš vystupuje. Pořád roste a pořizovat každý rok nový rodina se dvěma dětmi nezvládá. Libuše a Jiří Vondráčkovi přiznávají, že často přemýšlejí nad tím, zda vše, co pro Lukáše dělají, je pro něj skutečně to nejlepší. Nepřipravili ho o bezstarostné dětství, když od dvou let každý den cvičí na klavír? "Neumíme si představit, jestli děláme dobře. Radíme se s odborníky. Například podle šéfdirigenta České filharmonie Vladimíra Aškenazyho je ve světě běžné, že člověk má v šestnácti takový honorář, aby byl schopen postarat se sám o sebe," vysvětluje paní Vondráčková. Lukáš má nyní nabídky na studium na třech prestižních školách. Vybere si zřejmě institut ve Philadelphii. Další výrazný zlom v životě rodiny Vondráčkových. Otec, také korepetitor v divadle, zůstane doma s desetiletou dcerou. Matka zřejmě bude cestovat s Lukášem. "Mrzí nás, že to rodinu rozdělí. Nebojím se ho pustit samotného do zahraničí, ale kdo by mu tam například pral? Kdyby se musel starat o takové praktické věci, určitě by se to odrazilo v hraní. Nemohl by se na ně plně soustředit," přemítá Libuše Vondráčková.

Blázen Monika

Lukáš se nad starostmi maminky potutelně usmívá. "Každý rok se ho ptám, jestli chce, aby všechno bylo dál tak, jak to je," říká paní Vondráčková. "Jasně, že chci. Chci hrát," říká spokojeně kluk s barevným náramkem okolo kotníku, který se na první pohled ničím neliší od ostatních chlapců prohánějících se po ulicích na kolech. Lukáš místo toho chce hodiny a hodiny hrát na klavír. Většina úspěšných lidí se shoduje, že je rodiče rozhodně do ničeho nenutili. Spíše naopak. Podobně jako Lukáš Vondráček si sami uměli říct, co chtějí. "Když jsem mamince poprvé oznámila, že jedu od nás z Kravař vlakem do Opavy na konkurs na modelku, mávla rukou a řekla, že jsem blázen," vzpomíná jedna z nejúspěšnějších českých účastnic soutěží krásy, Miss Evropy z roku 1995 Monika Žídková. "Později jsem si uvědomila, jak mě rodiče dobře vychovali. Že mě sice drželi zkrátka, při zemi, ale zároveň mě nechali, abych si prosadila svá rozhodnutí. Myslím, že je to mnohem lepší než jezdit s malou holkou po konkursech a dělat tragédii z toho, že nevyhrála," říká. Podobnou zkušenost má operní zpěvačka, držitelka dvou cen Thálie Eva Dřízgová. Vypráví, že jí rodiče koupili klavír až na naléhání sousedů. "Klavír u sousedů mě přitahoval. Abych si tam mohla jít brnkat, snažila jsem se k nim dostat pod různými záminkami. Bydleli pod námi, tak jsem třeba k nim jako náhodou shazovala z našeho balkonu ručník," říká.

Úspěch Linky bezpečí

Rodičů, kteří si přejí, aby jejich děti dosáhly úspěchu, přibývá. Útočí na ně nepřeberná nabídka různých sportovních oddílů, kursů a kroužků. Časopisy jim vysvětlují, že spokojený může být člověk pouze tehdy, když se o jeho dítěti píše na předních stránkách barevných magazínů. "Na lidi působí nynější velká nabídka a vůbec všechny ty změny, které se odehrály. Sami takové možnosti seberealizace neměli. Teď si říkají, že by jejich děti měly dokázat to, co se jim samotným nepovedlo," říká Petr Hanuš, vedoucí Linky bezpečí, kterou provozuje jako poradnu pro děti s různými problémy nadace Naše dítě. Telefonoval tam například jedenáctiletý chlapec, který si postěžoval, že se cítí vyčerpaný. Říkal, že se ve škole dobře učí, kromě toho chodí do tří různých sportovních oddílů a ještě musí hrát na hudební nástroj. "Bylo mu jedenáct a každý večer se vracel domů utahaný jako dospělý z práce," říká Petr Hanuš.

Nebezpečné ambice

Psychologové tvrdí, že rodiče mnohdy nedokážou odhadnout, zda dítě nepřetěžují. "Těžko se určuje, kdy je rodič přehnaně ambiciózní a kdy jen neodhadne, že dítě prostě na něco nemá. Je to otázka hranice. Mnohdy to rodiče přeženou v dobré víře," říká vedoucí Linky bezpečí. Otec, jehož snem bylo vychovat z dcery úspěšnou tenistku, před časem skončil až na policii. Vyšlo totiž najevo, že ji po každém prohraném zápase zmlátil tak, až ho vyšetřovatel začal stíhat za její týrání. "Někdy je ale naopak škoda, když je dítě talent a nevynikne jen proto, že s ním nikdo nepracoval," míní Libuše Vondráčková. Nebýt toho, že ona i její muž jsou hudebníci, Lukáš by zřejmě nebyl tak úspěšný. Věděli totiž, jakým způsobem jeho talent rozvíjet. "Jsou na to metody. Kdyby ale člověk nevěděl, kam se obrátit, určitě by byl jeho vývoj pomalejší. V hudebních školách nejsou na výjimečně talentované děti připraveni. Chce to hodně trpělivosti a odříkání," říká Lukášova maminka.

Účetní z Liberce Radka Engeová ví, co to obnáší, když je syn automobilovým závodníkem. Teď je sice hrdá, že její Tomáš je prvním Čechem, který se dostal do formule 1, jsou za tím však chvíle pořádného strachu, který jako matka prožívá. "Chlapi to cítí jinak. Hrozně se o něj bojím, ale pak je to zase moc krásný pocit," říká. Závodníkem byl i Tomášův otec. "Když začal jezdit i syn, říkala jsem si, no, to budou pryč oba a pořád budu v baráku sama," vzpomíná paní Engeová. Kromě hodin strachu pro ni závodění syna znamenalo úkol - přišívat na kombinézy nášivky s logy sponzorů a reklam. "Pořád jsem měla propíchané prsty. Ty nášivky se na jednotlivých závodech měnily, takže jsem pořád přišívala a párala," říká.