Je těžké skloubit práci herečky a moderátorky se starostí o malého školáka?
Je to otázka logistiky, poskládat den organizačně. Ale není to o nic těžší než poskládat jakoukoli jinou práci s péčí a láskou ke komukoliv jinému. Je to prostě úplně normální život. A ten se z vykonávání některých činností za současného rozmnožování a péče o potomky prostě skládá, co svět světem stojí. Moc nechápu, proč se nad tím naše současná společnost neustále pozastavuje a klade si to jako „otázku k řešení“.
Jste přísná máma?
Ne zbytečně. Ale když je potřeba, mám v sobě, myslím, poměrně jasnou pevnost. Dřív to tak nebylo, dospěla jsem k tomu. Nemusím už často a moc křičet, jsem taková klidnější. Občas samozřejmě Toník zkouší, kam až může zajít. Je potřeba jasně vymezit, kdo je tady rodič. To dělají všechny děti. A nejenom děti.
Tereza Kostková se synem Toníkem a maminkou Carmen Mayerovou
Práce máte teď nad hlavu. V čem se vlastně vy cítíte jako ryba ve vodě? V herectví, zpívání, či moderování?
Chápu, že zvenku to působí odděleně, ale pro mě to jsou jen odstíny a varianty téhož. Co se tyče jistoty, ta přichází s praxí, věnovaným časem a intenzitou. V tomto směru se nejvíce doma cítím v divadle, které mě opravdu prostupuje od mateřského mléka a mám ho určitě i v DNA. Moderování se věnuji od 17 let, nepočítám-li první zkušenost už v sedmi letech. Ale zpěv je disciplína, která si mě sem tam nachází k mé velké radosti, protože hudbu miluju. Ale chodíme kolem sebe s jistým respektem. Zatím.
Ve čtvrtek má premiéru Mýdlový princ. Je to příběh herce a zpěváka, který nemá moc štěstí v práci. Přemýšlela jste vy sama o tom, co byste dělala, kdyby vám herectví či moderování nevyšlo?
Nešlo jen o fantazii. Zažila jsem celá dlouhá období, kdy má profese víceméně klimbala. Natolik, že jsem ani nevěděla, jestli se vůbec ještě zpátky v plné míře probere k aktivnímu životu. A dělala jsem tedy k divadlu, které jsem vždycky hrála, ještě jiné práce. A to nejsem jediná. Divák zná až to období, kdy pracujeme jako herci, ale pracovní život je rozhodně pestřejší u každého z nás.
S Alešem Hámou se setkáváte kromě Mýdlového prince i v představení Frankie & Johnny, kde se před vámi svlékne. Máte rozpaky? Kam se díváte?
Já ho v tu chvíli bohužel nevidím, Frankie v tu chvíli mluví o něčem jiném a to potěšení mají hlavně divačky. Sklidil už několikrát aplaus. Měla bych ale předeslat, že se nejedná o žádný lascivní fórek, je to velmi křehké a laskavé téma lásky. Ovšem s velkým humorem. Takže scéna je jemná, decentní a na místě. Ostatně je tam i scéna, kdy kouká on na mě. A to naopak diváci nevidí nic.
Takže když přijde pracovní nabídka, kde se musíte svléknout, neodmítnete?
Mně myslím taková nabídka ještě nepřišla. Jako úplná nahota. Tak jsem takovou otázku nebyla nucena řešit. No a teď už je na scéně spousta mladších, tak to snad ani nebudu muset řešit.
Ve zmíněném představení jde o začátek jedné lásky, kdy už má člověk za sebou několik zklamání. Necítíte v tomto představení i kus svého života?
Ve většině věcí, které dělám, cítím nějak kus svého života. To je deviza stárnutí.
Jste člověk, který rád se nechá hýčkat láskou a pozorností?
Jistě. Ale bohatě stačí jen láskou. Ne každá pozornost znamená lásku, ale každá láska je provázena pozorností.
Předpokládám, že mužem vašeho života je syn. A mužem číslo dvě?
Umíte si představit jakéhokoli muže, který se rád bude honosit pořadovým číslem dvě? Výhodou srdce je, že nemá stupně vítězů. Buď v tom srdci prostě jste, anebo ne.
