To se vám děti opravdu smály, že váš otec onemocněl rakovinou?
Děti jsou hloupé. Ošklivě na mě pokřikovaly, že táta chcípne. Takové hnusné věci, které člověk, natož pak osmileté dítě, těžce nese. Už takhle to bylo těžké, byla jsem malá a nevěděla, co bude dál. V podstatě jsem si nikdy žádné kamarády nenašla. Proto jsem možná tak skeptická vůči přátelství obecně.
Když vás tehdy děti napadaly kvůli nemoci vašeho otce, svěřila jste se s tím doma?
Zpočátku jsem doma nic neřešila. Přišlo mi, že by to bylo jen vnášení další negativní energie do prostor, kde už toho bylo beztak dost. Později jsem se ale svěřila mámě. Neptala jsem se jí, proč to ty děti dělají, to jsem chápala, ale jestli mají pravdu a táta opravdu umře. Maminka mě tehdy uklidňovala, že se nic takového nestane. A tak jsem se snažila poznámky dětí vytěsnit a nebrat si je.
Jak jste v těch osmi letech otcovu nemoc vlastně vnímala?
Pamatuji si, jak hrozně vypadal. Na návštěvy v nemocnici, na to prostředí a na ticho doma. Na tu atmosféru a náladu, která tam panovala. Taková divná tma. Tohle se asi vytěsnit nedá. Vzpomínám si ale na jeden moment, který do celé té situace vnesl světlo. Táta si moc přál psa a říkal, že je to jeho poslední přání, protože se nevědělo, jestli přežije (má slzy v očích). Bydleli jsme v takovém starém domě, kde byly nízké stropy a malá okna, v nichž byly mříže. A jednoho dne se táta vrátil domů, to mu bylo zrovna nějak líp, prostrčil tou mříží ruku a ve dlani měl štěně černého jezevčíka, kterého mi podal do pokoje. Jmenoval se Žolík a je zvláštní, jak byl ten pes celý život klidný a spjatý s tátou. Jako kdyby nasál tu energii v domě. Nikdo tam nekřičel, nebyla tam žádná hysterie, ale spíš klid a smíření. A ten pes to nějak vycítil a byl takový až do smrti. Myslím, že tátovi pomohl bojovat.
11. dubna 2017 |
O deset let později onemocněla rakovinou i vaše maminka. V čem jste prožívala její nemoc jinak?
To byla úplně jiná situace. Už jsem byla dospělá a všechno si plně uvědomovala. Neustále jsem si opakovala „proč?!“. Proč si tím šíleným strachem, že přijdu o jednoho z rodičů, musím projít znovu? Navíc to bylo v době, kdy jsem jela turné s Black Milk a nemohla s mámou být, když chodila na ty chemoterapie. To bylo asi nejtěžší. Bylo mi to strašně líto, ale máma to chápala a já se s ní snažila být co nejvíc, jak jen to šlo.
