Ta zpráva si zasloužila čelné místo v rakouských médiích. Od února bude speciální tým deset týdnů zkoumat Toplitzké jezero v oblasti Solné komory. Specialisty americké firmy Oceaneering, kteří se do tohoto úkolu pustí, platí televizní stanice CBS a Centrum Simona Wiesenthala v Los Angeles. Cílem akce je najít bedny se spisy Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, v nichž mají být i informace o tajných kontech nacistů, založených před koncem války v bankách po celém světě. Dno v hloubce sto dvaceti metrů nejprve prozkoumá sonar, potom roboti a nakonec se do ledové vody ponoří potápěči.
Jezero přitahuje smrt
Jako ke všem místům, jež obestírají taková tajemství, váže se i ke kraji kolem Toplitzkého jezera řada záhadných úmrtí. Koncem března 1946 objevila rakouská policie v oblasti Bad Aussee, blízko jezera Wildensee, těla dvou mrtvých mužů. Jeden z nich, inženýr Hermann Mayer, byl ve strašlivém stavu. Měl rozpárané břicho, odstraněné vnitřnosti a roztržený žaludek. Podle policejních záznamů to vypadalo, jako kdyby spolkl něco, co pak jeho vrah nebo vrazi hledali. V letech 1950, 1952 a 1955 byly ve stejné oblasti objeveny další oběti. Nejméně čtyři z nich tu pobývaly už v roce 1942. Tak to uvádí autoři J. Pomorin, R. Junge, G. Biemann a H. P. Bordien v knize Krvavé stopy, kterou vydalo nakladatelství Panorama v roce 1988. Tehdy v roce 1942 pracovalo u Toplitzkého jezera utajené výzkumné středisko se střelnicí. Wehrmacht zde zkoušel nové speciální dělostřelecké náboje pro ostřelování betonových cílů, samonaváděcí torpéda, miniaturní ponorky různých typů a rakety pro podmořský start z ponorek. Před koncem války byla údajně řada plánů a prototypů nových zbraní a technologií uložena do vodotěsných krabic a potopena právě na dno Toplitzkého jezera. Kniha Krvavé stopy (původně vydaná v roce 1980 v Dortm undu) uvádí také příběh sedláka Hermanna Steineggera z vesnice Gössl, jehož v noci na 29. dubna 1945 znenadání probudilo bušení pažeb do dveří. Komando SS sedláka najalo, aby svým volským potahem převážel bedny ze dvou nákladních aut, s nimiž nebylo možné se k jezeru dostat. Steinegger se otočil celkem dvanáctkrát. Viděl, jak muži z SS překládají bedny na ploché loďky,které se pak vracely prázdné. V Krvavých stopách je uvedeno i svědectví anglického válečného zajatce Patricka Loftuse, který pracoval ve výzkumné stanici. »Jednoho dne jsme viděli, že přijela čtyři nákladní auta. Seskočilo z nich asi dvacet esesáků, kteří začali házet do jezera kovové schránky. Vojáci přitom ani nepromluvili. Jeden z nich však řekl, že na Hitlerův rozkaz musí být všichni váleční zajatci v tomto kraji zastřeleni.« Ale Loftus měl štěstí - ve zmatku na konci války se mu podařilo uniknout. U Toplitzkého jezera pracoval na jaře roku 1945 také Rakušan Viktor Gaiswinkler. Nacisté věděli, že už dlouho patří k odbojovému hnutí, a přinutili ho sloužit v zesíleném strážním oddílu výzkumné stanice. Jedné noci byl svědkem toho, jak váleční zajatci na rozkaz esesáků potopili do jezera čtyřiadvacet beden. Tentokrát byly velmi lehké. Proto museli esesáci a váleční zajatci přinést kovové kanalizační roury a k bednám je přivázat. To jsou už tři informace o různých předmětech, které komanda SS do Toplitzkého jezera potápěla. Najde se jich však mnohem víc. Zejména počátkem šedesátých let se totiž objevila nová svědectví - často od lidí, kteří měli v nacistickém Německu jisté postavení a na ukládání materiálu pod hladinu se osobně podíleli. Co tedy v bednách mohlo být? Zcela určitě množství padělaných bankovek hlavně liber a dolarů. Člen zvláštní padělatelské skupiny Adolf Burger, který strávil tři roky v koncentračních táborech Osvětim, Birkenau, Sachsenhausen, Mathausen a Ebensee v knize Ďáblova dílna (Naše vojsko 1991) píše, že k jezeru bylo dopraveno velké množství kovových beden o váze od třiceti do sta kilogramů. V bednách bylo kromě padělaných bankovek i zlato a další cennosti. Podle Burgera byly bedny s padělanými penězi, štočky a částmi tiskařských strojů svrženy do vody 29. dubna 1945. Jde tedy o tytéž bedny, které vozil k jezeru volským potahem sedlák Steinegger z Gösslu. Další cennosti se ocitly na dně díky generálu Fabiunkemu - šlo údajně o dvacet beden raženého zlata a valut v hodnotě asi pět milionů říšských marek a 4,3 milionu marek z válečné pokladny. Díl cenností přivezl také spolupracovník šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Kaltenbrunnera Josef Spacil tři nákladní auta zlata. Adolf Eichmann sem dopravil počátkem roku 1945 dalších dvaadvacet beden se zlatem a cennostmi. A tak by se dalo pokračovat dál - diamanty, sbírka mincí, maďarské korunovační klenoty, sbírka známek. I bez dalšího výčtu je jasné, že dno Toplitzkého jezera by mělo být pokryto poklady obrovské hodnoty. Jenže daleko cennější mohou být listiny z archivu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. V těch by mimo jiné měly být informace o bankovních kontech založených na konci války bezpečnostní službou nacistické strany zvanou SD (Sicherheitsdienst) a o způsobu, jak byla využívána především ve švýcarských bankách. Historickou hodnotu budou mít zcela jistě i materiály z postupimského vězení, dortmundského kriminálního úřadu a z budovy Říšského sněmu v Berlíně. Pokud se jim ovšem podařilo přežít desetiletí pod vodou. Neméně zajímavé budou podklady o vývoji nových zbraní.
Němý svědek promluvil
Informací o bednách potopených v Toplitzkém jezeře se v prvních letech po válce objevila řada, byť byly většinou považovány za bajky určené pro nalákání turistů. Přibývalo ovšem i podivných nehod. Nutno dodat, že nejen Toplitzké jezero, ale i mnohé zdejší, již dávno uzavřené solné doly měly sloužit za úkryt nacisty uloupených cenností. A také sloužily - byly zde například objeveny obrazy mimořádné ceny, svezené z celé okupované Evropy, které se považovaly řadu let za ztracené či zničené. V roce 1956 se rozhodla redakce německého týdeníku Stern, že si na záhadu posvítí. Sestavila výpravu v čele s redaktorem Wolfgangem Löhdem. Ten věnoval se členy svého týmu tři roky přípravám zkoumal dokumenty, hledal očité svědky. Po předběžných potápěčských pracích požádal Löhde 25. července 1959 o povolení vyzvednout z jezera potopené předměty. Po dalších čtrnácti dnech se podařilo dostat na břeh první bednu. Po otevření se v ní našlo 55 tisíc padělaných bankovek v balíčcích po tisíci kusech. 10. srpna byly objeveny dvě bedny s jiným obsahem - s dokumenty Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Obsahovaly podrobné příkazy pro agenty SS ve vlámštině, norštině, angličtině a němčině. Dále zahrnovaly pokyny pro sabotážní akce, údaje o agentech a podobně. Tehdy zbývalo vyzvednout ještě osm z celkem sedmatřiceti nalezených beden. Redakce Sternu dostávala denně výhrůžné dopisy, varování před pastmi na dně jezera - zaminováním a smrtícími plyny. Nakonec vedení časopisu Löhdeho vyzvalo, aby expedici ukončil. Některé zdroje, především z rakouského levicového tisku, jako důvod uváděly, že na nalezení a zveřejnění listinných důkazů neměli zájem vlivní lidé z Německa, Rakouska a Švýcarska, protože dokumenty z jezerního dna se týkají jich osobně nebo jejich firem.
Konec spekulacím?
V říjnu 1963 se k jezeru vypravila skupina sportovních potápěčů z Německa. Alfred Egner z Mnichova a Karl-Heinz Schmidt z Kolína nad Rýnem se na průzkum jezera vydali společně. Přestože potápění v Toplitzkém jezeře bylo (a stále je) zakázáno, Egner se do ledové vody potopil. Živý se už nevynořil. Jeho tělo našla až za tři týdny v hloubce 69 metrů při velké akci rakouská policie, která se rozhodla jezero znovu prohledat. »Prohlédneme jej, aby už byl jednou provždy konec všem spekulacím,« prohlásil tehdy ministr vnitra Franz Olah. Policisté objevili osmatřicet beden. Podle oficiální zprávy v nich byly hlavně padělané bankovky a konstrukční plány nových zbraní. Tato akce nazvaná Maskovací závěs byla označena za definitivní tečku za pověstmi o pokladech utopených v Toplitzsee. Způsobila však značný skandál, když se ukázalo, že šéf akce, doktor Holler z policejního ředitelství ve Štýrskem Hradci, byl za války agentem SD a spolupracovníkem šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Kaltenbrunnera. Tím se případ Toplitzkého jezera zdánlivě opět zamotal. Nikoli však pro rakouské úřady. Pro ty byla věc vyřízená. Na všechny žádosti o povolení expedice do T oplitzkého jezera odpovídalo generální ředitelsví Rakouských spolkových lesů, pod jehož pravomoc celá záležitost spadá, po léta stejně: »Na základě výsledků pátrací akce provedené v roce 1963 za účasti spolkového ministerstva vnitra nevidí nutnost dalších potápěčských akcí.« Pokusy pátrat v jezeře ožily ve druhé polovině osmdesátých let. A měly úspěch. V roce 1986 byl objeven dosud neznámý druh vodního červa. Zbývá už jen nacistický poklad. Pokud na dně opravdu leží.
Jezero přitahuje smrt
Jako ke všem místům, jež obestírají taková tajemství, váže se i ke kraji kolem Toplitzkého jezera řada záhadných úmrtí. Koncem března 1946 objevila rakouská policie v oblasti Bad Aussee, blízko jezera Wildensee, těla dvou mrtvých mužů. Jeden z nich, inženýr Hermann Mayer, byl ve strašlivém stavu. Měl rozpárané břicho, odstraněné vnitřnosti a roztržený žaludek. Podle policejních záznamů to vypadalo, jako kdyby spolkl něco, co pak jeho vrah nebo vrazi hledali. V letech 1950, 1952 a 1955 byly ve stejné oblasti objeveny další oběti. Nejméně čtyři z nich tu pobývaly už v roce 1942. Tak to uvádí autoři J. Pomorin, R. Junge, G. Biemann a H. P. Bordien v knize Krvavé stopy, kterou vydalo nakladatelství Panorama v roce 1988. Tehdy v roce 1942 pracovalo u Toplitzkého jezera utajené výzkumné středisko se střelnicí. Wehrmacht zde zkoušel nové speciální dělostřelecké náboje pro ostřelování betonových cílů, samonaváděcí torpéda, miniaturní ponorky různých typů a rakety pro podmořský start z ponorek. Před koncem války byla údajně řada plánů a prototypů nových zbraní a technologií uložena do vodotěsných krabic a potopena právě na dno Toplitzkého jezera. Kniha Krvavé stopy (původně vydaná v roce 1980 v Dortm undu) uvádí také příběh sedláka Hermanna Steineggera z vesnice Gössl, jehož v noci na 29. dubna 1945 znenadání probudilo bušení pažeb do dveří. Komando SS sedláka najalo, aby svým volským potahem převážel bedny ze dvou nákladních aut, s nimiž nebylo možné se k jezeru dostat. Steinegger se otočil celkem dvanáctkrát. Viděl, jak muži z SS překládají bedny na ploché loďky,které se pak vracely prázdné. V Krvavých stopách je uvedeno i svědectví anglického válečného zajatce Patricka Loftuse, který pracoval ve výzkumné stanici. »Jednoho dne jsme viděli, že přijela čtyři nákladní auta. Seskočilo z nich asi dvacet esesáků, kteří začali házet do jezera kovové schránky. Vojáci přitom ani nepromluvili. Jeden z nich však řekl, že na Hitlerův rozkaz musí být všichni váleční zajatci v tomto kraji zastřeleni.« Ale Loftus měl štěstí - ve zmatku na konci války se mu podařilo uniknout. U Toplitzkého jezera pracoval na jaře roku 1945 také Rakušan Viktor Gaiswinkler. Nacisté věděli, že už dlouho patří k odbojovému hnutí, a přinutili ho sloužit v zesíleném strážním oddílu výzkumné stanice. Jedné noci byl svědkem toho, jak váleční zajatci na rozkaz esesáků potopili do jezera čtyřiadvacet beden. Tentokrát byly velmi lehké. Proto museli esesáci a váleční zajatci přinést kovové kanalizační roury a k bednám je přivázat. To jsou už tři informace o různých předmětech, které komanda SS do Toplitzkého jezera potápěla. Najde se jich však mnohem víc. Zejména počátkem šedesátých let se totiž objevila nová svědectví - často od lidí, kteří měli v nacistickém Německu jisté postavení a na ukládání materiálu pod hladinu se osobně podíleli. Co tedy v bednách mohlo být? Zcela určitě množství padělaných bankovek hlavně liber a dolarů. Člen zvláštní padělatelské skupiny Adolf Burger, který strávil tři roky v koncentračních táborech Osvětim, Birkenau, Sachsenhausen, Mathausen a Ebensee v knize Ďáblova dílna (Naše vojsko 1991) píše, že k jezeru bylo dopraveno velké množství kovových beden o váze od třiceti do sta kilogramů. V bednách bylo kromě padělaných bankovek i zlato a další cennosti. Podle Burgera byly bedny s padělanými penězi, štočky a částmi tiskařských strojů svrženy do vody 29. dubna 1945. Jde tedy o tytéž bedny, které vozil k jezeru volským potahem sedlák Steinegger z Gösslu. Další cennosti se ocitly na dně díky generálu Fabiunkemu - šlo údajně o dvacet beden raženého zlata a valut v hodnotě asi pět milionů říšských marek a 4,3 milionu marek z válečné pokladny. Díl cenností přivezl také spolupracovník šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Kaltenbrunnera Josef Spacil tři nákladní auta zlata. Adolf Eichmann sem dopravil počátkem roku 1945 dalších dvaadvacet beden se zlatem a cennostmi. A tak by se dalo pokračovat dál - diamanty, sbírka mincí, maďarské korunovační klenoty, sbírka známek. I bez dalšího výčtu je jasné, že dno Toplitzkého jezera by mělo být pokryto poklady obrovské hodnoty. Jenže daleko cennější mohou být listiny z archivu Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. V těch by mimo jiné měly být informace o bankovních kontech založených na konci války bezpečnostní službou nacistické strany zvanou SD (Sicherheitsdienst) a o způsobu, jak byla využívána především ve švýcarských bankách. Historickou hodnotu budou mít zcela jistě i materiály z postupimského vězení, dortmundského kriminálního úřadu a z budovy Říšského sněmu v Berlíně. Pokud se jim ovšem podařilo přežít desetiletí pod vodou. Neméně zajímavé budou podklady o vývoji nových zbraní.
Němý svědek promluvil
Informací o bednách potopených v Toplitzkém jezeře se v prvních letech po válce objevila řada, byť byly většinou považovány za bajky určené pro nalákání turistů. Přibývalo ovšem i podivných nehod. Nutno dodat, že nejen Toplitzké jezero, ale i mnohé zdejší, již dávno uzavřené solné doly měly sloužit za úkryt nacisty uloupených cenností. A také sloužily - byly zde například objeveny obrazy mimořádné ceny, svezené z celé okupované Evropy, které se považovaly řadu let za ztracené či zničené. V roce 1956 se rozhodla redakce německého týdeníku Stern, že si na záhadu posvítí. Sestavila výpravu v čele s redaktorem Wolfgangem Löhdem. Ten věnoval se členy svého týmu tři roky přípravám zkoumal dokumenty, hledal očité svědky. Po předběžných potápěčských pracích požádal Löhde 25. července 1959 o povolení vyzvednout z jezera potopené předměty. Po dalších čtrnácti dnech se podařilo dostat na břeh první bednu. Po otevření se v ní našlo 55 tisíc padělaných bankovek v balíčcích po tisíci kusech. 10. srpna byly objeveny dvě bedny s jiným obsahem - s dokumenty Hlavního říšského bezpečnostního úřadu. Obsahovaly podrobné příkazy pro agenty SS ve vlámštině, norštině, angličtině a němčině. Dále zahrnovaly pokyny pro sabotážní akce, údaje o agentech a podobně. Tehdy zbývalo vyzvednout ještě osm z celkem sedmatřiceti nalezených beden. Redakce Sternu dostávala denně výhrůžné dopisy, varování před pastmi na dně jezera - zaminováním a smrtícími plyny. Nakonec vedení časopisu Löhdeho vyzvalo, aby expedici ukončil. Některé zdroje, především z rakouského levicového tisku, jako důvod uváděly, že na nalezení a zveřejnění listinných důkazů neměli zájem vlivní lidé z Německa, Rakouska a Švýcarska, protože dokumenty z jezerního dna se týkají jich osobně nebo jejich firem.
Konec spekulacím?
V říjnu 1963 se k jezeru vypravila skupina sportovních potápěčů z Německa. Alfred Egner z Mnichova a Karl-Heinz Schmidt z Kolína nad Rýnem se na průzkum jezera vydali společně. Přestože potápění v Toplitzkém jezeře bylo (a stále je) zakázáno, Egner se do ledové vody potopil. Živý se už nevynořil. Jeho tělo našla až za tři týdny v hloubce 69 metrů při velké akci rakouská policie, která se rozhodla jezero znovu prohledat. »Prohlédneme jej, aby už byl jednou provždy konec všem spekulacím,« prohlásil tehdy ministr vnitra Franz Olah. Policisté objevili osmatřicet beden. Podle oficiální zprávy v nich byly hlavně padělané bankovky a konstrukční plány nových zbraní. Tato akce nazvaná Maskovací závěs byla označena za definitivní tečku za pověstmi o pokladech utopených v Toplitzsee. Způsobila však značný skandál, když se ukázalo, že šéf akce, doktor Holler z policejního ředitelství ve Štýrskem Hradci, byl za války agentem SD a spolupracovníkem šéfa Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Kaltenbrunnera. Tím se případ Toplitzkého jezera zdánlivě opět zamotal. Nikoli však pro rakouské úřady. Pro ty byla věc vyřízená. Na všechny žádosti o povolení expedice do T oplitzkého jezera odpovídalo generální ředitelsví Rakouských spolkových lesů, pod jehož pravomoc celá záležitost spadá, po léta stejně: »Na základě výsledků pátrací akce provedené v roce 1963 za účasti spolkového ministerstva vnitra nevidí nutnost dalších potápěčských akcí.« Pokusy pátrat v jezeře ožily ve druhé polovině osmdesátých let. A měly úspěch. V roce 1986 byl objeven dosud neznámý druh vodního červa. Zbývá už jen nacistický poklad. Pokud na dně opravdu leží.
