Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Tma a světlo světa

aktualizováno 
-
úryvek z dosud nevydaného románu

Čekal jsem, kdy vykročí k letadlu. Přál jsem si, aby to už bylo. Zbyly mu nějaké drobné. Požádal mě, abych mu šel koupit upomínku, cokoli. Nebude zdejší peníze potřebovat. Přinesl jsem mu ze stánku s upomínkovými předměty kudličku s panoramatem Prahy na perleťové střence. Kousek z nerezavějící oceli. Doplatil jsem na to z peněz, které jsem měl na pivo. Měli jsme se kolem páté setkat U Šuterů v Panské 8 s Ervínem Adlerem. "Tak jako vždycky, Vili," zkusil jsem to. "Je to jiné mít ruce v ohni, nebo ve vodě." "Není o tolik co stát, Vili." "Ještě pořád jsme se se svou krutostí nenaučili zacházet." "Ani zakládat na sádlo," snažil jsem se. Lidi se začali trousit z čekárny. Blížil se čas odletu. Hledal jsem mezi nimi hodnostáře, kterého budu fotografovat. Ve vzduchu bylo cosi konečného. Podíval jsem se mu do očí, do té třpytky, v které měl lepší časy, než se zhoršily, a pak ty nejhorší, než se začaly zlepšovat. To, čím se mi zdál, když mně bylo patnáct, také lepší. Nezdál se mi tak špatný. A nechtěl jsem si ho cejchovat neštěstím. Bránil jsem se, abych na něj neměl vztek, že to tak protahoval. Za hrazením z kovových tyčí, některých pochromovaných, přicházela na letiště výprava vlasatých holčiček, které mi na okamžik zaclonily výhled. V. F. zalétl pohledem k učitelce. Měla pohled lidí, kteří se nesmějí domlouvat a dorozumívají se očima. Na sobě měla vyrudlý jarní kostým, který pamatoval lepší časy, a bílou blůzu s krajkami sepjatou kulatou sponou. Vítr jí cuchal vlasy. "Potřebuju udělat od každé pozice tři až pět obrázků, Vili, aby mi alespoň jedna na tuty vyšla." Díval se na učitelku. Vypadal jako člověk, který vyhlíží na nádraží vlak a cestující, které vyklopí, a nechá ho odjet, aniž mu někdo přijel nebo si nastoupil. Měl v očích hvězdný prach. To tiché, co burácí, to vypleněné, co nemá jméno. Pohlížel na učitelku a byl v duchu s ní a současně někde daleko, kam za ním nikdo nedohlédl. Snad viděl začátek něčeho, co nemělo konec, anebo viděl konec, v němž se začátku ztratil. Jeho staré tajemství. Ta třpytka, v které se sbíraly mlhy. Nebo se ho někde uvnitř drželo něco, čeho se chtěl, ale nemohl zbavit. To byl ten díl Vili Felda, kterému jsem nikdy nerozuměl a jemuž nikdo nerozuměl. Byl mi v tu chvíli nejblíž a zároveň nejvzdálenější. Vrhal před sebe i za sebe stín. Ztrácelo se mu před očima něco, po čem toužil, a co snad zlomilo jeho hrdost, to zkrocené a současně divoké a nezkrotné v něm. Cítil jsem v tom pach krve, ale té krve, kterou neměl rád, jako tratoliště v domě aerolinií na Piazza Barberini ve třetím poschodí. To nekonečné, co se odráží v krvi, rubínově temný lesk, v němž je ztracený ráj a stále hrozící potopa. V jeho panenkách byla ta vážná zarputilost, kterou vzápětí vystřídal humor, to jeho druhé oko, kterým se díval na svět. Ustupoval do svého vlastního stínu. Ztrácel se ve svých šedých očích, v té nekonečné mlze, připomínající slepce. Měl v pohledu, lze-li to tak povědět, na zlomek vteřiny opar té tíhy, kterou má každé loučení, po kterém už nepřijde vítání nebo shledání, ale zároveň té druhé neviditelné tíhy, která znamenala pro každého, nebo skoro každého, kdo byl v Auschwitz-Birkenau, předtím v Terezíně a potom v BergenBelsenu nebo v Buchenwaldu a na pochodu smrti k některému z nespočetných cílů, kde se Němci zbavovali na poslední chvíli nepohodlných svědků po statisících, ten jeho, osobní, sice podobný druhým, ale současně nenapodobitelný, jen jeho raneček strastí a jak se v něm usadily a co z nich vzklíčilo, jako květina ze zmírajícího semene. Obviňoval Adlera a mě z iluzí, ale topil se ve svých. Musel slyšet nápěvy, které nikdo jiný nezaslechl. Nikdo neodhadl, jak se s tím vyrovnal či nevyrovnal. Kdo se mu připomíná z říše polozapomenutí a znovu se hrouží do toho obrovského podvědomého království přízraků. Vryla se mi do paměti jeho tvář v tom okamžiku, ta maska, v níž se usmíval, snad na učitelku, a jeho oči zůstaly vážné. Vybavil si, jak mu arizovali ve čtyřicátém krám, záclony a korková linolea na Národní 9, gestapák a německý obchodník v tyrolském kloboučku, který už pohledem dělal inventuru, co mu spadlo do rukou, jako by už tím byl někdejší majitel mrtev, vyřízen, ausgespialt? Kolikrát ho už takhle úředně pohřbili a předtím okradli, o co se dá člověka okrást, ponížit ho odkazem na to, jak je nepatrný, vzít mu důstojnost, již mu dávalo zaměstnání, pocit užitečnosti, o níž se mohou opírat i ti poslední, alespoň tím rovni těm prvním? Oblékl to do své ošuntělé elegance. Měl v očích vědomí své existence: ponížit je předehra zavraždění. Zahlédl jsem jako dvě skomírající mušky v jeho šedých očích úzkost. Tu učitelku, kterou jsem měl za zády. Před hlavním hangárem visely transparenty: Přidej se s námi ke světu, který znamená zítřek. Naší zbraní je pravda. Věděl jsem, že to budu mít na snímcích. Sloužily mi za opěrný bod. Nad restaurací stálo: Svobodu a důstojnost všem. Opíralo se do toho poslední slunce. S námi je budoucnost. "Kolik je hodin?" zeptal se. Mrkl na hodinky. "Mám nejvyšší čas." "Doufám, Vili, že vám to všechno někde vyjde." Nechtěl jsem se loučit. "Měl bych si pospíšit." "Dejte o sobě vědět..." "Spolehněte se." Kdoví, co si o mně myslel. Zněly z toho ty špatné roky a ty dobré roky. To občas dobré v těch špatných. Musel být touhle dobou už otužilý. To nejhorší si nakonec už odpykal. "Tak je to správné," řekl nakonec. "Rád bych řekl, že taky dobré." Postavil si límec kabátu. Zavazadla už měl v letadle. Asi i svou špacírku. Měl prázdné ruce. Svlékl si jednu teletinovou rukavici. Napřáhl ruku. "Žádný strach, bude to dobré." Dodatečně slyším ozvěnu, jeho správné a dobré, kódy, které mi odkázal. Vidím jeho šedé oči, tu třpytku, to matoucí měsíční světlo, které přitahuje vrstvou zelenošedé jezerní vody mladší i starší želvy. Vykročil ve svých zebu botkách se surovou gumou, lehce, jako kdysi kočka po hřebenu střechy před vie Venetto. Couval jsem. Okrajem mraků a štěrbinami mezi nimi klouzalo matné sluneční světlo. Vytvářelo v oblacích tvar mříží, obrysy klecí. Stíny se křížily. Fotografoval jsem a pořád jsem couval. Ustupoval jsem s úlevou, a také proto, abych měl v hledáčku trup letounu s bílým podbřiškem. Vzdalovali jsme se, třebaže ještě nenastoupil. Propojil jsem si v duchu jeho "dobré" s tím svým. Pořád jsem ho viděl. Proklouzl jsem mezi sebou a svým stínem. Nejlepší záběry jsem pak měl se zády činitele Společnosti, jak se otáčel ke své mladé ženě, která se smála. Dodatečně, jak mně řekl hlavní stařík, je ocenila. (Dal se slyšet: "Začínáš mít osobitý rukopis.") Měli nastoupit ještě tři lidi. Vili Feld, nezvaný host v zemi, kde se narodil, už provždy jméno na černé listině, zástupce Společnosti a kapitán italského stroje, který si žertem naslinil prst, jako někde uprostřed lesů, a odhadoval směr a prudkost větru, pohyb a sníženost mraků. Byl to štíhlý, asi čtyřicetiletý Ital v uniformě v barvě zralých švestek, se zlatými knoflíky. Vypadal jako mladší otisk V. F. před deseti roky. Kapitán se na V. F. usmál. V. F. mu úsměv vrátil. Takhle se na mě usmál na rampě v Auschwitz-Birkenau v říjnu 1944, kdy mně dal ze svých železných zásob tabulku čokolády a krabičku portugalských sardinek, abych zahnal hlad, a nevěděli jsme, co znamená zapopelený vítr, kterým šedla Evropa do všech stran větrné růžice a hnojil pole a krmily se jím árijské krávy, aby nejčistší plemeno pod sluncem mělo čistě árijský chleba, svět rozdělený na ty, co smí a mohou, a na ty, co nesmí. Kapitán vyběhl po schůdcích kolem vrtulí. Na plošince nahoře pozdravil římským pozdvižením paže a otevřenou dlaní: "State sani. Buďte zdrávi." Vili Feld dal přednost zástupci Společnosti. Nastupoval poslední. Vyšlapoval schůdky k letadlu pomalu, zamyšleně. Kdo říkal, že ti nejmoudřejší se nedají ponížit? Hledal jsem v třpytce jeho očí tu nevypočítatelnost, to zvířecí, polidštělé a znovu zvířecí, to nijaké, prastaré a zároveň to podstatné, čím nikoho neznáme docela a nikoho dopředu, a přál jsem si! dotknout se jeho duše. To staré tajemství, které si zase jednou ode mě odnášel, aniž jsem je objevil. T u hrdost, kterou nemohly zmenšit rasové zákony. Uprostřed schůdků se zastavil, otočil se a zvedl ruku. Měl jsem dojem, že chce zamávat směrem, kde jsem fotografoval, nebo kde v myšlené přímce přes mou hlavu přešlapovala učitelka s dětmi. Hledal jsem v jeho pohybu upřímnost, snad vznešenost, ale postrádal moudrost. Jako odhadce a kontrolor účetních knih... Z letištní restaurace hřměla dechová hudba. Vyvalte sudy, v pochodovém tempu. Vítr ze stran mu rozhazoval vlasy. Narovnal si zvednutý límec. Vypadalo to zpočátku, že mu vítr vytrhl borsalíno z ruky. Zakutálelo se po betonu k nohám vojáka pohraniční stráže, který stál tři kroky od schůdků s automatem přes hruď, u nohou na řemeni psa. Vlčák cenil zuby, vrčel, voják zůstával lhostejný. Vili Feld sebou škubl. Pokroutila se mu ústa. Pak se pokřivil v těle. Smekla se mu noha. Místo, aby se chytil zábradlí, sletěl. V duchu se mi odlepily nohy od země, abych k němu doběhl a zvedl mu hlavu. V e skutečnosti jsem se snažil dojít co nejdál pozadu, jak rak, dál od trupu stroje, až jsem měl konečně v čočce celé letadlo. Otevřené ostří nože se lesklo na slunci. Rubínová krev, vytékající z jeho zápěstí, vytvářela na betonu louži. Podobal se vleže ženě v panofixovém košíčku a galoších, v ripsových šatech jako z černých šupin. Potom jsem zapadl kolem ochozu do prázdné dvorany.

Kniha vyjde v nakladatelství Eminent

Autor:



Nejčtenější

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...

Duo Těžkej Pokondr
Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice

V úterý se na sociálních sítích objevily informace, že moderátorské duo Roman Ondráček a Miloš Pokorný alias Těžkej...

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Další z rubriky

Julia Robertsová
Na začátku kariéry jsem se chovala jako spratek, míní Julia Robertsová

Hollywoodská herečka Julia Robertsová (49) zavzpomínala na začátek své hvězdné kariéry. Byla velmi ambiciózní, aby...

Michael Fassbender a Alicia Vikanderová na MFF v Benátkách (2016)
Michael Fassbender a Alicia Vikanderová se o víkendu vzali

Irský herec s německými kořeny Michael Fassbender (40) se o víkendu stal manželem švédské kolegyně Alicie Vikanderové...

Sophie Turnerová v seriálu Hra o trůny (2016)
Další hvězda Hry o trůny se bude vdávat. Sophie Turnerová je zasnoubená

Herci oblíbeného seriálu Hra o trůny nemusí kvůli závěrečné sérii, která je čeká, smutnit. Někteří z nich se rozhodli...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.