Ačkoliv mu už táhne na čtyřicítku, herec Tomáš Měcháček pořád působí klukovským dojmem. „Lidé mě znají spíš po hlase. Asi je to tím, že běžně nemám učesané vlasy,“ míní s nadsázkou.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Od konce června jste novou tváří seriálu Modrý kód, kde jste dostal úlohu chirurga a tak trochu i proutníka. Jak se zatím s novou rolí sžíváte?
Je to protiúkol. Tím myslím nezvracet, když vidíte natočenou operaci, nebo když děláte gastroskopii. V šest nebo v sedm hodin ráno mi to opravdu dělá trochu problém. Nejvíc mi dávají zabrat čerstvě zašité rány a vytahování stehů. To zatím úplně nedávám.
Takže jako malý jste asi netoužil být doktorem a léčit lidi…
To ne, já jsem vždycky chtěl být spíš pacientem a nechat se opečovávat. Jako malý jsem měl neustále něco rozseknutého. Vždycky jsem se ztratil na chvíli z dohledu a pak se vrátil celý zakrvácený.
Krev jako taková vám tedy tolik nevadí.
Moje krev je v pohodě. Ale když třeba vidím hadici, která se musí někomu nasoukat do krku. To není nic pro mě. Ale zvykám si.
Jak se cítíte v nemocničním prostředí? Pro hodně lidí je to už z podstaty skličující místo.
Nemocnice jsou v pohodě. Mě to vlastně baví, jak se tam člověk ztrácí, jak se s ním nikdo nebaví. Už jsem přišel na to, jak se chovat a co dělat, aby člověk dosáhl svého. Musí být zdvořilý, slušný, asertivní, ale zároveň nezapomínat, že je platící klient. Samozřejmě také chápu, že práce ve zdravotnictví je hodně těžká. Rozumím, že doktoři a sestřičky si někdy musí lidi jaksi odhumanizovat, aby s nimi mohli pracovat.
Řada seriálových doktorů má zkušenost, že je pak v běžném životě lidé na ulici občas oslovují se svými neduhy a chtějí lékařskou radu. Možná se máte na co těšit.
Já radit klidně můžu. Až mě někdo osloví, řeknu nejdřív: Svlékněte se a vyplázněte jazyk!
Zatím si vás lidé pořád nejvíc spojují s reklamami na jednu banku, které v televizi běží už několik let. Nechtějí od vás spíš finanční poradenství?
To víte, že když občas přijdu do hospody, tak na mě volají: „I pivo můžete mít rádi!“ Jinak, co se týče historek, většinou to končí těmito vtipnými pokřiky, pitím zadarmo, nebo mi řeknou, ať jim zařídím půjčku. Jinak se mi stává, že mě poznávají spíš po hlase než podle výrazu, což mě překvapilo. Asi to bude tím, že běžně nemám učesané vlasy a nepůsobím tak upraveně a seriózně.
Kromě hraní také učíte alternativní herectví, což je obor, který jste spolu s loutkoherectvím vystudoval.
Dříve jsem vyučoval a vedl jsem i jeden ročník, což vyžadovalo určité administrativní úkony. To není moje parketa. Takže teď vedu workshopy nebo učím nárazově, třeba dva týdny jeden ročník a týden další ročník.
Umíte si ve třídě zjednat kázeň?
Patnáct let jsem jezdil s mezinárodním anglicko-norským divadlem, kde jsme pracovali s určitou metodou herectví, která se dá popsat, když to hodně zjednoduším, jako divadelní klauniáda. Skrze zdánlivě jednoduché hry se dostáváte k podstatě fungování na jevišti. A po pár letech praktikování tvorby svých vlastních projektů jsem si troufl neodmítnout, když mě můj bývalý vedoucí ročníku Miroslav Krobot nabídl, abych učil jeho studenty prvního ročníku. A od té doby na DAMU vyučuji. Nějaká pravidla kázně jsem nikdy příliš neřešil. Ačkoli vlastně jednou jo!
To už asi muselo být něco.
Když nejmenovaní studenti nechodili v 11:55, ale ještě později než já, štvalo mě to. A tak jsem jednou jednoho opozdilce vyhodil ze třídy. Nebyl jsem nepříjemný, jen jsem mu prostě řekl, ať jde pryč. Ono se mi však popravdě vrací jen to, co jsem svým vyučujícím dělal já.
Tomáš Měcháček■ Narodil se 22. února 1979 v Ústí nad Labem. |
S hodinkami jste si také hlavu nelámal?
Lámal, ale přesto jsem pětiletý obor studoval devět let.
To jste si hezky prodloužil studentský život.
Prodloužil, rozložil, přerušil. Je pravda, že jsem tou dobou už jezdil po světě, takže jinak to ani nešlo.
Když zmiňujete cestování po světě, na tři roky jste zakotvil v Norsku, takže tuto severskou zemi a její obyvatele znáte určitě velmi dobře. Jaký je největší rozdíl v mentalitě Norů a Čechů?
Bydlel jsem tam tři roky, ale dalších deset let jsem v Norsku hrával divadlo. Pořád se mi tam zdálo něco divného, a tak jsem tápal a bloumal nad tím, co to je. Nakonec jsem přišel na to, že nejzákladnější a největší rozdíl je, že tam nikdy nebylo nevolnictví. Vždycky tam žili svobodní sedláci, a když se neurodilo, tak nasedli do lodí a jeli si pro věci na jih jako Vikingové.
Vždycky se k sobě chovali jako rovný k rovnému a to jim zůstalo. Samozřejmě, že tam měli hierarchii ve svých kmenových radách, ale nikdy tam nebyla vrchnost a nevolnictví jako tady. To je takové typické Měcháčkovo zobecnění složitostí světa.
Myslíte, že pozůstatky této historické zkušenosti jsou na národu znát i po stovkách let?
Určitě ano. Když tam potkáte krále, řeknete mu: Ahoj, jak se máš? On vám řekne: Dobrý, jak se máš ty? Tak mu také řeknete, že dobrý a jdete dál, protože víc se s králem mluvit nemá. Tak to zkrátka je. Nemají tam vykání. Lépe řečeno, mají, ale je to spíš archaismus. Navíc mají podle mě zdravé sebevědomí. Ke komukoli můžete přijít a zeptat se, na co potřebujete.
Co vás v Norsku takovou dobu udrželo? Musel jste si tuto zemi svým způsobem asi zamilovat, nebo ne?
Jeden z mých nejlepších přátel je Nor a hlavně se tam dařilo našemu divadlu. Synovi Nikitovi byl rok a půl, když jsme se do Norska přistěhovali. Byl to takový námořnický život, protože jsem byl tři týdny doma a tři týdny na zájezdu. Samozřejmě je to tam krásné, i když drahé. Pivo v Norsku stojí víc než v centru Londýna. Vlastně nic tam není levné, kromě krevet.
Nedělalo vám problém zvyknout si na dlouhé severské noci?
Bylo to doslova k pos*ání. Bydleli jsme nad Trondheimem, takže v jedenáct vylezl mozol nad kopečky a ve tři zase zapadl. Když jsme naposledy odjeli na Vánoce domů, rozhodli jsme se, že už se nevrátíme. V září tam totiž začalo pršet a v prosinci ještě pořád pršelo. Byl to jeden déšť. Nikdo z Norů něco takového nepamatoval. Ani nesněžilo. Jen lilo a lilo. Už jsme to nedávali. Všichni tam používají živé světlo, což trochu ubírá toho pocitu psycha. Ještě také procházky a sambuka (anýzový destilát, pozn. red.) do kávy.
23. února 2016 |
Vraťme se tedy raději zpět do Čech, konkrétně k jednomu vašemu českému kolegovi a kamarádovi, Tomáši Jeřábkovi. Byli jste přátelé i před sérií reklam s hodným a zlým bankéřem?
Musím vás opravit, je to Tomina. Nikdo mu jinak neříká. Je to můj nejlepší kamarád, známe se už skoro dvacet let. Tehdy, před těmi sedmi osmi lety, jsme spolu zkoušeli představení na točnu v Českém Krumlově a čtrnáct dní jsme spolu vyloženě improvizovali a blbli. Pak jsme měli pár dní volna a já ho potkal v Praze na castingu pro onu banku. Chtěli, aby tam uchazeči chodili po dvou, tak jsem řekl, že samozřejmě půjdeme spolu. Hrozně rád bych viděl video z toho castingu, protože jsme se všichni tak bavili, že se musela třást i kamera. Hrozně jsme se nasmáli a zbytek znáte z vašich obrazovek. A myslím, že je na těch reklamách znát, jak se oba bavíme.
Máte v plánu nějaké další společné projekty?
Plánujeme, v tom jsme hodně dobří. Ale vzhledem k pracovnímu vytížení nás obou máme ve výsledku raději spíše ty neplánované projekty. Máme třeba společné představení TOT, respektive Sešli se tři a stalo se, což je venkovní dětské představení, na které přijedeme nádherným starým autem a je to totální improvizace. Říkáme dětem, že umíme zahrát všechno, jen nevíme, co si máme vybrat. Takže nám řeknou, co máme dělat, a my to děláme.
To si v případě dětí hodně troufáte – nechat výběr na nich. Vzpomenete si na nějakou situaci, ve které vás totálně dostaly?
Když jsme před lety hráli v Českých Budějovicích, opět jsme se zeptali, co máme dělat, a nějaká holčička zavolala: Zapalte to auto! Naše základní pravidlo je, že neříkáme ne, takže jsme začali rozdělovat role a ptali jsme se, kdo chce být oheň, kdo hasiči, kdo voda… Část dětí pak stála na autě a hrály plamínky, ty, které hrály vodu, je shazovaly… Byla to paráda. Akorát jsem si pak všiml, že ta holčička, která to celé vymyslela, byla vzadu schovaná za autem se sirkami a snažila se ho zapálit.
V kůži Věry ČáslavskéSpolečně s Tomášem Matonohou je Tomáš Měcháček hvězdou divadelního představení Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská, v němž ztvárnil naši legendární gymnastku. V inscenaci se alternuje s Vladimírem Polívkou. Ani deset let závodního plavání mu však pro tuto roli nebylo dostatečnou průpravou. V rámci přípravy a zkoušení měl možnost setkat se přímo s českou sportovní ikonou. „Přišla na zkoušku. Ukázala nám lotus, to je ten prvek, jak si na kladině sedne a přitáhne si natažené nohy až k hlavě. Tak jsme to s Vladimírem Polívkou, se kterým se v té roli střídám, odkoukali a bylo to. Poradila nám, jak ty špičky správně propnout. Nějaké ty tríčky, jak neztratit balanc. I když my máme divadelní kladinu, je o trošku širší než ta závodní,“ vzpomínal v rozhovoru pro Téma. |
9. dubna 2017 |
