Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Taková kočka pouliční

aktualizováno 
- Dryáčnice umí zahrát Eva Holubová věrně. Ale hluboké hnědé oči ji zblízka prozradí. Je v nich spíš smutek, něha, humor a otázka. Když jsem ji v klubu Divadla Na zábradlí potkala, temperamentně vyprávěla kolegům a vypadala jako ve svém živlu. V šatně pak se stejnou chutí povídala o dětech, jak ji baví hrát si s nimi a jak šije pro dceru róby na panenku - a opět byla ve svém živlu. Jaké jsou vlastně světy Evy Holubové? Na školní besídce gymnázia přednášela v krimplenové sukni Ferlinghettiho. Všimli si jí kluci ze starších ročníků. Pak s nimi hrála v Besídkách. Byli to totiž kluci z Divadla Sklep. Po gymnáziu učila v mateřské škole. Zkusila pomáhat i postiženým v Jedličkově ústavu. Tam poznala svého prvního muže. Chtěla být učitelka, ale se svým špatným prospěchem by se na školu nedostala. A tak zkusila DAMU. Dostala se napotřetí. Dál hrála ve Sklepě, v Mimóze. Když dostudovala, stal se jejím nejmilejším světem Střelecký ostrov a rodina Váňova. Pro Divadelní pouť byla maminkou Váňovou a jejími dětmi dvojčata Formanova. Po revoluci na čas přestala hrát. Její scény - Bouře, Náhradní divadlo i Divadelní pouť - se rozpadly. Načerno uklízela v jedné hospodě. Pak přišel přítel a režisér Andrej Krob s Divadlem Na tahu. V té době také vznikl vztah se starým kamarádem. Z něho se narodila - tentokrát opravdická - dvojčata. Dnes je jim pět let. Následovala nabídka z Divadla Na zábradlí. A role Kabaretiér v Kabaretu, Božena v Nahniličko, Židovka Sára v Ivanovovi. Přibývaly i role filmové: Kouř, Rekviem pro panenku, Knoflíkáři, Pasti, pasti, pastičky, Pelíšky...

Ještě před několika lety jste byla nanejvýš 'ta ze Sklepa' anebo 'ta paní Váňová'. Teď jste známá divadelní a filmová herečka Eva Holubová. Jak se vám líbí sláva?
Ale já jsem vždycky měla pocit, že se mi daří. Hodně často jsem měla dojem, že lidi dobře přijímají věci, kterých se účastním - a mně je jedno, jestli je to celá republika se všemi městečky, nebo jestli je to jenom malý Střelecký ostrov. A sláva? Já jsem skoro pořád v divadle a tam se ke mně nechovají jinak, když jsem nominovaná. Děti doma taky o ničem nevědí. Jen v metru na mě dřív pokřikovali 'Dobrý den, paní Váňová' a dnes 'Paní, to bylo dobrý: To neřeš!' Nikdy to není dotěrné, mě to docela dojímá a povzbuzuje. Jezdím metrem celkem ráda.

Tak se zeptám jinak. Není to tak dlouho, co jste neměla ani dvě krásné děti, ani místo v dobrém divadle, ani muže. Tehdy z vás taková spokojenost nevyzařovala.
Víte, teď, když už jsem ode dna zase vyplavala, tak tu dobu neberu jako nešťastnou - možná jen díky ní jsem dnes tam, kde jsem a žiju s těmi, s nimiž žiju. Ale zopakovat bych si to nechtěla. Tehdy po revoluci jsem se chtěla snad úplně zničit.

Copak vy jste nezažívala tu velikou listopadovou euforii?
Když to tehdy ruplo, tak jsem byla v transu! Městem se valily první velké demonstrace. Já nesla do Špalíčku nějaké letáky a cestou jsem potkala průvod gymnazistů s transparentem jak na prvního máje. Jenomže křičeli - Češi, pojďte s náma! - a já s nimi šla. Do Špalíčku jsem tehdy přišla pěkně pozdě. A pak jsem viděla v televizi dělníky z ČKD. Vypískali Miroslava Štěpána a křičeli na něj - Nejsme žádný děti! A já jsem byla opět v euforii. Jenže ta pak opadla.

Vždyť teprve přišel čas na plnění snů!
Asi ano. Jenže já jsem si v té době uvědomila všechen ten svrab. Jak strašně jsme pozadu. Tehdy jsem jednou v levném obchoďáku za Hamburkem kupovala dárky domů a potkala jsem tam nějakého Čecha. Vypadal asi jako můj táta, taky byl tak socialisticky oblečený a bylo na něm vidět, že makal celý život. Jezdil se ženou s prázdným košíkem mezi narvanými regály a drtil mezi zuby - O co my jsme horší! O co my jsme horší! A mně ho, mně nás bylo strašně líto.

Ale zrovna vy jste přece zažívala i za temné éry krásnou dobu hraní a přátelství s lidmi ze Sklepa...
Je fakt, že nebýt totality, tak jsem asi tak poctivě nenavštěvovala tu hospodskou školu života a nepoznala bych tolik Kerouaců, kteří mi dali to, co dobrá vysoká škola. Je fakt, že tohle byly krásné časy. Ale později už to nebylo takové. Často nuda a promarněný čas. Člověk seděl v hospodě a už tolik neposlouchal druhé, spíš si sám honil triko a proléval hlavu, protože se nechtěl a snad ani neuměl rvát s ostrými lokty těch ambiciózních...

Porevoluční vystřízlivění a k tomu osobní rány: smrt rodičů, prohrané manželství, rozuteklí přátelé. To je důvodů dost ke krizi. A pak přišel nový muž, děti, nový smysl života?
Můj muž říká, že jsme si zbyli. Potkali jsme se na dně, unavení ze sebedestrukce, která se navíc pořád nedostavovala. Ve stavu, kdy jsme ani jeden už neměli důvod před sebou samými nebo před sebou navzájem něco předstírat.

A to byl konec krize?
Jedné ano. Příroda dostala za pravdu a fena naplnila své pudy. Ale začíná nová. Začíná trápení s výchovou dětí. Nechci vychovat jehňátka pro vlky ani vlky pro jiná jehňátka. Bojím se, jestli je vůbec umím vychovávat.

Přesto - když byl vašim dvojčatům rok a půl, nastoupila jste do Divadla Na Zábradlí a dostáváte jednu roli za druhou. Máte tedy rodinu, hezkou práci... není to pro změnu příliš štěstí najednou?
Není. Štěstí z mateřství se kompenzuje strachem. Já jsem si nedokázala představit, jaká radost jsou děti, ale ani jaký strach o ně budu mít. Předtím jsem byla naprosto svobodný člověk. Když jsem našetřila nějaké peníze, tak jsem je procestovala a bylo úplně jedno, jestli mám zařízený byt a boty na zimu. A teď si připadám jako taková pouliční kočka, co pořád někde běhá a shání pro svá mláďata. Jedině ta velká dávka štěstí mi dává sílu všechno ukočírovat.

Dopolední zkoušky, večerní představení, mezitím natáčení - a dvě mámy chtivé děti. To je opravdu pro jednoho kočího až dost.
Naštěstí jsme na to dva. Ale i tak... Nejhorší je, že se pořád zmítám ve výčitkách. Přiběhnu z divadla domů, měla bych se učit text a v bytě to vypadá jak po zlodějích. Naštvu se, začnu hekticky, nesmyslně uklízet, přitom všechny seřvu, ale už zase musím běžet hrát večerní představení.
Tam si vyčítám, že jsem nevděčná a nespravedlivá a mám vztek, že nejsem častěji doma. A je pak těžké se soustředit na práci a nepřenášet svůj stav na kolegy. Obvykle se mi pak ani na jevišti nedaří podle mých představ a já si cestou domů slibuju, že se musím na představení lépe připravit, mám výčitky vůči divákům, kolegům a tak to jde dokola.

Odmítáte dnes, kdy přišla vaše chvíle, nové herecké příležitosti s lítostí?
Kašlu na ně. Klidně odmítnu kšeft, protože to jen nevyděláte peníze a budete žít skromně. Hůř se dá odmítnout projekt, který má pro mne smysl, při kterém se na jevišti potkám s výbornými lidmi a vím, že to přeneseme i na diváky. Taková práce se asi odmítnout ani nedá. Jenže pak zase lítám v šíleném presu, a doma bordel a výčitky vůči dětem, a tak si vlastně tu smysluplnou práci ani neužiju. Nevím, jsem dost manipulovatelná, tak se s tím asi nedá moc dělat.

A co děláte, když kolegové po představení zamíří do klubu?
Ze začátku, když jsem hostovala jen v jedné hře, to nebyl problém. Ovšem pak to bylo šestnáct představení a večerů v měsíci, a už to problém byl. Alkohol je strašně zrádný, právě proto, že se zdá tak laskavý. Všechno vám omluví, hodiny při něm rychle utíkají... a člověk si neuvědomuje, jak strašně dlouhé jsou naopak hodiny doma, pro ty druhé, kteří čekají.

Teď ovšem popíjíte kolu...
Musela jsem s tím přestat. Kvůli práci, kvůli dětem, kvůli muži, který už ze mne byl zoufalý, kvůli sobě. Zjistila jsem, že mne docela baví koukat na svět střízlivě. I když je teď málokdo zábavný a zajímavý.

A když se tím střízlivým pohledem za sebou ohlédnete, tak je to přece docela dobré, ne?
Ano. Já už nemám ambice být šťastná. Proto se asi lidi nerodí, aby byli šťastní. Umím být vděčná za poměrně spokojený život, který vedu, umím se radovat z věcí, které prožívám... takže nakonec jsem šťastná.

Jako třeba?
Když jsme byli s divadlem v Moskvě, tak jsme se jeli podívat na takové malé panstvíčko, kde žil Čechov. On tam pěstoval jablka, postavil pro mužiky školu, zadarmo je léčil - poznání, že to nebyl jen ctižádostivý autor, ale člověk, který chtěl zlepšit kousek země, na kterém žil (až nás to udělá víc, tak bude svět lepší) - na mne dýchlo hrozným štěstím.
A taky třeba když jsme letos na Silvestra byli sami spolu s mým mužem, hráli jsme stolní hru Labyrint vědomostí a v pokojíčku spaly naše děti a já jsem prohrávala, on se vytahoval... Já jsem se vztekala a byla jsem šťastná.
A když přišel jeho osmnáctiletý syn Kuba se svou Míšou na oběd a zůstali u nás spát a my jsme rázem měli čtyři děti a ráno se ty všechny naše děti sešly u jednoho stolu, tak to jsem zase byla šťastná.
A hodně šťastná jsem byla teď při premiéře Pelíšků, protože je přece krása dělat práci, která vás úplně sžírá a ještě za ní dostat zaplaceno! I když to auto, které jsme si za peníze z Pelíšků koupili, nám teď ukradli...

Věříte v osud?
Moje materialistická výchova mi dost překáží. Ale věřím spíš v Boha než v osud. V nějakou vyšší instanci, která nám pomáhá odpoutat se od sebe samého. Nevím, jestli je Kristus Syn Boží, nebo člověk, ale fascinuje mne, že byl ochoten obětovat se pro druhé. Stejně jako Čechov, chtěl změnit svět a vyzdvihoval slabé. Pokud existuje Bůh, tak právě od něj máme cit - a díky němu můžeme najít i smysl. A podle mne nejvíc má smysl být prospěšný někomu druhému. Až z toho člověk bude mít radost, zjistí, že zapomněl sám na sebe.

Autor:



Nejčtenější

Karel Roden hraje hlavní roli ve snímku Fotograf volně inspirovaném životem...
Rodina herce Rodena zažalovala vydavatele Týdne, vysoudila 900 tisíc

Herec Karel Roden (55), jeho partnerka a děti uspěli se žalobou na vydavatelství Empresa Media mediálního magnáta...

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...



Duo Těžkej Pokondr
Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice

V úterý se na sociálních sítích objevily informace, že moderátorské duo Roman Ondráček a Miloš Pokorný alias Těžkej...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Další z rubriky

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Salvador Dalí (Paříž, 21. května 1973)
Testy DNA nepotvrdily otcovství Dalího, žena musí zaplatit jeho exhumaci

Pilar Abelová (61) si před časem u španělského soudu vymohla odebrání vzorků DNA surrealistického umělce Salvadora...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.