Psal se rok 1959. Usmyslil jsem si, že vymodeluji cyklus hlav velikánů naší meziválečné kultury a pracovně si ho nazval Česká avantgarda. Samozřejmě, že jsem brzo došel i k Jaroslavu Ježkovi. Jak by ne! Za války nás jeho skladby udržovaly při životě, a to jsme mnozí ještě nevěděli, jak velký to byl skladatel. Miloval jsem jeho hudbu od mládí. Zněla saxofony, plýtvala hudebním vtipem, široce rozmáchlou fantazií a melodie se snadno pamatovala. Ježek byl pro naši generaci pojmem...
A najednou jsem stál se svým obdivem k Jaroslavu Ježkovi, právě dostudovaný sochař s jistou školní zkušeností s modelováním hlavy, před rozhodnutím svůj dluh mu splatit. Sochařský portrét by mohl být samostatnou výtvarnou disciplínou, kdyby nebyl tak těsně spjat s dějinami sochařství, ve kterých stál často na velevýznamném místě tvorby a určoval její poptávku a úroveň. Jeho vydělením třeba jen teoretickým by se vnesl do zavedeného uměnovědného pořádku ještě větší zmatek, než v něm již existuje. Jak takový portrét může vzniknout? Myslím si, že ze tří popudů: 1. Někdo určitý si zamane a požádá sochaře o portrét. 2. Sochař si zamane a nabídne někomu určitému portrétování. 3. Někdo sochaři: a) našeptá b) doporučí c) nařídí, aby někoho určitého portrétoval... A už stojíme u modelovacího stolku a trochu nervózní model usedá na točnu (později vysvětlím její funkci) v sochařově ateliéru. Je tu klid, dobré světlo a jistý souzvuk. Ten bývá nepostradatelným pomocníkem obou. Tedy sochaře - portrétisty a jeho modelu. Dá se říci, že je ideální, když portrétista portrétovaného dobře zná. Ví dobře o jeho přednostech i slabinách, očekává jeho reakce a zná jeho životní krédo tak dobře, že by se mohl stát jeho životopiscem. Vždyť portrét je vlastně shrnutím informací o někom určitém. Je samozřejmé, že zmíněná znalost a její hloubka nemusí být podmínkou k portrétování, označil bych ji spíš za výhodu spolupráce. Nevýhodou je naopak první setkání sochaře s modelem až na točně v ateliéru. Potom nezbývá, než se omezit na jisté rysy tváře, okamžitou náladu a chcete-li, dnešní podobu modelu. Je ovšem podoba někoho určitého jeho portrétem? A to je právě kardinální otázka, ze které občas vyrůstají drobná nedorozumění, nedůvěra, může se dostavit i uražená ješitnost a, bůh mě netrestej, i hněv. Ze zborcené nedůvěry by pak nebylo možné vystavět hlubší výpověď. Jak je tomu u portrétu osobností nežijících, jsem si vyzkoušel několikrát. Nemám však k dispozici ověřený recept. Práce je to možná těžší, ale na druhou stranu je sochař svobodnější. Může do ní dát více sebe, svého pohledu. Začal jsem tedy Jaroslava Ježka modelovat. V ateliéru v Biskupcově ulici na Žižkově, vedle stolku gramofon na kliku a na něm se střídaly vzácné černé gramofonové desky, často silně opotřebované. Sytil jsem se Ježkovou muzikou a pokoušel se přelstít tradici klasického portrétování. Sháněl jsem porůznu Ježkovy fotografie, ale těch, kupodivu, nebylo a ani není mnoho. Většinou zbyly jen amatérské obrázky z mánesáckých výletů a Ježek byl na nich rozesmátý, zakloněný, nebo dokonce zezadu. Neměl jsem se čeho chytit. Žil jsem ale tou prací jako v horečce, obklopen vším, co v mých představách po Jaroslavu Ježkovi zbylo. Materiály k jeho podobě jsem sbíral jako vzácné byliny cestami skoro detektivními. Jednou se mi takový sběr opravdu podařil, přímo osudově. Když jsem obcházel kolem domu v Kaprově ulici, kde Ježek s matkou bydlel, než odešel do emigrace, našel jsem poklad. Měl lidskou podobu a voněl dřevem. Pan Václav Vála, truhlář, písmák a někdejší náčelník staroměstského Sokola, skvělý vypravěč a Ježkův přítel. Spadl mi z nebe. Chodil jsem k němu do dílny a obětavě čichal pach kostního klihu. Za každý doušek objevná věta. Povzbuzení. Truhlář Vála nejen že bydlel s Ježkem v jednom domě, znal ho tedy léta, ale hlavně pro něj dělal jeho Modrý pokoj. Díky panu Válovi se mi rozmotávala tajemství, která jsem dosud čerpal z učesaných knižních vyprávění. Hovořil zasvěceně o Ježkových nesnázích se zrakem; těžkostech, které by slabší náturu zardousily. Ježek neměl špatný zrak, on prostě neviděl. Při čtení musel používat dalekohled, jinak by se k písmenkům nedostal. Když se vracel v noci z divadla po představení nebo po zkouškách, plížil se podle rozsvícených výkladních skříní, aby se orientoval. Jinak by domů netrefil. Další velká novina, která mnou otřásla, byla rozmotaná záhada modré barvy. Slýchal jsem, že Jaroslav Ježek miloval modrou barvu... Omyl! On jinou prostě nevnímal. Žádná obliba k modré, ale holý a krutý fakt, že Ježek jinou barvu nikdy nepoznal. Proto byl jeho pokoj nakonec pojednán spasitelskou modrou. Vnímal svět sluchem, nahradil mu zrak v jeho soukromé do sebe uzavřené komoře abnormálního talentu. Modeloval jsem a představoval si jeho vnitřní svět a byl ze zjevu Ježkova úplně na větvi. Podvědomě jsem žil jeho problémy, zvažoval, vysvětloval jsem si, rozkládal smysl jeho úsměvů, které rozdával jako nejšťastnější člověk na světě. Ježek trpitel, Ježek génius, Ježek osamělý člověk sytící se jen ohlasem svých skladeb a přátelstvím Voskovcovým a Werichovým. Nalezl jsem v Kaprově ulici zlatonosný potok a musel jsem z něho vytěžit, co se dalo. Dá se však z takové "horniny" rýžovat, nebo v tyglíku pak vytavit, výtvarně vyčistit a vydat svědectví vyrostlé vlastně na nehmatelném základu? Vždyť slovo ulítne od huby jedna dvě, ale já chci provést svědectví hmotné a jít ještě o kousek dál. Jak na to, nás, žel bohu, ve škole neučili. Seděl jsem sám nad bednou sochařské hlíny a moje samota mi kladla otázky. Musel jsem odpovídat. Válovo vyprávění mě utvrdilo, že se musím zabývat především hlavním Ježkovým problémem - jeho zrakem. Brýle, brýle. Obrýlený portrét všeobecně patří mezi nejsložitější oříšky sochařství. Většinou jsou brýle jen naznačeným, vpravdě nepříjemným a potlačovaným detailem sochařského portrétu, jako by se za něj model i autor styděli. Já jsem je ale zvolil jako výchozí moment práce. Vyšel jsem z faktu, že Ježek na pravé oko neviděl vůbec a levé mu sloužilo jenom nepatrně. Jenže sochařství je práce s hmotou, světlem a stínem. Pravé brýlové sklo tedy nesmělo zachytit ani nejmenší flíček stínu. Muselo být neutrální, ploché. Vymodeloval jsem mělkou čočku, plochý důlek, ze kterého světlo vržené z kteréhokoliv směru sklouzlo bez možnosti se zachytit. Levý nadočnicový oblouk jsem pod čelem ostře zařízl, aby v tom místě oko za pomyslným sklem prohlédlo natolik, aby bylo výrazem jen částečného zraku. V poslední fázi práce jsem ještě barevně zdůraznil obě plošky brýlí. Pravou blankytně modrou a levou sytějším tónem modré. Nemohl jsem sám uvěřit, že po vymodelování brýlí se ostatní formy hlavy daly, obrazně řečeno, do pohybu a srostly se do požadovaných vztahů takřka samy. Často zdůrazňovaná a nepokojná patka jeho vlasů završila kompozici. K úsměvu - neúsměvu Jaroslava Ježka, jeho naznačení jsem považoval za nutné, se vyjádřil kritik nejpovolaněšjí, Jan Werich, když jsme o mém Ježkovi hovořili o několik let později: "Ježura měl zvláštní trvale nasazený úsměv nevidomého člověka, jakoby jím souhlasil s tím, že ho lidi maj rádi."
A najednou jsem stál se svým obdivem k Jaroslavu Ježkovi, právě dostudovaný sochař s jistou školní zkušeností s modelováním hlavy, před rozhodnutím svůj dluh mu splatit. Sochařský portrét by mohl být samostatnou výtvarnou disciplínou, kdyby nebyl tak těsně spjat s dějinami sochařství, ve kterých stál často na velevýznamném místě tvorby a určoval její poptávku a úroveň. Jeho vydělením třeba jen teoretickým by se vnesl do zavedeného uměnovědného pořádku ještě větší zmatek, než v něm již existuje. Jak takový portrét může vzniknout? Myslím si, že ze tří popudů: 1. Někdo určitý si zamane a požádá sochaře o portrét. 2. Sochař si zamane a nabídne někomu určitému portrétování. 3. Někdo sochaři: a) našeptá b) doporučí c) nařídí, aby někoho určitého portrétoval... A už stojíme u modelovacího stolku a trochu nervózní model usedá na točnu (později vysvětlím její funkci) v sochařově ateliéru. Je tu klid, dobré světlo a jistý souzvuk. Ten bývá nepostradatelným pomocníkem obou. Tedy sochaře - portrétisty a jeho modelu. Dá se říci, že je ideální, když portrétista portrétovaného dobře zná. Ví dobře o jeho přednostech i slabinách, očekává jeho reakce a zná jeho životní krédo tak dobře, že by se mohl stát jeho životopiscem. Vždyť portrét je vlastně shrnutím informací o někom určitém. Je samozřejmé, že zmíněná znalost a její hloubka nemusí být podmínkou k portrétování, označil bych ji spíš za výhodu spolupráce. Nevýhodou je naopak první setkání sochaře s modelem až na točně v ateliéru. Potom nezbývá, než se omezit na jisté rysy tváře, okamžitou náladu a chcete-li, dnešní podobu modelu. Je ovšem podoba někoho určitého jeho portrétem? A to je právě kardinální otázka, ze které občas vyrůstají drobná nedorozumění, nedůvěra, může se dostavit i uražená ješitnost a, bůh mě netrestej, i hněv. Ze zborcené nedůvěry by pak nebylo možné vystavět hlubší výpověď. Jak je tomu u portrétu osobností nežijících, jsem si vyzkoušel několikrát. Nemám však k dispozici ověřený recept. Práce je to možná těžší, ale na druhou stranu je sochař svobodnější. Může do ní dát více sebe, svého pohledu. Začal jsem tedy Jaroslava Ježka modelovat. V ateliéru v Biskupcově ulici na Žižkově, vedle stolku gramofon na kliku a na něm se střídaly vzácné černé gramofonové desky, často silně opotřebované. Sytil jsem se Ježkovou muzikou a pokoušel se přelstít tradici klasického portrétování. Sháněl jsem porůznu Ježkovy fotografie, ale těch, kupodivu, nebylo a ani není mnoho. Většinou zbyly jen amatérské obrázky z mánesáckých výletů a Ježek byl na nich rozesmátý, zakloněný, nebo dokonce zezadu. Neměl jsem se čeho chytit. Žil jsem ale tou prací jako v horečce, obklopen vším, co v mých představách po Jaroslavu Ježkovi zbylo. Materiály k jeho podobě jsem sbíral jako vzácné byliny cestami skoro detektivními. Jednou se mi takový sběr opravdu podařil, přímo osudově. Když jsem obcházel kolem domu v Kaprově ulici, kde Ježek s matkou bydlel, než odešel do emigrace, našel jsem poklad. Měl lidskou podobu a voněl dřevem. Pan Václav Vála, truhlář, písmák a někdejší náčelník staroměstského Sokola, skvělý vypravěč a Ježkův přítel. Spadl mi z nebe. Chodil jsem k němu do dílny a obětavě čichal pach kostního klihu. Za každý doušek objevná věta. Povzbuzení. Truhlář Vála nejen že bydlel s Ježkem v jednom domě, znal ho tedy léta, ale hlavně pro něj dělal jeho Modrý pokoj. Díky panu Válovi se mi rozmotávala tajemství, která jsem dosud čerpal z učesaných knižních vyprávění. Hovořil zasvěceně o Ježkových nesnázích se zrakem; těžkostech, které by slabší náturu zardousily. Ježek neměl špatný zrak, on prostě neviděl. Při čtení musel používat dalekohled, jinak by se k písmenkům nedostal. Když se vracel v noci z divadla po představení nebo po zkouškách, plížil se podle rozsvícených výkladních skříní, aby se orientoval. Jinak by domů netrefil. Další velká novina, která mnou otřásla, byla rozmotaná záhada modré barvy. Slýchal jsem, že Jaroslav Ježek miloval modrou barvu... Omyl! On jinou prostě nevnímal. Žádná obliba k modré, ale holý a krutý fakt, že Ježek jinou barvu nikdy nepoznal. Proto byl jeho pokoj nakonec pojednán spasitelskou modrou. Vnímal svět sluchem, nahradil mu zrak v jeho soukromé do sebe uzavřené komoře abnormálního talentu. Modeloval jsem a představoval si jeho vnitřní svět a byl ze zjevu Ježkova úplně na větvi. Podvědomě jsem žil jeho problémy, zvažoval, vysvětloval jsem si, rozkládal smysl jeho úsměvů, které rozdával jako nejšťastnější člověk na světě. Ježek trpitel, Ježek génius, Ježek osamělý člověk sytící se jen ohlasem svých skladeb a přátelstvím Voskovcovým a Werichovým. Nalezl jsem v Kaprově ulici zlatonosný potok a musel jsem z něho vytěžit, co se dalo. Dá se však z takové "horniny" rýžovat, nebo v tyglíku pak vytavit, výtvarně vyčistit a vydat svědectví vyrostlé vlastně na nehmatelném základu? Vždyť slovo ulítne od huby jedna dvě, ale já chci provést svědectví hmotné a jít ještě o kousek dál. Jak na to, nás, žel bohu, ve škole neučili. Seděl jsem sám nad bednou sochařské hlíny a moje samota mi kladla otázky. Musel jsem odpovídat. Válovo vyprávění mě utvrdilo, že se musím zabývat především hlavním Ježkovým problémem - jeho zrakem. Brýle, brýle. Obrýlený portrét všeobecně patří mezi nejsložitější oříšky sochařství. Většinou jsou brýle jen naznačeným, vpravdě nepříjemným a potlačovaným detailem sochařského portrétu, jako by se za něj model i autor styděli. Já jsem je ale zvolil jako výchozí moment práce. Vyšel jsem z faktu, že Ježek na pravé oko neviděl vůbec a levé mu sloužilo jenom nepatrně. Jenže sochařství je práce s hmotou, světlem a stínem. Pravé brýlové sklo tedy nesmělo zachytit ani nejmenší flíček stínu. Muselo být neutrální, ploché. Vymodeloval jsem mělkou čočku, plochý důlek, ze kterého světlo vržené z kteréhokoliv směru sklouzlo bez možnosti se zachytit. Levý nadočnicový oblouk jsem pod čelem ostře zařízl, aby v tom místě oko za pomyslným sklem prohlédlo natolik, aby bylo výrazem jen částečného zraku. V poslední fázi práce jsem ještě barevně zdůraznil obě plošky brýlí. Pravou blankytně modrou a levou sytějším tónem modré. Nemohl jsem sám uvěřit, že po vymodelování brýlí se ostatní formy hlavy daly, obrazně řečeno, do pohybu a srostly se do požadovaných vztahů takřka samy. Často zdůrazňovaná a nepokojná patka jeho vlasů završila kompozici. K úsměvu - neúsměvu Jaroslava Ježka, jeho naznačení jsem považoval za nutné, se vyjádřil kritik nejpovolaněšjí, Jan Werich, když jsme o mém Ježkovi hovořili o několik let později: "Ježura měl zvláštní trvale nasazený úsměv nevidomého člověka, jakoby jím souhlasil s tím, že ho lidi maj rádi."
