Když se zalití potem probudíme z nepříjemného snu, řekneme, že nás tlačila noční můra. Pravá můra to však jistě nebyla, tyhle potvory se vyskytovaly v méně osvícených časech, než je ten náš. Jak tedy tlačila opravdová můra? Některé se spokojovaly s tím, že svou oběť dusily. Zvrhlejší můry napadeného nejprve podupaly, a teprve pak na něj nalehly nebo obkročmo nasedly. Některé i zabíjely. Vražednou metodiku zachytil islandský básník Thjodolf Hvinverski: po pošlapání těla následuje drcení nohou; nato se můra soustředí na hlavu napadeného a blíže neurčeným způsobem ho připraví o život. (Thjodolf citován podle Clauda Lecouteuxe: Víly, čarodějnice a vlkodlaci ve středověku.) Jak taková můra vypadá? Martin Stejskal v knize Labyrintem tajemna píše, že je to bílý ženský přízrak. Kdysi, v hluboce předemancipačních dobách, bývali v Evropě i noční můráci. Časem však převládlo přesvědčení, že můra může být jen můra.Ovšem jako bílý ženský přízrak se můra do obydlí obtěžovaného nedostane. Proč, není jasné, ale nedostatkem vynalézavosti to nebude. Můra se umí prodrat dovnitř v podobě bílé kočky, mouchy, stébla či táhlého bledého stínu. Můry znali leckde, jak dokazují jejich různá jména: Mahr, mar, cauchemar, Marriden, appesart, slogutis, lidércnyomas, Trude. Ta, která se v noci měnívá v můru, je v bdělém stavu normální ženou. Když usne, a ve většině případů musí ležet na zádech, vyleze z ní nějaký živočich - kromě už jmenovaných to může být i myš či ptáče a ten se vydá obtěžovat vyhlédnutého spáče. Obrana, která se proti můrám doporučuje, je snadno zvládnutelná. Lze jim nastavit zrcadlo: můra si v pohledu na sebe samu nelibuje. Osobě, z níž se v noci stává můra, lze za dne darovat čerstvý chléb; tím se unikne z její moci. Nepřekonatelnou nechuť chovají můry k muří noze - pěticípé hvězdě nakreslené jedním tahem. Přirozeně, nejjednodušší a nejspolehlivější je nevěřit v noční můry.
8. října 2001
