Nyní moderuje Tereza Pergnerová už třetí řadu pořadu Mise nový domov, která je pro ni emočně vyčerpávající. „Abych si pročistila hlavu, denně si udělám osmikilometrovou procházku,“ popisuje v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Sama dobře ví, jak lehce lze z absolutního vrcholu popularity rychle spadnout na dno. O to raději a s nepředstíranou empatií pomáhá jako moderátorka pořadu Mise nový domov lidem v těžké životní situaci získat lepší zázemí, domov. „Ani si neuvědomujeme, že je to práce. Spoustu věcí s těmi rodinami díky intenzivnímu kontaktu prožíváme,“ říká.
Dokáže vás tento formát ještě pořád něčím překvapit?
Pokaždé nás to něčím překvapí. A pokud jde speciálně o tuto sérii, musím opravdu poděkovat za to, jaké máme krásné hlavní hrdiny, protože každý příběh nese nějaké sdělení a téma. Přitom se to všechno rodilo postupně. Byly chvíle, kdy jsme byli v panice, protože to vypadalo, že nebudeme mít žádného hlavního hrdinu a že se nám nepodaří naplnit všechny epizody. Nakonec to přicházelo všechno naprosto přirozeně. Ke zpracování jsme přistupovali s velikým citem a dali jsme si všichni opravdu hodně záležet. Za sebe musím říct, že je to nejlepší série, pokud jde o obsah.
Dá se tato práce svou intenzitou srovnat s něčím jiným, co jste dosud za svou kariéru zažila?
Myslím, že se to nedá s ničím srovnávat. Často si ani neuvědomujete, že je to práce. S těmi rodinami jsme v intenzivním kontaktu a spoustu věcí s nimi prožíváme. Je to vlastně, jako když normálně pokračujete v žití svého života, jenom všechny impulsy jsou nahuštěné jeden za druhým. A teď nemluvím jen o sobě, ale o celém týmu. Pro hodně z nás je to určitě hodně vyčerpávající, ale zároveň nabíjející, protože jsou tam dobré konce.
Je pro vás v životě zásadní hledat dobré konce?
Musí k tomu být nějaké vnitřní nastavení, věřit v ně. Pak je totiž ani nemusíte hledat. Když věříte v dobrý konec, tak věříte i tomu, že přijde v ten správný čas. Já v ně věřím, miluju je, jsem jimi posedlá! Ale ne tak, že bych je uměle chtěla vytvářet. Já si na ně umím počkat, protože k dobrému konci patří i trpělivost.
Je vám trpělivost vlastní?
Čím jsem starší, tím je mi bližší. Když byl člověk mladý, vnímal to jinak, protože všechno muselo mít rytmus, a když něco nebylo hned, tak to nemělo být vůbec. Teď to vidím obráceně.
Když se podíváte o pětadvacet let zpět do doby, kdy jste začínala na Nově, jak ta vzpomínka vypadá? Co se vám vybaví?
Když začínala Nova, bylo to v podstatě pole neorané. Bylo všechno a nic. Nápad a realizaci od sebe dělilo lusknutí prstu. Neexistovalo žádné dlouhé schvalování, žádné dlouhé procesy. Všichni byli plní euforie, všichni chtěli tvořit něco skvělého a byli o tom přesvědčeni. Mohli dělat chyby, protože chyby se netrestaly. Když prostě něco nebylo dobré,tak se to zahodilo a udělalo se něco jiného. Žádné velké vrásky z toho člověk neměl. Myslím, že ta doba je neopakovatelná, což k devadesátkám patří. Byl to začátek komerční televize, takže do vlaku postupně nasedali lidé, aniž by někdo věděl, kam ten vlak jede a jakou rychlostí se bude řítit. Doba postoupila, na všechno už jsou zákony, procesy, pravidla a korekce.
Jak byste vlastně současnou dobu ve vztahu ke svému povolání popsala?
Kdybych to měla vyjádřit jedním slovem, řeknu, že tato doba je korektní. Buďme opatrní na to, co říkáme, protože kdybychom řekli něco, co si nějaká skupina lidí může špatně vysvětlit – byť to tak nebylo míněno, už je člověk rázem někam zařazen. Máme sice demokracii, máme svobodu, ale otázka na stůl zní, zda je to skutečně svoboda, jak vypadá a jak se s ní zachází. Pokud se tedy bavíme například o projevech v médiích. Jednoznačně dřívější doba snesla daleko víc, než snese teď. Proto jsem nesmírně vděčná, že už je mi pětačtyřicet.Ta telecí léta si totiž člověk mohl odkroutit bez pokut a trestů. Maximálně s nějakým napomenutím.
Je nějaký rozdíl v tom, co pro vás vaše práce znamenala tehdy a co vám přináší dnes? Umím si představit, že ve dvaceti může člověka zajímat i vlastní popularita, vlastní sláva.
Tak jsem to nikdy nevnímala. Chtěla jsem vždycky dělat něco dobrého pro lidi. Ostatně i v Esu jsem to tak měla nastavené. Otevřeli jsme nějakou stranu důvěry a hodně jsme se navzájem svěřovali – tím myslím příznivce Esa. Objela jsem celou tuhle zemi a se spoustou mladých lidí jsem se setkala osobně. Vlastně jsem měla takový ten pocit rozdat se.Malinko jsem ale zapomněla na sebe a na to, že bych já sama měla nějak růst a vyvíjet se. Pak přišly věci, jaké přišly, a najednou mi byl růst umožněný, protože jsem z toho kolotoče práce vypadla. Teď jenom navážu na ten zmiňovaný vývoj. V roce 1999 jsem hrozně toužila dělat nějakou talk show o lidských osudech. Natočila jsem pilotní díl, ale tehdy se televizi nápad nelíbil a nechtěli do toho jít. Teď vlastně cítím, že přirozeně navazuju na tu mou myšlenku pomáhat, kterou jsem měla už jako mladá holka. Byl to vlastně i jeden z důvodů, proč jsem nechtěla pokračovat v Esu. Nechtěla jsem už dělat hitparádu, chtěla jsem někam dál. Osud měl se mnou ale jiné plány.
VIDEO: Tereza Pergnerová - Andělíček (1995):
Když popisujete své tehdejší tendence rozdat se, říkám si, jestli dnes při natáčení Mise nový domov není těžké držet je pod kontrolou.
Není to úplně pod kontrolou, ale dnes hraje roli to, že jsem se už naučila dávat ve chvíli, kdy ze sebe něco dávat skutečně můžu. Když mi bylo osmnáct devatenáct let, tak jsem ještě neměla moc co rozdávat, naopak to byla doba, kdy jsem ještě sama potřebovala hodně brát. Můj vnitřní pocit byl ale tehdy úplně jiný. Navíc už vím, jak mohu zase krásně načerpat. Našla jsem určitou úctu ke svému tělu, k tomu, že žiju, že chodím... Mám se ráda. Tato věta sice šustí papírem, ale je obrovská věc k ní dojít. Ne jen tak, že to člověk řekne, ale že to tak skutečně cítí. Dnes už nedělám věci, které jsou mi nepříjemné a které mě zavazují k něčemu, co nehodlám splnit. Nevytvářím falešný obraz o sobě. Už jsem se poznala a vím, jaká jsem. A protože sil ubývá, tak není čas na to vyčerpávat se nějakými svými dojmy nebo tendencemi a také trávit čas s lidmi, se kterými si vzájemně nemáme co říct.
Popisujete teď zároveň důvod, proč jste se před lety rozhodla distancovat od světa showbyznysu?
Ano. U mě by to byla past – přijmout ten styl, formu a také závazek. Někdo je pro tento svět vybaven a já, bohužel, pro to vybavena nejsem. Každý zkrátka pracuje se svými schopnostmi. Nebo měl by.
Pro spoustu lidí z vaší branže jsou večírky, nejrůznější akce a ochota být nakloněn bulváru nedílnou součásti práce. Jak si vysvětlujete, že i když tuhle stránku bojkotujete, pořád se k vám dostávají velké televizní projekty?
Mám asi štěstí. Opravdu je to asi štěstím, že ke mně takové věci jdou. Také si na ně ale umím počkat. Dobře si pamatuji období, kdy jsem na spoustu věcí říkala jen ne, ne, ne a čekala jsem. Věděla jsem, že jednou přijde něco, co mi dovolí být nějak prospěšná. A stalo se. Jenom to nebylo hned.
Po několika měsících natáčení Mise nový domov před nedávnem skončilo. Co vás teď čeká?
Při posledních třech epizodách už jsem říkala, že se vracím domů k plotně. Přesně takhle to teď je. Vracím se k budíkům, úkolům, praní a všem těm věcem, které jsem po dobu uplynulých pěti měsíců dělala sporadicky nebo v hodně nahuštěném krátkém čase. Teď už se vše vrací do poklidného kolotoče. Maminka je zpátky a skončila anarchie! Oni to ani nevidí, to vidím já. Jsou spokojení, když si s tatínkem urvou řetěz. Já pak přijedu a je hrozně hezké vidět je, jak jsou krásně nepořádní, protože pořád jsou moji. Jsem šťastná, že se mám kam vrátit a že mi umožnili se do této práce pustit. Všechno to vždycky prochází souhlasem, hlavně mého partnera, protože kdyby doma nebyl, nešlo by to. Nemáme babičky, které by mohly pomoct, takže on je stěžejní figura.
Máte nějakou svou činnost nebo rituál, který vám dobíjí baterky a neobejdete se bez něj?
Chůzi. Miluju chůzi. Každý den, pokud to jde, tak si ujdu svých osm kiláčků, samozřejmě plus to, co člověk nachodí běžně. Těch svých osm ale musím dát v kuse a svižným tempem. Pak se cítím skvěle, úžasně se mi dýchá a vnímám, jak dočerpávám energii. Pak si dám ledovou sprchu a mohla bych ještě zbořit svět. Navíc je člověk na čerstvém vzduchu, což je teď v zimě ještě lepší než v létě.
Prosím vás, a kam pořád chodíte?
Do Pustovět. Mám takové tři svoje trasy, a ty v různé době střídám. Mám je vyměřené podle náročnosti. Zrovna chodím rovinky, protože jsem teď trošku unavenější, ale svých osmi se pořád držím.
Přemýšlíte někdy nad tím, kam ještě toužíte dojít v životě?
Napadají mě teď slova jedné úvahy, kterou jsem kdysi jako holka napsala. Měli bychom se přestat dívat dolů na svoje nohy, kam až nás donesou, a zvednout hlavu a dívat se jeden druhému do očí. Myslím, že v ten okamžik můžete dojít kamkoli a je úplně jedno, kam míříte.
17. listopadu 2019 |
