Tunel do starých zaplivaných časů

- Když někdy přijde řeč na legendární výčep U ZELENÉHO STROMU, lidé se ptávají: Proboha, to ještě existuje? Ano, samozřejmě! V Dlouhé ulici v Praze na Starém Městě se udržel tunýlek, který vede do osmdesátých let a ještě dál. Úředně ovšem přišel o svůj název - nápis »U zeleného stromu« není nikde k vidění a na dveřích je jenom cedule »Výčep piva«, podobně jako mají »Výčap piva« například na hlavním nádraží v Žilině.

Ale jinak je to stejný Zelený strom jako za starých časů - šest plechem pobitých stolů pouze k stání. Tedy, skoro stejný. Ruch a ryk se zdá přece jen slabší než dřív. Snad je to cenou piva, 12,30 za desítku není až tak málo. Sociální skladba zdejšího ansámblu se nemění - stávají tu manuálně pracující, nepracující, Romové z Prahy 1, nižší úředníci, příležitostní žíznivci. Pečlivě upravený starší pán v béžovém převlečníku hledá bílou hůlkou cestu k výčepnímu pultu. S chutí do sebe obrátí půllitr a zase pomalu odchází. Parta neslyšících, jeden z nich zoufale tejrá hrací automat a marně gestikuluje. Pořád nic. A Lojza - nonstop přítomný drobný bledý muž s kloboukem posetým odznáčky. Ten největší, bílý, je z Československé spartakiády 1980. Výčep se plní hned po ránu a s vytočenými pivy zvolna stoupá nálada. Lojza zametá střepy lahví, které v noci kdosi rozbil venku na chodníku. Pak se vrací a usrkává zelenou, zmocní se ho kašel a musí zase ven, aby se vychrchlal... Den tu začíná hezky. Sluníčko svítí na chodník, dovnitř však neprojde ani paprsek. Na otevření se dá počkat ve stinném parčíku přes ulici, kde na lavičkách obvykle odpočívají různí vágusové. »Vaše starosti a Rothschildovy peníze, to by byl život,« glosuje dáma ve středních letech ranní debatu hloučku u záchoda. Prý jeden chlapík rozséval své sémě po tolika zemích, že kdyby měl platit alimenty, nestačil by mu ani třikrát takovej plat... A přichází posel s igelitkou naplněnou novinami Metro, co se v podzemní dráze dávají zadarmo. Pár jich rozdá kolegům kolem, tak co je dneska nového... Večer po dlouhém dni bývá smutnější, unavenější, konverzace méně jiskrná a opilejší. Provoz s blížící se zavírací hodinou trochu umdlévá, dělníci už mají padla a přece tu nebudou stát takovou dobu... T uhle v sobotu byla u pípy cedule, že zavírají už v pět. K Zelenému stromu se chodí pít. Nic jiného. Někdo střídmě a na žízeň, jiný se potřebuje povzbudit decákem rumu. Docent Skála by neměl radost... K jídlu tu mají akorát tyčinky nebo buráky, usychající ve vitríně vedle pípy. Stejně to nikdo nekupuje. Romantik z Hanspaulky Ivan Hlas kdysi o Zeleném stromu složil píseň, a ta začíná: V krčmě U zelenýho stromu v Dlouhý třídě kdo to nezná vejdeš se k jedinýmu stolu obsluha je tady hrozná tam s paní Baloghovou mimochodem velmi vtipnou a paní Horváthovou popíjíme svoji žitnou... Atmosféru ten text vystihuje velmi dobře, věcné nepřesnosti má na svědomí básnická licence a těch pár roků, co mezitím uběhly. Především: Obsluha tu není »hrozná«, protože obsluha tu od nepaměti není žádná a vcelku by ani neměla smysl. Svoje pivo si každý musí přinést od pípy sám (a nezapomenout vypité sklo vrátit zpátky), výčepní pouze plní půllitry. Zápípí opouští, jen aby vysypal popelníky (dělá to svědomitě) nebo aby vyšel na zápraží podívat se, co nového v Dlouhé a jaký je vlastně den. (Mimochodem, tady by to pro obsluhu nahoře bez, oblíbený tahák pivnic nižších cenových skupin, byla teprve zkouška ohněm.) Paní Baloghová a paní Horváthová jsou kdovíkde, vypadá to, že tu spíš vystávají jejich manželé a synové. A ani žitná se v lednici nechladí...

U ZELENÉHO STROMU

Dlouhá 37, Praha 1- Staré Město.
Otevřeno pondělí-neděle 9-20 hod.
Útratu v testovaných podnicích si platí autoři sami, o hodnocení personál neví.
Staropramen 10° 12,30 **
Kvalitu obsluhy nelze hodnotit
Celkový dojem ***

K Zelenému stromu se chodí pít, jídelní lístek by tu nikdo ani nehledal