Když se někomu daří, tak se nemá rouhat. Nebo chcete slovy o tvůrčím vrcholu poškádlit konkurenci?
Já jenom říkám, že teď se nám pracuje líp než kdy jindy. Nikdo nás nikam netlačí, nechceme být slavní a neužíráme se tím, že nejsme. Vždycky tomu tak nebylo.
Zpívám o tom v jedné písničce, začíná asi takto: Každý z nás dostává darem, ve velkém, středním i v malém, něco, říkává se tomu talent. O sobě jedno vím jistě, že mám veliký talent být v nesprávný čas na nesprávném místě...
To je písnička o smůle?
Jak se to vezme. Ona existuje taková moudrost, že pro život je možné vytěžit něco dobrého a důležitého právě z věcí, ve kterých nemáte štěstí. Když to přiblížím na svém případu, tak tou relativní smůlou byl v normalizaci třeba zákaz autorské desky Odyssea, kterou jsme vlastně vstoupili do povědomí veřejnosti. S tím se svezla několikaletá nemilost tehdejších mocných, hodně to změnilo náš život. Kvůli zákazu jsem přestal s bigbítem, odešli jsme z pražského Rokoka na Moravu. Stejně by z nás nikdy nebylo komerční manažerované duo, které dělá cukrbliky do publika.
Dali jsme se na hudbu, kterou někdo označuje jako folk, někdo jako ohlasy na moravský folklor. Já ale myslím, že je to náš vlastní styl. Ty méně příjemné skutečnosti nám ho pomohly najít.
To hledání vás přivedlo i k monotematickým deskám Příběh na motivy knížky Markéta Lazarová a Nikola Šuhaj loupežník. Čím vás postavy zbojníků tak přitahují?
Jsou pro mne poselstvím o rovnocennosti přírody s člověkem. Je v nich oslava svobody člověka, který nežije podle zákonů lidských, ale v souladu s pravidly vlčí smečky. A v tom já cítím obrovskou rovnováhu. To zbojnické oko za oko obsahuje daleko menší krutost, než je krutost válek, kde se navzájem zabíjejí tisíce lidí.
Vančura byl pro mě zjevení, jeho pohled je ještě o třídu hlubší než Olbrachtův. Markétu Lazarovou jsem četl čtyřikrát a dělal jsem si výpisky. Teprve při téhle detailní práci s knížkou jsem pochopil obrovskou sílu Vančurova textu.
Také z vašich vlastních textů často zaznívá respekt k přírodě...
Příroda je pro mě mystérium. Cítím se v ní obrovsky svobodný. Kdybych chtěl hledat svoje kořeny, nebude to v Brně, ale v horách na Valašsku, kde máme chalupu. Vyběhnu tam na hřeben, třeba potkám jelena nebo uvidím káně. Možná ani neloví, jenom pro svoje potěšení krouží nad lesem a opájí se výškou. O letu káňat mám i jednu písničku, natolik mi ten pták učaroval.
Sestru pořád baví zpívat vaše písničky? Nikdy se nechtěla od vás odpoutat?
Jednu dobu na Hanku byly takové tlaky. Někteří z ní chtěli udělat mediální hvězdu, lomili rukama, že se svým hlasem pořád zpívá písničky toho střeleného Ulrycha. No, neuspěli. Hanka je ten pěvecký tahoun a bez ní bych nemohl dělat to, co dělám. Navíc je ohromně pozitivní člověk a slouží mi jako určitý korektor. Třeba když jsem dělal takové ty zapšklé ekologické písničky o ozónové díře nebo o havárii ropných tankerů, mírnila mě. Brácho, nenadávej tolik, vždyť ty už jsi jako nerudnej starej dědek, říkala vždycky, a já pak třeba něco změnil.
Chcete říct, že to během tak dlouhé spolupráce mezi vámi nikdy ani nezajiskřilo?
Máme obrovské štěstí, že si naše talenty nekonkurují, ale doplňují se. Ani jako sourozenci si nelezeme na nervy. Neberte to moc vážně, ale druhým důvodem byl možná fakt, že náš otec byl velký bohém a nepotrpěl si na majetek. Neodkázal nám nic, čím by mezi nás mohl vhodit jablko sváru.
Zato jako operní zpěvák se zřejmě zasloužil o vaše vlohy. Nakolik vás hudební zázemí v rodině formovalo?
Doma jsme neustále slyšeli tenorové árie Smetany, Dvořáka i Pucciniho, protože otec byl zpočátku hodně pilný a ctižádostivý. Cvičil klidně čtyři až pět hodin denně. Dostával angažmá na různých místech, takže jsme byli taková kočovnická rodina. Fůru let už žijeme v Brně, ale já přišel na svět v Hradci Králové a Hanka v Liberci. Hudební základy jsme tedy z domova měli, ale jinak se nás otec snažil držet od hudby dál. Sám se cítil nedoceněný a správně odhadl, že ani já nemám pro tuhle dráhu správné lokty. Možná i proto jsem vystudoval leteckou fakultu Vojenské akademie a teprve pak začal dělat muziku profesionálně.
V albu, které dokončujete, zazní motivy východoevropského folkloru. Proč jste se obrátili k etnické hudbě?
Cítím, že melodika, která má afroamerické kořeny a z níž začátkem století vycházel jazz, je už vyždímaná. Naopak Východ po kulturní stránce přináší ohromné hodnoty. Východní etnická hudba, tím myslím třeba hudbu kavkazských republik až po Řecko a základy indoevropské muziky, představuje téměř nedotčený hudební zdroj. Spousta lidí asi tento náš nový směr nebude brát. My tomu ale věříme, a půjdeme si za tím.
Inspirace z Východu se v této době moc nenosí. Není to opět určitá forma revolty?
Myslím, že u nás vládne kulturní rasismus. Na Východ hledíme s jakýmsi veřejně schváleným despektem. Před časem se všichni mohli přetrhnout, aby zpívali častušky, oslavovali dědu Mráze a jedli boršč, dnes přešaltovali na hamburgery, coca-colu a Santa Clause. Ať se nám to líbí nebo ne, stojíme jednou nohou na Východě.
Zdá se mi, že k rysům naší národní povahy patří i strach projevit se národně. Trpíme nedostatkem přirozeného národního citu. Nedovedeme si vážit domova, své řeči...
Teď mluvíte jako naši národní obrozenci.
Nejsem pro žádné hurá vlastenectví, ale tomu, čeho jsem dnes svědkem, říkám šednutí. Je to škoda, protože Morava a Čechy jsou přece obrovsky barevné!
Myslíte, že šedne i naše hudební scéna?
Jak kde. Morava představuje takové kulturní rozvodí, kde se láme západní a východní kultura. Proto je také moravská hudba jiná než česká.
To musíte trošku vysvětlit.
Moravská hudba má jinou melodiku. Je napsána s jiným hudebním pocitem i jiným hudebním základem, liší se citově a mentálně. Zkuste třeba porovnat skupinu Buty s nějakým pražským bigbítem. Nebo poslouchejte Nohavicu, Plíhala a Spirituál kvintet. V moravské hudbě existují i prastaré řecké kořeny, zatímco česká lidová hudba ustrnula na úrovni baroka. Lidé bez hudebního sluchu však tyto odlišnosti nevnímají.
Východní, konkrétně ukrajinské motivy jste použil už ve scénické hudbě k filmu Díky za každé nové ráno. Nakolik se věnujete filmové hudbě?
Před patnácti lety jsem začal s hudbou k animovaným filmům, především k pohádkám, protože mě oslovila Hermína Týrlová ze zlínského studia. Od té doby mě filmová hudba zajímá, protože film dává člověku zase jiné možnosti, vyžaduje jiné hudební výrazivo. Právě dělám konkurs na hudbu k filmovému zpracování Kytice. Erben je přesně ten autor, který pracuje s archetypálními až biblickými tématy, což mi ohromně sedí. Zlo je zosobněno v postavách polednice, hastrmana...
Vidím, že vás výročí zastihlo při síle a v plném nasazení. Budete oslavovat skutečně jenom prací?
Ne že by léta nebyla poznat. Snažím se žít zdravě a denně si vyšetřit alespoň hodinku na tenisový kurt, ale s tou kondicí je to prostě boj od začátku do konce. Člověk se ráno probudí a vstává do boje. To samozřejmě nemyslím v tom dramatickém slova smyslu. Život je zkrátka nekončící úsilí.
K našemu jubileu chystáme kromě nového alba také zpěvník s písněmi od bítových začátků do současnosti. Koncertujeme a máme radost z rostoucího okruhu stálých posluchačů, ale na pompézní oslavy na nějakém stadionu opravdu nepomýšlíme. Nejsem obřadný člověk a pompa mi zavání nedostatkem pokory. Ono je vůbec sporné, zda dnešní mediální hvězdy vytvářejí nějaké hodnoty.
Skoro jako byste si zakládal na tom, že nejste mediální hvězda...
Nemáme tyto ambice a někteří lidé na nás chodí třeba právě proto, že nejsme tolik vidět v televizi. Něco vám povím. Před časem jsme koupili starší domek na okraji Brna. Před námi v něm bydlela paní, která měla strašně ráda květiny a osázela jimi celou zahradu. Obrovsky tak obohatila lidi, kteří chodili kolem. Dokázala jim nabídnout vjem krásy, a to je myslím naprosto srovnatelné s tím, o co se snažíme.
Ve své první autorské desce Odyssea jste tepal negativní dopad civilizace. Jak na civilizaci pohlížíte dnes, o třicet let později, kdy důvodů ke kritice ještě přibylo?
Velkoměsta pořád nemám rád, ale trošku jsem se uklidnil. Elpíčko Odyssea obsahovalo určitou existenciální filozofii, byl to tehdy můj náhled na svět, dá-li se v šestadvaceti o něčem takovém mluvit. Přiznávám, že jeden čas jsem byl myšlenkami na ekologickou katastrofu skutečně tak frustrovaný, že jsem se chtěl odstěhovat na nějaké nedotčené místo. Pryč z Evropy. Teď už to vidím trochu jinak, i když mi rodina vyčítá, že o těchto věcech pořád moc přemýšlím.
Čím to, že jste dnes smířlivější?
S léty jsem se dobral určitého poznání, větší vyrovnanosti. Víte, odpradávna existovali lidé, kteří utekli od lidské společnosti a stali se z nich poustevníci. Když si teď položím otázku, proč by se měl někdo užírat o samotě, nedává mi to už žádný smysl. Myslím si, že některé věci se prostě dějí, protože to tak má být a nám nezbývá než to přijmout.
To zní dost fatalisticky...
Nemyslím to tak. Blížím se spíš k hebrejskému pojetí víry. Svým způsobem uznávám mystiku, ale ne tak jako když někdo najednou zahoří pro buddhismus. Věřím ve věci, které nějak přesahují lidskou existenci. Nevysvětluje se to snadno a já se o to pokouším na našem posledním cédéčku, které teď nahráváme. Bude se jmenovat O naději.
Jednoduše jsem dospěl k závěru, že člověk by se měl umět radovat. A i kdybychom nakrásně byli všichni na Titaniku, je přece lepší tančit na horní palubě než žlučovitě chřadnout v podpalubí.
