Jste tváří módní značky, co to všechno to pro vás obnáší?
Pokud fotíte s léty prověřeným a vyladěným týmem, je po útrapách. Pak jdou stranou fakty, že v zimě fotíte jarní a letní modely a vedro vám vážně není, že na jaře vás naopak nabalí do svetru a kulichu, stejně jako skutečnost, že někdy se k modelu hodí boty velikosti 39, ale vy máte 41 a musíte se tvářit komfortně.
Módu, kterou propagujete, ve svém soukromí i oblékáte. Co vám sedí?
V každé kolekci mě osloví něco jiného. Jsem v tomto ohledu s chutí proměnlivá. Mnohdy mě model překvapí, na ramínku bych ho ignorovala, pak mi ho oblečou, a já vím, že v něm zkrátka musím odejít!
Na sociálních sítích máte spoustu fanoušků, vypozorovala jste, co je zajímá nejvíc?
Móda mezi to patří určitě. Rádi komentují obrázky z divadelní šatny a častokrát s vděkem sleduji, že ocení i docela obyčejné, bez úprav a efektů sdílené fotografie přírody. A mají rádi přirozenost. Vím, že ne každý to na sociálních sítích nabízí. Ale ti „moji“ už mě znají a vědí, že umělost není nic pro mě. V poslední době se mí fanoušci již naučili, že sdílím i své hosty v rozhlase a i některé pro mě významné rozhovory. Tak jsem moc ráda, že nelajkují jen efektní parádu.
Právě v Českém rozhlase máte vlastní pořad, denně zpovídáte zajímavé hosty. V čem vás tato nová stránka vaší profese nejvíc obohatila?
Přineslo mi to rozměr něčeho, co mám ráda, po čem toužím a co z běžného života nenápadně mizí jako třeba voda nebo kvalitní orná půda. Ano, rýpla jsem si. Ten ničím nerušený, klidný a soustředěný dialog jednoho člověka s druhým. Poslouchat, reagovat, vnímat, přemýšlet, hledat a také něco nacházet v živé autentické interakci člověka s člověkem nebo lidský hlas, myšlenky někoho druhého ve spojení s těmi vašimi.
Už vás někdo vyvedl svou odpovědí z míry?
Ne. Zatím vyvádím z míry některé hosty já, když se někdy fakt nepochopitelně přeřeknu.
Utkvěla vám některá odpověď na vaší otázku v paměti?
Celá velká témata, spousta věcí, osobnosti. Je jiné číst o někom, setkat se jen letmo, nebo se skutečně hodinu zapovídat s olympioničkou Ester Ledeckou, profesory Vladimírem Benešem nebo Pavlem Caldou, trenérem Marianem Jelínkem, paní architektkou Evou Jiřičnou, herečkou Zdenkou Procházkovou. Povídat si o experimentální onkologii, zákulisí staroměstského orloje, marmeládě, knihách, reprodukční medicíně, literatuře nebo prostě o osobních překážkách i výhrách. A pak mě baví, když jsou mými hosty moji kolegové a já se jich mohu ptát jinak. Udělat prostor něčemu, na co často v jejich slavných a sledovaných životech není místo.
Tereza Kostková
Cítíte před svými hosty někdy ostych?
Ostych to není. Spíš respekt, úcta, radost. Stává se mi, že jak se na ně den dva předem připravuji a trávím s nimi čas, mám pocit, že je pak hned při vstupu do studia potřebuji obejmout. Oni mě třeba vidí poprvé v životě a já se na ně vrhám, protože už je vlastně trochu „znám“. No, ale zdá se, že jsou tolerantní k mým emocionálním výstřelkům. (smích)
Právě za sebou máte premiéru hry Čas pod psa, kterou režíroval váš manžel Jakub Nvota. Vypozorovala jste u něj nějaký jeho typický režisérský „grif“?
Ano, vnímá velmi pozorně.
Shodou okolností mělo téměř ve stejnou dobu premiéru divadelní představení Oscar pro Emily ve Studiu DVA, ve kterém excelují oba vaši rodiče. Jaké to pro vás bylo, vidět je zase po nějaké době spolu na jevišti?
Jsou kouzelní, vtipní, dojemní a jsem šťastná, že mají stále chuť i sílu stát na jevišti a stát tam spolu.
Jak tyto vaše premiéry prožíval a komentoval váš syn Toník?
Čas pod psa ještě neviděl. Úplně nevím, jestli maminka s jointem v puse na jevišti je přesně to, co chce dvanáctiletý kluk vidět. Z babičky a dědy byl nadšený. Říkal, že je to úplně jako bychom byli u nich doma. Hrají totiž pár, který je spolu padesát let a naši tuto reálii splňují beze zbytku.
Film Ženy v běhu, kde hrajete jednu z hlavních rolí, má u diváků velký úspěch. Zůstala vám jako památka na natáčení dobrá kondice? Jak si ji udržujete?
Jak známo, film a realita jsou dva odlišné světy. Existují i dvě kondice. Ta na maraton a ta na každodenní dvanáctihodinové natáčení. Tu první jsem neměla nikdy, ani v době, kdy jsem čtyřikrát týdně pravidelně běhala pět až sedm kilometrů. Byla součástí mých fitness tréninků a deset let mě to moc bavilo, na maraton jsem si ale netroufla. Tu druhou kondici, a sice natáčecí, mám zatím pevnou. Její součástí je především trpělivost. Čekáte, opakujete, vracíte. Pokud se dostaví odměna v podobě radosti z kvality i úspěch filmu jako u Žen v běhu, je tím kondice velmi posílena.
Eva Josefíková, Tereza Kostková a Máša Málková v představení Čas pod psa
Carmen Mayerová a Petr Kostka v představení Oscar pro Emily
Co dalšího pracovního momentálně chystáte?
Končí sezona, ale než přijdou prázdniny, čeká mě ještě přesun na dvě letní scény. Po roce na Nový svět divadla Ungelt s úspěšnou adaptací románu Betty McDonaldové Kdokoli může dělat cokoli a těšíme se na Rytířskou a na kompletně nový prostor pod Žižkovskou věží, který vypadá velmi velkolepě a bude mít například i možnost zastřešení v případě deště. Tam párkrát odehrajeme představení Čas pod psa a Můj nejlepší kamarád. A poběží samozřejmě Blízká setkání na Dvojce Českého rozhlasu.
A blížící se prázdniny budete trávit jak?
Poprvé v životě budu řídit karavan, a těším se na to!
