Mám i pár věcí, které jsou se mnou dlouho. Třeba pero Mont Blanc. Je opravdu krásné, zanechává za hrotem sytou nádhernou stopu v té přesně správné šířce a zvuk tření jeho hrotu o papír příjemně lahodí mému uchu. Díky němu rád podepisuji smlouvy. Zvláště pak ty výhodné. Pak je taky hodně věcí, které se mi nelíbí. Jsou bohužel všude okolo nás. Snad se to časem změní. Protože když ne, tak to změní nás," zauvažoval zpěvák filozoficky.
Už jako děcko chtěl být bohatým a krásným princem. "Můj původ ale nebyl aristokratický, proto jsem mohl být jen kovbojem. Otec pracoval jako číšník v Alcronu a reprezentoval naši zemi v roce 1958 v Bruselu na světové výstavě. Poslal mi odtud kovbojské oblečení, které jsem si tehdy tolik přál, i s koltem, leč bez koně. Pak přišla chvíle, kdy jsem vyrazil s matkou tramvají v tom kovbojském oblečení na koupaliště. Jeli jsme dlouhou štreku z Karlína do Divoké Šárky, celá tramvaj na mě civěla a já ukrýval rudý obličej pod mohutným kloboukem. Na tu cestu v životě nezapomenu - tohle krásné oblečení jsem měl na sobě pouze jednou a už nikdy více," zavzpomínal zpěvák.
Vlastnictví pozoruhodných věcí přineslo Jiřímu Kornovi i další, tentokrát doslova bolestivé zážitky: "Měl jsem krásnou, železnou, středně těžkou kouli. Často jsem si s ní pohazoval. Přišel den, kdy koule minula dlaň a skončila na mém bosém palci. Namlouvám si, že jsem vůbec nekřičel bolestí."
´Radostné´ zážitky si Jiří Korn odnesl do života ze své početné rodiny. "Mám bráchu.Ten jednoho dne přinesl podepsat žákovskou knížku otci do postele. Stál jsem zvědavě u pelesti a když papínek vyletěl, aby udeřil mého školní poznámkou ´poctěného´ bratra do palice, káraný uhnul - a facka přistála na mé tváři," přiznal například Korn.
Rány dostával - a taky rozdával: "Sestra si hrála s mým oblíbeným dělem. Dal jsem jí tak dobře mířenou ránu do zad, že jsem jí perfektně vyrazil dech. Lapala po něm drahnou chvíli a já nevěděl, jak jí pomoci. To byl děs! Naštěstí to přežila."
Tento moment Jiřího Korna přivedl k důležitému poznání: "Zjistil jsem, že když děti přežijí dětství bez vážnějších zranění, lze mluvit o neskutečném štěstí. Abych to doložil - hráli jsme si třeba sami doma. Lezl jsem po kolenou na zemi, v ústech jsem cumlal oblíbenou násadku na pero. Byla hezky špičatá. Kolem lítaly polštáře, až jeden skončil na mém zátylku. Násadka se mi velmi snadno zabodla do patra, krev cákala kolem a já ječel jako čuník při zabijačce.
Měl jsem taky rád míč. Starší kluci hráli kopanou a já se musel nutně taky zapojit do hry. Stoupl jsem si do branky, chytal jsem asi minutu a hned byla penalta. Gól jsme nedostali, ale odbíhal jsem ze hřiště s mohutným řevem. Kamarád mě z té penalty trefil míčem přímo do ciferníku."
 Jiří Korn. |
 Jiří Korn láká investory. |
 |
 |
 |
 Jiří Korn (Danglars) v muzikálu Monte Cristo. |
