Myslí i na svůj odchod. Ne že by se té hodiny bála. "Najednou zbývá jen malý kousek života, člověk neví jaký. Smiřuje se, že odejde, že mu to třeba přestane myslet. A to člověka poňouká, aby si vážil každého dne a měl radost z každé blbosti, třeba že kosák zpívá na zahradě."
Lehko by se umíralo
Na stole ve velkém pokoji ve vile Zátopkových stává malovaný džbánek s uzavřeným hrdlem, v němž paní Dana ukrývá trochu popela, který si odsypala z manželovy urny.
Pokud sedí s přáteli u vínka, postaví k džbánku sklenku s červeným a ťukají si s ním. Když přicházela stará garda a džbánek na stole zrovna nestál, hned se ptali: A kde je Ťopek? "A byl třeba v kuchyni nebo v ložnici a já pro něj letěla a dala ho na stůl."
Věří, že se s Emilem po smrti znovu setká? Strašně by si to přála, ale nedoufá v to. "Nejsem věřící, uctívám přírodu. Ťopek mi vždycky říkal: Ty jsi úplný pohan!" Ale kdyby tak věděla, že se někde zase s Ťopkem sejdou... Věří však, že cokoli dobrého přenese na druhého člověka nebo jen tak do éteru, že se mu to dobro zase odněkud vrátí. "Nikdy jsem neudělala žádný podtrh, žádný podfuk, nic zlého, a tak by mě něco dobrého mělo potkat i po smrti."
Jsou ženy bohatší na medailový lesk z olympiád, ale ona je symbolem životního fair play. Žila svou slávu olympijské vítězky dotýkána marasmem komunismu a marxismu, a ač její manžel nezůstal nedotčen perverzní mravností své doby, ona odolala. Občas lstivě, někdy s rozpaky nad událostmi, které ji pohlcovaly, ale přece se dokázala otřepat bez šrámů na duši. Páteř lidské mravnosti v ní nezlomili.
Tenkrát v Lanžhotě
V osmačtyřicátém roce se zlínští atleti vraceli autobusem ze závodů v Bratislavě. Jelo se přes Lanžhot - a tam zrovna hřímala muzika v hospodě a tancovalo se. A tak všichni začali v autobuse volat: Čurat! Čurat! Jak vešli dovnitř, někdo poznal Zátopka, to už byl dost slavný. A tak sólo pro Emila!
"Emil se hned začal vrtět, rozhlížel se po nás po děvčatech. A pak vykročil ke mně a vzal si mě do tance. U nás na Slovácku, když se pro někoho vyvolá sólo - každému ho nedávají - a on si vybere nějaké děvče, to už znamená trochu závazek. Tančili jsme a cítili se šťastni."
Něžných slůvek lásky se nedočkala. "Emil byl jako Valach tvrdá hlava, neoplýval romantickými proslovy." Lásku se snažil dát najevo jinak, nic mu nebylo zatěžko pro Danu udělat. "Stačilo říci, kdyby tady tak byla čabajka, a byl schopen vyrazit a běžet pro ni kamkoli. U něho to byl takový záměr, stát se nepostradatelným."
S Emilem si prodloužila mládí. Okouzloval ji jeho humor. "To už jsme byli slavní závodníci, ale hráli jsme si jako děti." Byla někdy vůbec nešťastná? Ale ano. Když zjistila, že nemůže mít děti, že lítá po doktorech zbytečně. "Co se trápíš, myslíš, že když my nebudeme mít děti, že lidstvo vymře?" utěšoval ji Emil.
V jásotech Prvních májů
Rok 1952. Nejslavnější v životě manželů Zátopkových - získali čtyři zlaté na olympijských hrách v Helsinkách. Ale i rok zinscenovaných politických procesů s rozsudky smrti. Jak to všechno žena vychovaná v duchu masarykovské tradice a ve víře v demokracii vnímala? "Když jsem ty procesy poslouchala v rádiu a ti lidé se ke všemu tak ochotně přiznávali, přišlo mi to divné, ale hluboce jsem to nerozebírala."
Přímo do srdce se jí draly jiné křivdy. Měla hodně příbuzných na venkově, a když jim brali pole, koně a celé rodiny propadaly zoufalství, to si říkala: Kde zůstala spravedlnost? Zátopek mezitím běhal lecjaké štafety k výročím Října i Února a občas prohlásil něco, co hrálo do karet manifestacím oddanosti a šlo na adresu válečných štváčů.
"Emil byl na tom hůř, pořád se na něj někdo sápal a chtěl vyjádření." Jak tomu dalece věřil, byl s komunistickou myšlenkou zajedno? "Byl socialistického myšlení, byl v tom vychován v rodině, tatínek stolař byl komunista. Emil nebyl fanatik, spíše chudák, mně ho bylo někdy líto."
Zátopek občas mluvil jinak na veřejnosti a jinak mezi přáteli. Viděl na vlastní oči Sovětský svaz a dovedl o tom vyprávět. "Dávej si pozor na hubu, vypadá to, že tenhle režim není žádná legrace, teď dokud závodíš, tak ti ledacos prochází," varovala ho často. A on? Šlo tomu rozumět všelijak, co jí jednou řekl: "Neboj, já jsem schopen jít až na kraj propasti, ale když budu vědět, že bych tam spadl, tak radši couvnu."
I ji lákali do "rodné strany". Ubránila se, vykroutila. "Já pocházím z buržoazní rodiny, taťka byl plukovník, to byste mně pořád předhazovali, byla bych outsider! Tak se mi to podařilo kopnout do autu."
Neodvolala
Před srpnem 1968 podepsali Dana a Emil Zátopkovi Dva tisíce slov, onen zoufalý statečný výkřik proti zvůli jedné strany. Odplata měla přijít s okupací - z tělovýchovného svazu ČSTV, kde dělala ústřední trenérku, ji chtěli vyhodit. Zase se ubránila. "To mám za to, co jsem všechno udělala pro sport a republiku? Teď byste mě chtěli vyhodit? Nestyděli byste se?" Nechali ji pracovat za velmi nízký plat.
"Pamatuji si na Duška," jmenuje jednoho z čelných aparátčíků, "ten to pěkně dusil. A na kádrovce říkali: Dostaneš víc, až odvoláš veřejně Dva tisíce slov." Neodvolala. V roce 1980 šla do penze s důchodem 1428 korun.
Ani nevěděla, když Emil svůj podpis odvolal. "Ťopku, proč jsi to udělal, proč ses se mnou neporadil!" Vyprávěl jí, jak do něj hučeli: Za to, že ti tenhle stát umožnil sportovat, že tě vysílal na olympiádu, se obracíš proti němu? Jdeš proti lidu, jdeš proti vládě, to by ses nestyděl? "Emil byl v tomhle strašně naivní!" Emilovým činem se cítila zaskočena. "Přes mou kontrolu by to nikdy neprošlo. Nikdy."
Jak Emil zdivočel
Když Zátopka po roce 1968 vyhodili z armády, pracoval u geologických vrtů, spával v maringotce. To s ním mívala starosti. "Když z těch samot šli aspoň jednou týdně někam do hospody, to se lidé kolem něj sběhli, poroučeli mu všelijaké rumy, a tam dost zdivočel. Naučil se pít." Nezakazovala mu nic, jen...
"Pojď, Ťopku, sedneme si pod ořech a dáme si lahvičku červeného Vavřinca a popovídáme..." Překonali to i smíchem. Jednou mu mistr řekl: Doneste ten pytel cementu. Mordoval se s ním, nemohl ho dostat na rameno. A tak mistr pytel zvedl sám a povídal: Na co jsou vám světový rekordy, když neunesete pytel cementu! A Emil se nedal: Pane mistr, dlouhé tratě potřebujou lehkou karosérii!
Jak vzpomíná na ty dávno zaváté děje, celá pookřeje. Byla by tak slavná, nespojit svůj osud s nejproslulejším sportovcem země? Ale i on, nakupil by opravdu bez paní Dany svůj talent, dřinu, píli až ke hvězdám nesmrtelnosti? "Dostalo se mu požehnání, že se oženil s paní Danou," řekl na Zátopkově pohřbu předseda MOV Juan Antonio Samaranch.
Vadila jí představa, že žije v Emilově stínu? Pokud přece, jednou se "pomstila". Na olympiádě v Římě 1960 Emil už neběžel. Ale Dana, bylo jí osmatřicet, ještě závodila. A vyházela si stříbrnou medaili. Přinesla ji na tribunu, kde seděl Emil s přáteli. "Tak tady ji máte," řekla. "To abych ukázala, kdo je Dana Zátopková. Emil je jen můj manžel."
Maják prostoty a pokory
Už se vymanila z bludného kruhu útrap dlouhé choroby svého Emila. A ani osmdesátka jí nevyrazila sklenku červeného z ruky a neochromila jiskrné vidění světa. Žije ve službách olympijské myšlenky, angažována v Klubu olympioniků, její slovo má stále sílu. Ve zkomercializovaném sportu zůstává jakýmsi majákem dávné prostoty a pokory.
Povzbuzuje mládež, navštěvuje dětské olympiády. "Aby z nás nebyli úplně nemožní tvorové, kteří mají do přírody daleko. K modernímu člověku nepatří jenom počítače, ale také pěkná kostra!" Ale stará se také, aby se nezapomínalo ani na zestárlé a zchudlé olympijské medailisty. Poskytuje rozhovory. "S těmi se teď roztrhl pytel." Dodneška si koresponduje s celým světem. A píše olympijskou kroniku.
Nemůže nevidět, jak sport hrubne, brutální, ztrácí morální apel. "S největším úsilím se udržuje myšlenka fair play. Tam, kde hrají velkou roli peníze, zanášejí se nešvary." Pronásledování dopingu pokládá za správné, vždyť jakmile lidé jednou poznali jeho sílu, tak mladé, velmi ambiciózní, velice svádí. "Doufám, že s tím naším sportem nedopadneme jako ve starém Řecku, kde jeden z filozofů napsal, že sportovci jsou jenom k tomu stvořeni, aby žrali, trénovali a nechali se masírovat!"
|
DANA ZÁTOPKOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíce povedlo • Můj poslední velký úkol |
