Tma a světlo světa

-
úryvek z dosud nevydaného románu

Čekal jsem, kdy vykročí k letadlu. Přál jsem si, aby to už bylo. Zbyly mu nějaké drobné. Požádal mě, abych mu šel koupit upomínku, cokoli. Nebude zdejší peníze potřebovat. Přinesl jsem mu ze stánku s upomínkovými předměty kudličku s panoramatem Prahy na perleťové střence. Kousek z nerezavějící oceli. Doplatil jsem na to z peněz, které jsem měl na pivo. Měli jsme se kolem páté setkat U Šuterů v Panské 8 s Ervínem Adlerem. "Tak jako vždycky, Vili," zkusil jsem to. "Je to jiné mít ruce v ohni, nebo ve vodě." "Není o tolik co stát, Vili." "Ještě pořád jsme se se svou krutostí nenaučili zacházet." "Ani zakládat na sádlo," snažil jsem se. Lidi se začali trousit z čekárny. Blížil se čas odletu. Hledal jsem mezi nimi hodnostáře, kterého budu fotografovat. Ve vzduchu bylo cosi konečného. Podíval jsem se mu do očí, do té třpytky, v které měl lepší časy, než se zhoršily, a pak ty nejhorší, než se začaly zlepšovat. To, čím se mi zdál, když mně bylo patnáct, také lepší. Nezdál se mi tak špatný. A nechtěl jsem si ho cejchovat neštěstím. Bránil jsem se, abych na něj neměl vztek, že to tak protahoval. Za hrazením z kovových tyčí, některých pochromovaných, přicházela na letiště výprava vlasatých holčiček, které mi na okamžik zaclonily výhled. V. F. zalétl pohledem k učitelce. Měla pohled lidí, kteří se nesmějí domlouvat a dorozumívají se očima. Na sobě měla vyrudlý jarní kostým, který pamatoval lepší časy, a bílou blůzu s krajkami sepjatou kulatou sponou. Vítr jí cuchal vlasy. "Potřebuju udělat od každé pozice tři až pět obrázků, Vili, aby mi alespoň jedna na tuty vyšla." Díval se na učitelku. Vypadal jako člověk, který vyhlíží na nádraží vlak a cestující, které vyklopí, a nechá ho odjet, aniž mu někdo přijel nebo si nastoupil. Měl v očích hvězdný prach. To tiché, co burácí, to vypleněné, co nemá jméno. Pohlížel na učitelku a byl v duchu s ní a současně někde daleko, kam za ním nikdo nedohlédl. Snad viděl začátek něčeho, co nemělo konec, anebo viděl konec, v němž se začátku ztratil. Jeho staré tajemství. Ta třpytka, v které se sbíraly mlhy. Nebo se ho někde uvnitř drželo něco, čeho se chtěl, ale nemohl zbavit. To byl ten díl Vili Felda, kterému jsem nikdy nerozuměl a jemuž nikdo nerozuměl. Byl mi v tu chvíli nejblíž a zároveň nejvzdálenější. Vrhal před sebe i za sebe stín. Ztrácelo se mu před očima něco, po čem toužil, a co snad zlomilo jeho hrdost, to zkrocené a současně divoké a nezkrotné v něm. Cítil jsem v tom pach krve, ale té krve, kterou neměl rád, jako tratoliště v domě aerolinií na Piazza Barberini ve třetím poschodí. To nekonečné, co se odráží v krvi, rubínově temný lesk, v němž je ztracený ráj a stále hrozící potopa. V jeho panenkách byla ta vážná zarputilost, kterou vzápětí vystřídal humor, to jeho druhé oko, kterým se díval na svět. Ustupoval do svého vlastního stínu. Ztrácel se ve svých šedých očích, v té nekonečné mlze, připomínající slepce. Měl v pohledu, lze-li to tak povědět, na zlomek vteřiny opar té tíhy, kterou má každé loučení, po kterém už nepřijde vítání nebo shledání, ale zároveň té druhé neviditelné tíhy, která znamenala pro každého, nebo skoro každého, kdo byl v Auschwitz-Birkenau, předtím v Terezíně a potom v BergenBelsenu nebo v Buchenwaldu a na pochodu smrti k některému z nespočetných cílů, kde se Němci zbavovali na poslední chvíli nepohodlných svědků po statisících, ten jeho, osobní, sice podobný druhým, ale současně nenapodobitelný, jen jeho raneček strastí a jak se v něm usadily a co z nich vzklíčilo, jako květina ze zmírajícího semene. Obviňoval Adlera a mě z iluzí, ale topil se ve svých. Musel slyšet nápěvy, které nikdo jiný nezaslechl. Nikdo neodhadl, jak se s tím vyrovnal či nevyrovnal. Kdo se mu připomíná z říše polozapomenutí a znovu se hrouží do toho obrovského podvědomého království přízraků. Vryla se mi do paměti jeho tvář v tom okamžiku, ta maska, v níž se usmíval, snad na učitelku, a jeho oči zůstaly vážné. Vybavil si, jak mu arizovali ve čtyřicátém krám, záclony a korková linolea na Národní 9, gestapák a německý obchodník v tyrolském kloboučku, který už pohledem dělal inventuru, co mu spadlo do rukou, jako by už tím byl někdejší majitel mrtev, vyřízen, ausgespialt? Kolikrát ho už takhle úředně pohřbili a předtím okradli, o co se dá člověka okrást, ponížit ho odkazem na to, jak je nepatrný, vzít mu důstojnost, již mu dávalo zaměstnání, pocit užitečnosti, o níž se mohou opírat i ti poslední, alespoň tím rovni těm prvním? Oblékl to do své ošuntělé elegance. Měl v očích vědomí své existence: ponížit je předehra zavraždění. Zahlédl jsem jako dvě skomírající mušky v jeho šedých očích úzkost. Tu učitelku, kterou jsem měl za zády. Před hlavním hangárem visely transparenty: Přidej se s námi ke světu, který znamená zítřek. Naší zbraní je pravda. Věděl jsem, že to budu mít na snímcích. Sloužily mi za opěrný bod. Nad restaurací stálo: Svobodu a důstojnost všem. Opíralo se do toho poslední slunce. S námi je budoucnost. "Kolik je hodin?" zeptal se. Mrkl na hodinky. "Mám nejvyšší čas." "Doufám, Vili, že vám to všechno někde vyjde." Nechtěl jsem se loučit. "Měl bych si pospíšit." "Dejte o sobě vědět..." "Spolehněte se." Kdoví, co si o mně myslel. Zněly z toho ty špatné roky a ty dobré roky. To občas dobré v těch špatných. Musel být touhle dobou už otužilý. To nejhorší si nakonec už odpykal. "Tak je to správné," řekl nakonec. "Rád bych řekl, že taky dobré." Postavil si límec kabátu. Zavazadla už měl v letadle. Asi i svou špacírku. Měl prázdné ruce. Svlékl si jednu teletinovou rukavici. Napřáhl ruku. "Žádný strach, bude to dobré." Dodatečně slyším ozvěnu, jeho správné a dobré, kódy, které mi odkázal. Vidím jeho šedé oči, tu třpytku, to matoucí měsíční světlo, které přitahuje vrstvou zelenošedé jezerní vody mladší i starší želvy. Vykročil ve svých zebu botkách se surovou gumou, lehce, jako kdysi kočka po hřebenu střechy před vie Venetto. Couval jsem. Okrajem mraků a štěrbinami mezi nimi klouzalo matné sluneční světlo. Vytvářelo v oblacích tvar mříží, obrysy klecí. Stíny se křížily. Fotografoval jsem a pořád jsem couval. Ustupoval jsem s úlevou, a také proto, abych měl v hledáčku trup letounu s bílým podbřiškem. Vzdalovali jsme se, třebaže ještě nenastoupil. Propojil jsem si v duchu jeho "dobré" s tím svým. Pořád jsem ho viděl. Proklouzl jsem mezi sebou a svým stínem. Nejlepší záběry jsem pak měl se zády činitele Společnosti, jak se otáčel ke své mladé ženě, která se smála. Dodatečně, jak mně řekl hlavní stařík, je ocenila. (Dal se slyšet: "Začínáš mít osobitý rukopis.") Měli nastoupit ještě tři lidi. Vili Feld, nezvaný host v zemi, kde se narodil, už provždy jméno na černé listině, zástupce Společnosti a kapitán italského stroje, který si žertem naslinil prst, jako někde uprostřed lesů, a odhadoval směr a prudkost větru, pohyb a sníženost mraků. Byl to štíhlý, asi čtyřicetiletý Ital v uniformě v barvě zralých švestek, se zlatými knoflíky. Vypadal jako mladší otisk V. F. před deseti roky. Kapitán se na V. F. usmál. V. F. mu úsměv vrátil. Takhle se na mě usmál na rampě v Auschwitz-Birkenau v říjnu 1944, kdy mně dal ze svých železných zásob tabulku čokolády a krabičku portugalských sardinek, abych zahnal hlad, a nevěděli jsme, co znamená zapopelený vítr, kterým šedla Evropa do všech stran větrné růžice a hnojil pole a krmily se jím árijské krávy, aby nejčistší plemeno pod sluncem mělo čistě árijský chleba, svět rozdělený na ty, co smí a mohou, a na ty, co nesmí. Kapitán vyběhl po schůdcích kolem vrtulí. Na plošince nahoře pozdravil římským pozdvižením paže a otevřenou dlaní: "State sani. Buďte zdrávi." Vili Feld dal přednost zástupci Společnosti. Nastupoval poslední. Vyšlapoval schůdky k letadlu pomalu, zamyšleně. Kdo říkal, že ti nejmoudřejší se nedají ponížit? Hledal jsem v třpytce jeho očí tu nevypočítatelnost, to zvířecí, polidštělé a znovu zvířecí, to nijaké, prastaré a zároveň to podstatné, čím nikoho neznáme docela a nikoho dopředu, a přál jsem si! dotknout se jeho duše. To staré tajemství, které si zase jednou ode mě odnášel, aniž jsem je objevil. T u hrdost, kterou nemohly zmenšit rasové zákony. Uprostřed schůdků se zastavil, otočil se a zvedl ruku. Měl jsem dojem, že chce zamávat směrem, kde jsem fotografoval, nebo kde v myšlené přímce přes mou hlavu přešlapovala učitelka s dětmi. Hledal jsem v jeho pohybu upřímnost, snad vznešenost, ale postrádal moudrost. Jako odhadce a kontrolor účetních knih... Z letištní restaurace hřměla dechová hudba. Vyvalte sudy, v pochodovém tempu. Vítr ze stran mu rozhazoval vlasy. Narovnal si zvednutý límec. Vypadalo to zpočátku, že mu vítr vytrhl borsalíno z ruky. Zakutálelo se po betonu k nohám vojáka pohraniční stráže, který stál tři kroky od schůdků s automatem přes hruď, u nohou na řemeni psa. Vlčák cenil zuby, vrčel, voják zůstával lhostejný. Vili Feld sebou škubl. Pokroutila se mu ústa. Pak se pokřivil v těle. Smekla se mu noha. Místo, aby se chytil zábradlí, sletěl. V duchu se mi odlepily nohy od země, abych k němu doběhl a zvedl mu hlavu. V e skutečnosti jsem se snažil dojít co nejdál pozadu, jak rak, dál od trupu stroje, až jsem měl konečně v čočce celé letadlo. Otevřené ostří nože se lesklo na slunci. Rubínová krev, vytékající z jeho zápěstí, vytvářela na betonu louži. Podobal se vleže ženě v panofixovém košíčku a galoších, v ripsových šatech jako z černých šupin. Potom jsem zapadl kolem ochozu do prázdné dvorany.

Kniha vyjde v nakladatelství Eminent

Autor:
  • Nejčtenější

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

22. března 2024  19:07,  aktualizováno  20:05

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

24. března 2024

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

26. března 2024  15:14

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila....

Budu upřímná, jedno dítě mi stačí, přiznává Patricie Pagáčová

22. března 2024

Moderuje jenom výjimečně. Patricie Pagáčová se cítí být především herečkou. I když na velkou roli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Konec konspirací. Diagnóza princezny Kate přepisuje příběh uplynulých týdnů

23. března 2024  17:15

V královské rodině představuje Kate (42) závan svěžesti. Z lavičky v rozkvetlé zahradě vyslala...

Leona Machálková učila svoji pákistánskou „snachu“ česky

29. března 2024

Konečně mohla Leona Machálková (56) v Praze přivítat přítelkyni svého syna Artura Šípka (21) Zehru....

O panenství přišla Wilsonová v 35 letech. Lidé nemají být pod tlakem, říká

28. března 2024  18:18

Australská herečka a komička Rebel Wilsonová (44) prozradila, že o panenství přišla relativně...

Usadím se tam, kde najdu muže, říká herečka Vica Kerekes

28. března 2024  16:30

Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes dnes slaví 43. narozeniny. Pracovně pendluje...

Otec umírá, chci se rozloučit, oznámila odchod ze Survivoru další celebrita

28. března 2024  13:49

Reality show Survivor Česko & Slovensko 2024 přišla o další účastníky. Kvůli vážné nemoci otce se...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...