Nějak byly všechny ukázky a vzpomínky zařízeny tak, že jsem tam vůbec, ale ani trochu nebyla (a přestože jsem po těch estébáckých štvanicích na nás, účinkující, neemigrovala, zamávalo to s mým životem taky dost osudově). Připomnělo mi to dobu nedávno minulou, kdy nemizeli lidé jen ve vzpomínkách a dokumentech, ale přímo fyzicky... "To jsou paradoxy!" řekl by sládek z Havlovy Audience, kterého hrál (skvěle!) právě Lanďák.
Pak jsem chtěla psát o tom, že můj nejstarší adoptovaný syn - cigoš nadával v autobuse jinému cigošovi do černejch hub. Ano, toho jsem se taky dočkala, já, bojovnice proti rasismu, to jsou paradoxy!
Maminka toho kluka to šla ohlásit na policii - a udělala dobře. Můj syn tam řekl, že si začal ten druhý... Kdo ví? Na program přišlo u nás doma všechno: nářez, vysvětlování, pohlavky, omluvy, domluvy, slzy. Tohle mě mrzelo mnohem víc.
Rozhodla jsem se onu ženu navštívit, abychom se domluvily, co s těmi našimi kluky. Slyšela jsem o tom romském domě leccos, například že když tam člověk vstoupí, tak potom ještě dva dny zvrací. Ta maminka tam měla čisto a uklizeno a sama byla pěkně upravená a milá. Překvapilo ji, když jsem jí řekla, že máme stejný zájem: chránit naše syny - cigoše.
Tentýž den jsem v České televizi viděla dokument nazvaný Můj čas mi měří déšť. Bylo to o dětech a jejich rodičích bojujících se zhoubným nádorovým onemocněním. Bylo to o životě. A o smrti. O smrti především.
Dívali jsme se na to všichni, celá rodina. Naši synové tomu moc nerozuměli - jak to, že jsou ty děti holohlavé, proč je tam ukazují, jak si hrají a chodí do školy, a pak najednou řeknou, že umřely... A ta statečná máma jedné nemocné holčičky, sama s podivně napuchlou a zkřivenou tváří (neměla kus čelisti po operaci nádoru), která se přesto dokázala smát a vdát se - a třináct dní po svatbě umřela... Jak to, že umřela, když tam ještě před chvílí mluvila?
A najednou mě ty mé hlouposti mrzet přestaly. Byla jsem šťastná (jsem šťastná!), že mám ty tři dětské kebule docela zdravé a že se nám v rodině nic tak smutného nestalo. A myslela jsem na ty, kterým čas měří déšť a také na lidi, kteří jim pomáhají, a nemohla jsem spát. Řekla jsem si, že o nich napíšu, a teď nevím, jak skončit. Je mi nějak hloupé, dát sem to své ironické amen.
Pak jsem chtěla psát o tom, že můj nejstarší adoptovaný syn - cigoš nadával v autobuse jinému cigošovi do černejch hub. Ano, toho jsem se taky dočkala, já, bojovnice proti rasismu, to jsou paradoxy!
Maminka toho kluka to šla ohlásit na policii - a udělala dobře. Můj syn tam řekl, že si začal ten druhý... Kdo ví? Na program přišlo u nás doma všechno: nářez, vysvětlování, pohlavky, omluvy, domluvy, slzy. Tohle mě mrzelo mnohem víc.
Rozhodla jsem se onu ženu navštívit, abychom se domluvily, co s těmi našimi kluky. Slyšela jsem o tom romském domě leccos, například že když tam člověk vstoupí, tak potom ještě dva dny zvrací. Ta maminka tam měla čisto a uklizeno a sama byla pěkně upravená a milá. Překvapilo ji, když jsem jí řekla, že máme stejný zájem: chránit naše syny - cigoše.
Tentýž den jsem v České televizi viděla dokument nazvaný Můj čas mi měří déšť. Bylo to o dětech a jejich rodičích bojujících se zhoubným nádorovým onemocněním. Bylo to o životě. A o smrti. O smrti především.
Dívali jsme se na to všichni, celá rodina. Naši synové tomu moc nerozuměli - jak to, že jsou ty děti holohlavé, proč je tam ukazují, jak si hrají a chodí do školy, a pak najednou řeknou, že umřely... A ta statečná máma jedné nemocné holčičky, sama s podivně napuchlou a zkřivenou tváří (neměla kus čelisti po operaci nádoru), která se přesto dokázala smát a vdát se - a třináct dní po svatbě umřela... Jak to, že umřela, když tam ještě před chvílí mluvila?
A najednou mě ty mé hlouposti mrzet přestaly. Byla jsem šťastná (jsem šťastná!), že mám ty tři dětské kebule docela zdravé a že se nám v rodině nic tak smutného nestalo. A myslela jsem na ty, kterým čas měří déšť a také na lidi, kteří jim pomáhají, a nemohla jsem spát. Řekla jsem si, že o nich napíšu, a teď nevím, jak skončit. Je mi nějak hloupé, dát sem to své ironické amen.
