Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Umění nesentimentálního soucitu

  9:12aktualizováno  9:12
- Jindřich Štreit je dnes světově proslulým fotografem. Sovinec, což je jméno hradu a podhradní vesnice, v níž více než čtyřicet let žije, se díky jemu v posledních dvaceti letech stal pojmem i mezi výtvarnými umělci. Za díly Adrieny Šimotové, Olgy Karlíkové či Aleše Lamra, Jiřího Sozanského, Olbrama Zoubka, Václava Boštíka nebo André Massona se ke Štreitům dříve dramaticky a s příchutí mimořádné události jezdívalo až z Prahy. Sovinecká výstavní tradice pokračovala i po roce 1989. Vesnice se nachází v bruntálském okrese - po válce vylidněném pohraničí, postupně dolidňovaném lidmi, kteří zde nestačili zakořenit. Epocha socialismu chátrání jen dovršila. Právě zde Štreit započal svůj volný a doposud neuzavřený fotografický cyklus Vesnice je svět. Postupně jej rozšiřuje o další snímky vsí z celého světa. Málokdy se stává, že na jeho fotografiích chybí člověk. Jednu z mála výjimek tvoří snímek kostela v nedalekých Arnolticích z roku 1980: místo dveří trčí v nedbale vyzděném prostoru otevřená vrata a v nich svítí "oči" traktoru... "Ten kostel už nestojí," odpovídá Jindřich Štreit na bláhový dohad, na kolik asi musela přijít jeho oprava, "o dva roky později ho zbourali."

Je Bruntálsko vaším rodným krajem, nebo pocházíte odjinud?
Narodil jsem se ve Vsetíně a na Valašsku s rodiči žil až do deseti let. Otec byl učitelem a přesídlit do pohraničí byl přinucen v podstatě za trest. Tak jsme se přistěhovali sem, do Tichanova, to je sousední vesnice. V roce 1956 připomněl narození T. G. Masaryka; dostal na vybranou: buď půjde pracovat do Tesly, nebo do pohraničí, a tak jsme se octli tady.

S první vaší fotografií jsem se setkal někdy před patnácti lety - byl na ní zachycen chlapík na poli s pytlem přes rameno. Byla dílem vašich začátků?
Pochází z konce sedmdesátých let a patří do cyklu Vesnice je svět, který jsem v tom období začínal vytvářet. Chtěl jsem zachytit život, který se v pohraničí odehrával. S fotografováním jsem ale začal už patnáct let předtím.

Život, který se tady odehrával... Poničeného prostředí a zvláštních a zdeformovaných lidí si před vámi i po vás pochopitelně všímali i jiní, ale často jsem měl nepříjemný pocit, že se někdy těm lidem nějak vysmívají. U vašich fotografií jsem naopak cítil, jako byste v objektivu měl jakési slitovné boží oko...
Pro mne je zásadně důležité nikdy člověka neponižovat. Nemám v povaze někomu se vysmívat nebo ho jakkoliv degradovat.

V souvislosti s vašimi fotografiemi jsem si často vzpomněl na romány Grahama Greena. I v nich se setkáváme povětšinou s lidmi, kteří jsou podle běžných středostavovských měřítek odepsaní. Kněz, který chlastá a má dítě a podobné typy. I když vaše fotografie nás nevtahují do otázek spásy a zatracení tak explicitně jako ony romány, to elementární lidství je v nich přítomno stejně silně.
To mě těší slyšet, protože Graham Greene byl hodně dlouho mým autorem číslo jedna. Četl jsem nejen jeho slavné psychologické romány, ale i ta díla v podstatě detektivní.

Původně jsem si myslel, že ze Sovince nebo z jeho okolí pocházíte. Ale když jsem viděl vaše snímky z Francie, měl jsem pocit, jako byste byl i odtamtud, jako byste byl skutečně doma všude...
To je velice složité. Myslím, že nejdůležitější - a to se člověk za ta léta musí naučit - je především schopnost vcítění. Když pobývám v cizí zemi, jako bych trochu zapomněl na to, co prožívám doma, a stávám se na čas obyvatelem oné země. Proto jsem si umínil, že se pokusím zachytit podobu vesnice i jinde ve světě, že budu hledat paralely mezi životem tady a tam. Zjišťuji, že život je v podstatě všude stejný. V Japonsku stejně jako tady v Evropě. Jiné je jen prostředí, v němž lidé žijí, a samozřejmě mají odlišné zvyky, příznačné pro každý kraj...

Vaše tvrzení - Vesnice je svět - je jakoby polemikou s dnes již okřídleným rčením, že svět je globální vesnice. Nemyslíte, že řada zvláštních znaků, které tvoří onu vesnici v každém z nás, postupně mizí?
Vedle společných znaků existují znaky specifické, které globalizace světa skutečně smazává. Fotografie by měla reflektovat obě roviny. Při pohledu na moje japonské, francouzské nebo české fotografie někteří teoretikové nebo fotografové tvrdí, že je vždy poznat můj rukopis stejně jako duch místa. Že jsou vždycky stejné a zároveň jiné.

Fotografickým cyklem Cesta ke svobodě jste se zapojil do akcí zaměřených na pomoc lidem závislým na drogách. Neobáváte se této své "angažovanosti"? O její společenské prospěšnosti nikdo nepochybuje, ale není pro umělce jakákoliv angažovanost poněkud svazující?
Hodně jsem o tom přemýšlel, ještě než vznikly první snímky. Věděl jsem, že to budou moje fotky. Nechtěl jsem se zapojovat jako pedagog, což je i moje původní povolání, ani jsem nechtěl zvedat varovný prst. Snad se mi podařilo vyvarovat se všech úskalí.

Tváří v tvář rozbitému vnitřnímu světu konkrétního člověka jdou všechny didaktické záměry stranou?
Nejde jenom o to. Uvědomil jsem si, že spousta lidí užívá drogy, aniž by jim to vadilo a aniž by tím způsobovali nějaké problémy. První část mého cyklu tvoří fotografie, které droze vlastně straní, protože ukazují její příjemnou stránku. Druhá část je o lidech, kteří to uhlídat nedokázali, a dostávají se do neřešitelných situací. Až ve třetí části jsou snímky z resocializačních zařízení.

Nerad o tom mluvíte, ale někdy na počátku osmdesátých let vás zatkli a hrozilo vám dokonce vězení. Souviselo to s vašimi uměleckými aktivitami?
To bylo v roce 1982, kdy jsem své fotografie vystavoval v Praze na Spartě. Vytáhli proti mně paragraf 101 a 102 za hanobení republiky a prezidenta.

Shodou okolností se měl přibližně ve stejné době podobným způsobem projevit fotbalista Jan Berger ze Sparty, který se v opilosti neuctivě vyjadřoval o Husákovi...
Já měl hanobit výlučně fotografiemi...

Pochopitelně jste nesměl do zahraničí.
Pochopitelně. Sebrali mi pas.

Takže jste si všechno mohl vynahradit až po listopadu '89?
Zatím jsem fotografoval ve Francii, Japonsku, Rakousku, Německu, Anglii, v Maďarsku mám rozpracovaný projekt s názvem Puszta, na kterém jsem začal pracovat už v roce 1995. Puszta je zvláštní kraj, necelých sto kilometrů od Budapešti lidé žijí stejně jako v 18. nebo 19. století. Žijí v domcích, kterým se říká tanja, většinou bez elektřiny a dalších civilizačních vymožeností. Za ty tři roky se však i tam hodně věcí změnilo. Staří lidé vymírají a dědicové domky prodávají cizincům - Němcům nebo Rakušanům - a ti je přestavují k obrazu svému, budují koupelny, zavěšují satelity atd. Na projektu Puszta chci pracovat do roku 2000, pak bych chtěl cyklus vystavovat na velké výstavě v Budapešti. Loni jsem byl na Sibiři... Ze sibiřského pobytu budu mít výstavu už příští měsíc v Praze.

Sibiř zní našim uším spíš hrozivě než exoticky. Víme, že jsou tam obrovské, stále nedotčené prostory, ale dovídáme se také o ekologických katastrofách, o drancování přírody, o následcích jaderných pokusů... A v tom všem žijí nebo musí žít lidé...
Je pravda, že jakmile se těch obrovských prostor dotkla lidská ruka, neomylně je ničila nebo svými neadekvátními zásahy, různými stavbami socialismu trvale poškodila. I tam svoboda znamená stejně neodmyslitelný přínos jako u nás, ale po perestrojce tam nové hospodaření způsobilo také obrovskou nezaměstnanost. Pohyboval jsem se většinou po Burjatské republice. Jsou tam buddhistické kláštery, které byly po pádu komunismu obnoveny. Život v nich jsem na svých fotografiích propojil se syrovou skutečností vesnice.

Vybavuji si, že těsně po srpnu 1968 jsem se jako student dal do řeči s mongolskými kolegy, kteří u nás studovali. Měl jsem je původně za indoktrinované naivky, ale brzy jsem se jim musel omluvit. Teprve od nich jsem se dověděl o nelítostném vyvražďování buddhistických mnichů a likvidaci klášterů v Mongolsku ve dvacátých letech. Mimo jiné...
V oblasti, kde jsem byl - ta vesnice se jmenovala Kižinga - byly ve třicátých letech kláštery rozbořeny a jejich obyvatelé v lepším případě skončili v Gulagu. Je fantastické, že v národě víra zůstala a lidé nyní navazují na násilím porušenou tradici. Je neuvěřitelné, že dokázali kláštery postavit za několik let znovu. Staří lidé, kteří tam ještě zůstávají, vytrvali, jsou nositeli víry, která díky jim pokračuje dál.

Možná jste se tam cítil lépe než třeba ve Francii, právě vzhledem k tamní krajině...
Byl jsem tam přes onu nesmírnou devastaci šťastný a vlastně tam zúročil vše, co jsem se naučil tady. Těším se už na výstavu sibiřských snímků, protože jsem tam zachytil i všechny přežívající znaky socialismu. Hlavně mě však fascinovali lidé. Ti měli řadu shodných rysů s lidmi u nás, ale v mnohém se také podobali Japoncům. Takže mi tam pomohla i zkušenost, kterou jsem získal v Japonsku.

Jaká je vaše japonská zkušenost?
Japonci jsou lidé, kteří si něco jiného myslí, něco jiného dělají a něco jiného říkají. Člověk nikdy neví, na čem skutečně je, neví, jak se má zachovat, aby se nedostal do nepříjemných situací.

Je zajímavé, že na území bývalého Sovětského svazu přetrvávají symboly starého režimu. Jako by lidé už neměli sílu na jejich demontáž...
Obávám se, že je to ještě to menší zlo. Když nedaleko Kižingy objevili uran, otevřely se tam pochopitelně doly. Vytěženou zeminu použili při výstavbě silnic, takže tamní komunikace silně vyzařují radium. Intenzita záření je největší právě na silnicích, kudy projde a projede množství lidí.

Kde jste zatím nebyl a kam byste se chtěl podívat? Neláká vás například Jižní Amerika?
To není vyloučeno. Chilský konzul mě po shlédnutí jedné z mých výstav okamžitě začal přesvědčovat, že musím fotografovat také chilskou vesnici... Ale bylo to jen tak mezi řečí.

Budete dál pokračovat v pořádání výstav na Sovinci?
Výstavy jsme začali dělat na počátku sedmdesátých let a loni jsme je koncem roku ukončili. Vyplynulo to z našeho vlastního rozhodnutí. Dost podstatně se změnila situace. Dobré výstavy si lidé dnes mohou najít kdekoli, v Olomouci nebo Ostravě, Šumperku nebo ve Šternberku. I když v Sovinci byla návštěvnost až do té poslední výstavy velice dobrá, rozhodl jsem se aktivitu přesunout do Galerie v kapli v Bruntále, kde doposud nic podobného neexistovalo.

Když jste zde léta žil stranou světa, netrpěl jste pocitem izolovanosti a osamocení?
Nikdy jsem neměl pocit, že bych byl osamocen. Spíše naopak. A pokud jde o tvorbu, mám své heslo: Člověk vykoná největší činy v ústraní. Tím, že jste mimo všechno, si vlastně sám určujete svůj svět. Lidé si k nám cestu nacházeli sami.
V současnosti učím na FAMU v Praze a vymyslel jsem specifický způsob výuky. Vždy do Sovince pozvu dva studenty a s nimi týden pracuji. Jsem tak stále mezi novými mladými lidmi, což považuji za inspirativní. Vždy totiž hrozí nebezpečí, že zapadnete do určitého okruhu lidí a pak se pohybujete výlučně v uzavřeném společenství. Dokumentární fotografii také učím na ITV na Slezské univerzitě v Opavě.

Žádná katedra vás od studentů neodděluje...
Ne, při fotografování jsme na jedné lodi. Já to vlastně ani neberu jako výuku. Je pravda, že se nikdy předtím takhle neučilo, proto jsem velice rád, že škola moje metody akceptovala.

Co se dá ve fotografii naučit?
Technickou stránku musí lidé ovládat už když přicházejí do školy. Já se je snažím naučit umění se dívat, vybrat si správné prostředí, ale hlavně - což je v dokumentární fotografii to nejdůležitější - aby komunikovali s lidmi a dokázali si je získat. Devadesát procent úspěchu je v navázání kontaktu a v procítění problémů každého člověka. Se studenty FAMU jsme připravili publikaci o handicapovaných lidech, která se jmenuje Náš svět. Chci, aby studenti nic nebrali jen jako školní úkol, ale aby jejich práce měla širší dopad.

Všechny významné činy byly vykonány v ústraní - takové je životní krédo Jindřicha Štreita

Autor:



Nejčtenější

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...

Duo Těžkej Pokondr
Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice

V úterý se na sociálních sítích objevily informace, že moderátorské duo Roman Ondráček a Miloš Pokorný alias Těžkej...



Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Další z rubriky

Alena Šeredová
Nejsem rozvedená a ani zasnoubená, přiznala Alena Šeredová

Modelka Alena Šeredová (39) v roce 2014 ukončila vztah s fotbalistou Gigi Buffonem (39), se kterým má dva syny. V...

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Bob Weinstein (Los Angeles, 28. března 2005)
Ze sexuálního obtěžování obvinili i mladšího bratra magnáta Weinsteina

Kromě filmového producenta Harveyho Weinsteina (65) má kvůli sexuálnímu obtěžování problém i jeho bratr Bob (63)....



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.