S herečkou Taťánou Medveckou se setkáváme na zámku Nelahozeves v rámci natáčení letních 7 pádů Honzy Dědka. Máte vždy skvělou náladu, nedá mi to a hned na úvod se musím zeptat, co vám dodává energii?
Děkuji pánu Bohu, že je krásně, sluníčko, žijeme, příroda, Nelahozeves... Tak, proč bych se mračila?
Čím začínáte svůj den?
Přiznám se, že co byl ten covid, tak se od té doby pravidelně sprchuji studenou vodou a jsem za to na sebe strašně pyšná. Jinak jsem totiž hrozně zimomřivá. Zjistila jsem, že to jde a vlastně už to fakt dělám třetí léto.
Jste nejen herečkou, ale také dabérkou. Dokonce jste získala i cenu Františka Filipovského za film Thelma a Louisa. Vzpomínáte si ještě na dny, kdy jste seděla při dabování tohoto filmu ve studiu?
Já si dokonce velmi dobře vzpomínám na to, když jsem viděla ten film poprvé. Bylo to v Kině Pilotů a byla jsem úplně nadšená z té originální verze. Říkala jsem si, pane bože, to bych chtěla dabovat, to je taková nádhera. Ten film mi mluvil z duše. A pak přišla ta nabídka. Vím, že to režíroval Václav Knop, což byl můj kolega z divadla. Byla to pro mě vlastně poprvé taková ta práce, že se to vytáčelo. To se dnes už dělá běžně. Já jsem ze staré školy a zvyklá na to, že byl partner dabér dřív ve studiu se mnou. Tehdy jsem tam byla poprvé sama a musela jsem dabovat na kódy, což byla pro mě nová zkušenost. Ale ten film je krásnej. S kódama i bez kódů.
Které herečce jste vždy s radostí propůjčovala svůj hlas?
Jsem vděčná za širokou škálu osobností, které jsem takto mohla poznat. Dokonce jsem jednou dabovala i Barbru Streisandovou, což jsem si říkala, že to přece není vůbec můj hlas. Také Susan Sarandonová mi byla přidělena, s velkou úctou a obdivem na ni vždy koukám, protože to je tedy paní herečka.
Každý jsme chodící tajemství, v kritické chvíli jsme sami, říká Taťjana Medvecká |
Zahraniční herečky, které dabujete, kolikrát nestárnou, nebo dokonce občas zázračně omládnou. Jste ráda, že v naší zemi je dovoleno herečkám stárnout přirozeně?
Ano. Hovořím za sebe. Jsem ráda, protože vždycky se na ně koukám a říkám si, že to přece není možné. Takto přece nemůže člověk bez zásahů, byť třeba malých a dokonale provedených, vypadat, když je mu třiasedmdesát. Mně je sakra 68, jsem bez zásahů a vypadám takhle! (smích)
Dovedete při sledování filmu odpočívat, nebo máte nepatrnou profesní deformaci?
Nemám vůbec žádnou profesní deformaci. Dokonce jsem strašně jednoduchý divák. Nikdy jsem nepřistoupila například na to, že krev na plátně je umělá. Vždycky jsem stržena dějem, a proto se moc drsným filmům vyhýbám. Nemám to ráda, Všechno prožívám.
Coby mladinká herečka jste v 70. letech hrála ve spoustě inscenací. Také například po boku herců Petra Svojtky a Martina Růžka. Který herec vás tehdy okouzlil svou osobností?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jaké to bylo neskutečně štěstí a obrovské privilegium, že se mi tohoto dostalo. Mohla bych tu jmenovat třeba první setkání s panem Högerem, na to nikdy nezapomenu. Vím, že jsem byla jako vítězka Lyry Pragensis pozvána na akci Neumannovy Poděbrady, abych tam recitovala. Stála jsem vedle pana Högera, který mě tehdy uvedl a předal mi slovo. To je nezapomenutelné. Pak jsem začala zkoušet Vojnu a mír, kde byla celá plejáda těchto velikánů. Bohoušek Záhorský, paní Petrovická, pan Hrušínský, pan Höger, Jana Hlaváčová, Luděk Munzar a podobně.Když jsem tam chodila, byla ve mně vždycky malá dušička. Na druhou stranu člověk hrozně toužil hrát a dokázat, že tam s nimi smí být.
Cítím se o 20 let mladší, ale popsaná tvář mluví za vše, říká Medvecká |
Bojovala jste zpočátku se stydlivostí? Nebo jste vždycky sázela na tu svou nynější energičnost?
Trémistka jsem byla odjakživa. Kdyby se mě někdo dotkl před důležitou premiérou, tak by si myslel, že jsem podchlazená. Mám vždycky absolutně ledové ruce. Vstupem na jeviště to povolí, ale předtím to je vždycky tedy hrůza. Jsem trémistka a zpočátku jsem asi tak moc průrazná nebyla, asi jsem se i hledala. Teď je svým způsobem to mé stáří taková docela dobrá omluva. Už si říkám, že jsem to sem doklepala a vydržela. Je to svým způsobem osvobozující. Holt už s tím nic víc nenadělám. Tady mě máte.
Jaké impulsy vám dává role babičky v soukromém životě?
Je to velký dar, velké štěstí. Jsem za to vděčná, že jsem se toho dožila. Tyhle malé bytosti, to je prostě fakt zázrak. Když se na ně koukáte, tak si říkáte, panebože, snad se nic nestane, snad jim bude dopřáno zažít krásnej plnohodnotnej život. Ta čistota, energie, verva a nadšení, se kterým se zmocňují světa, to je prostě odzbrojující. Jako každá babička jsem z toho úplně naměkko.
Rozmazlujete ráda?
Určitě ano. Člověk časem pochopí, že když je mladej a snaží se vychovávat svoje děti, ví o tom úplné houby. Snaží se, aby byl co nejlepší a aby děti byly v pořádku. A pak vlastně zjistí, že život to někdy semele jinak a že nejdůležitější je laskavá vlídnost, ale na druhou stranu jako důslednost. Nemám ráda, když jsou děti rozcapený, nebo tak. Ale to oni nejsou. (smích)
VIDEO: Zpívánky – Andulko šafářova (Taťjana Medvecká, Martin Stehlík):
