Když Maledivy zaplavila vlna, neříkala jste si: Proč jsem v těhotenství tak riskovala a raději neležím doma?
Takové zpětné uvažování jsem se odnaučila, když nám umřela Klára. Tehdy jsem si říkala, že kdyby se nestalo to či ono, třeba by neonemocněla... Nesmysl. Prostě jste postavená před skutečnost, která je neodvratitelná, a nemůžete nic dělat.
Je rozdíl mezi strachem o nemocné dítě a strachem při katastrofě?
Byl to zvláštní pocit. Strach o někoho jiného jsem znala, strach o sebe a dítě v sobě ne. Když jsme utekli doprostřed ostrova, stáli jsme tam ve skupince a čekali, jestli nás druhá vlna úplně nespláchne. Nejdříve mi proběhlo hlavou, jak by byli nešťastní moji rodiče. Pak jsem si říkala: Zrovna teď? Když po tom všem konečně čekám dítě a mám znovu smysl života? Teď to přece nemůže skončit.
Co jste dělala, když přišla první vlna?
Zrovna jsem vcházela do bungalovu, otevírala dveře a voda mi vtrhla do zad. Viděla jsem, jak bere na břehu věci a má neuvěřitelnou sílu. Naštěstí nikdo nebyl v moři. Navíc byl náš ostrov chráněný masou korálu, o který se vlna rozbila, takže na něj dorazila slabší než jinde.
A pak? Co se dělo potom?
Nejvíce vyděšení byli sami Maledivané. Lezli na střechy, na stromy. I když žijí u moře a mnozí z nich jsou rybáři, většinou neumějí plavat. Ptali jsme se jich, co se děje, ale vůbec to netušili. Pak moře ustoupilo, viděli jsme dno, korály. Jeden inženýr říkal, že je to určitě zemětřesení a tsunami, že musíme co nejdál od břehu.
Takže jste utíkali na nějakou horu?
Tam žádná hora není. Ten ostrov je malinkatý špuntík uprostřed moře. Utíkali jsme doprostřed, stáli ve skupince, děti měly nafukovací kola a rukávky, ženy záchranné vesty. Stáli jsme a čekali, jaká ta druhá vlna bude. Přijde? Přelije nás nebo smete? Teď to zní komicky, ale můj muž vážně vybíral palmu, na kterou mě vysadí. Co já vím, jestli bych se na ní udržela? Ale vzpomněla jsem si, že člověk se v takové situaci vybičuje k výkonům, které by jindy nedokázal. Tolik jsem myslela na dítě v sobě, že bych se tam určitě udržela. Naštěstí druhá vlna byla slabší.
Brečela jste?
Ne. Až v letadle při cestě domů. Emoce obvykle přicházejí později.
Za jak dlouho jste se dozvěděli, o jak velkou pohromu šlo?
Původně jsme mysleli, že to byla místní záležitost. Voda přerušila spojení se světem. Nefungovaly telefony, vysílačka, elektřina, většina hydroplánů, které zajišťovaly spojení s velkým ostrovem Male, byla zničená. Napadlo mě, že se v televizi objeví zpráva o zemětřesení na Maledivách, rodiče budou mít strach a my jim nemáme jak dát vědět, že jsme naživu. První noc jsme nespali, seděli na pláži a hlídali, jestli se neblíží další vlna. Vůbec nás nenapadlo, jak velká ta katastrofa byla a co se děje jinde. Později, když se obnovila síť a mobily začaly chytat esemesky, jsme zjistili, že jich máme spoustu a všechny stejné: Žijete? To už nám bylo jasné, že muselo jít o větší katastrofu, když o ní vědí i lidé v Evropě.
Dozvěděli jste se vůbec, že vlna zabila desítky tisíc lidí?
Večer se domorodci spojili s ostrovem Male a začaly chodit první zprávy o počtech obětí. Také elektřina začala fungovat, ale televizi nám nezapnuli, i když jsem si všimla, že za recepcí jim hraje. Bylo jasné, že nás odřízli z psychologických důvodů, abychom neviděli záběry z jiných míst a nevypukla panika.
Jména Karel Svoboda či Karel Gott otevírají dveře. Nesnažili jste se využít slavných jmen k dřívějšímu návratu?
Karel Gott s Ivanou odjeli dříve než my, protože to měli předem domluvené. Letěli by, i kdyby katastrofa nebyla. My a Michal David se ženou a dcerou jsme se měli vracet až 10. ledna. Jasně že jsme chtěli co nejdříve pryč. Ale jak? Většina hydroplánů byla zničená a cesta lodí by trvala až osm hodin, což muž kvůli mému těhotenství nechtěl dovolit. Čekali jsme, až se uvolní místa v letadle, nabízeli nám tři termíny. Dva jsme nevyužili, aby v nich mohli odletět ranění. Odletěli jsme letadlem, které přistálo v Male. Ale je pravda, že jsme znovu zažívali bezmoc. Totální bezmoc, kdy můžete jen čekat.
Hádali jste se?
Jen jedna turistka se zhroutila, měla hysterický záchvat. Jinak se všichni ovládali.
Nechci žít bez dětí
Jak se Karel Svoboda choval, když vám před čtyřmi lety zemřela dcera? Úspěšní muži pocity bezmoci těžce zvládají.
Bral to jako prohru. Strašnou prohru, kterou nemohl ovlivnit. Byli jsme u Klárky v nemocnici oba až do úplného konce, a když se to pak stalo, nebyli jsme schopni spolu komunikovat.
Měli jste pocit, že se jeden druhému odcizujete?
Karel o tom prostě nechtěl mluvit, já naopak chtěla. Dnes ho chápu, ale tehdy jsem si našla lidi, kteří se mnou mluvit chtěli, a Karel ty, kteří s ním chtěli mlčet. Navíc dokončoval muzikál Monte Christo, musel jej dodělat. Ale postupně nám docházelo, že jsme si nejbližší, že máme jen jeden druhého. Možná někdy působíme jako italské manželství, ale zároveň nám známí říkají, že k sobě už patříme navěky.
Když myslíte na dítě, které nosíte, přemýšlíte, jak bude vypadat? Nemá ve vašich představách podobu Kláry?
Samozřejmě, že na to myslím. Klára vždycky ráno rozrazila dveře do ložnice a přiběhla s hromadou plyšáků. Někdy si představuju, jak tam vběhne druhé dítě... A v představách se mi propojují v jedno. U nás je to jednoduché: Karel dělá děti jako přes kopírák. Všechny vypadají jako on. Syna a dceru z prvního manželství nemůže zapřít, stejně mu byla podobná i Klárka. Takže mám jasno, že naše dítě bude vypadat jako Karel. A když to bude kluk, tak to asi Karel taky bude.
Zatím to nevíte?
Ne, na ultrazvuku říkali, že má nožičky pořád u sebe.
Neděláte si starosti, jak manžel v šestašedesáti letech zvládne být otcem miminka?
Říká, že bude žít minimálně do sto dvou let, tak mu věřím. Ale vážně, už vím, jak je život křehký, takže bych chtěla mít co nejvíce dětí. A Karel se s tím musí smířit.
Nedovedete si představit, že byste žila bez dětí?
Teď už ne, a to jsem nikdy nebyla ten typ, který by měl v osmnácti jasno, že se chce vdát a mít děti. Měla jsem spíše klukovské zájmy, plno kamarádů. Moje maminka přišla o první dítě, vždycky se o mě strašně bála a já to nemohla pochopit. Jak jí teď rozumím!
Někdy odcházím, abych nebrečela
Jak jste vůbec schopna vést nadaci na pomoc dětem s leukemií a chodit za nimi do nemocnic? Vždyť vy si tu tragédii neustále připomínáte. Kdekdo by se snažil hlavně zapomenout.
Lidé obvykle chtějí zapomenout, ale nikdy nezapomenou. Jak můžete zapomenout, že vaše dítě prožilo něco tak šíleného? Snažila jsem se s tím vyrovnat jinak. Chci, aby leukemie jednou provždy zmizela ze světa. Protože vím, že v mých možnostech ani možnostech lékařů to zatím není, snažím se to alespoň trochu zmírnit.
Opravdu jste nikdy neměla pocit, že se při návratu na dětskou hematologii sesypete?
Tyhle děti jsou si hodně podobné, protože chemoterapie s nimi dělá stejné věci. Nemají vlasy. Takže se mi často stává, že mi připomínají Kláru. Někdy jsem musela odejít, abych před nimi nebrečela.
Kdy jste se rozhodla založit nadační fond?
Když se Klára léčila podruhé. Nemoc se jí vrátila a lékaři navrhli transplantaci kostní dřeně. Jenže nebyl dárce. Nebyla jsem vhodná já ani můj muž, hledali jsme mezi známými. Pak se ve Walesu našla paní, která dala kostní dřeň shodnou v osmi z deseti znaků. Byla to aspoň naděje. Předtím jsem žila s Klárkou dva roky v motolské nemocnici. Když si vzpomenu na to vybavení, připadá mi, jako by to bylo před dvaceti, a ne pěti lety. Děti, které musely být v absolutně sterilním prostředí, ležely v igelitových stanech, které se rozpadaly, a my jsme je spravovali sešívačkou. Dnes je tam moderní centrum, na které jsme přispěli, ale tehdy to byly nelidské podmínky. Nebylo tam vůbec místo pro rodiče, poznala jsem, kolik chybí přístrojů.
Chyběl nějaký konkrétní, který by Kláře mohl zachránit život?
Ne, tak jednoduše se to říct nedá. Ale nemocnice například potřebovala přístroj, který bezpečně pozná sílu leukemických buněk, a podle toho lze nasadit nejvhodnější typ léčby. Takový přístroj mohl zachránit spoustu životů. Napadlo mě uspořádat ve Státní opeře koncert a peníze nasbírat. Podařilo se získat devadesát tisíc dolarů. Říkala jsem si: Jde to, proč by to tak nemohlo fungovat dál? Připravila jsem papíry nutné pro založení nadačního fondu a za dva dny Klára umřela. Dva dny poté jsem už měla ustavující schůzi fondu. Tu práci bych dělala, i kdyby přežila.
Vystoupila jsem z manželova stínu
Je při shánění peněz výhoda, že jste ženou známého hudebního skladatele?
Výhoda je v tom, že mi manžel vytváří zázemí a nemusím se živit něčím jiným.
Myslela jsem to tak, jestli vám pomáhají kontakty mezi umělci a známými lidmi.
Někdy mi lidé z jiných nadací říkají: No, vám se to dělá, vy máte plno známých... Myslíte, že mi někdo dá korunu navíc, když jsem Svobodová? Nedá. Naopak se mně mnohokrát stalo, že mně sponzoři vzkázali, ať mi peníze dá můj manžel. Jenže já jsem nadační fond založila za svých deset tisíc korun a od začátku jsem věděla, že to bude moje práce, se kterou nebudu Karla zatěžovat. Zpočátku bylo těžké vystoupit z jeho stínu a mnozí mi dávali pořádně sežrat, že jsem mladá manželka známého muže.
A co on na to?
Mám pocit, že má radost a je pyšný, když se mi daří, ale je skoupý na slovo.
Dávají Češi peníze na charitu ochotně?
Český problém je ten, že před revolucí jsme dávali peníze povinně na RVHP, Vietnam a různé spolky, potom zase řada nadací zklamala. V lidech z toho zůstal zvláštní přístup, až nechuť. Takže je musím přesvědčovat. Když se stane katastrofa jako ta v Asii, posílají peníze od srdce, protože problém vidí denně v televizi a v novinách. Ale když se snažím získat peníze pro nemocné děti, řada lidí odmítne, protože nevědí, o co jde. Nedovedou si to trápení představit. Ale snažím se oslovovat především lidi ve vedení velkých firem a daří se mi to vysvětlovat.
Budete hledat i peníze pro lidi vAsii?
Vedle našeho ostrova byl jeden menší, na kterém žili jen místní lidé. Zůstal na něm jediný dům, jenom škola uprostřed a v ní všichni obyvatelé. Nezůstalo jim nic, ani matrace na spaní. Nechali jsme jim tam dolary a teď přemýšlíme, jak pomoct dál.
Vlastně bych spíš čekala, že obejdete doktory, zalezete doma a budete děkovat osudu, že miminko to přečkalo v pořádku.
Měli jsme velké štěstí. Ale jsem už tak otřískaná životem, že si říkám: Všechno dobře dopadne.
Vendula Svobodová
Pracovala jako asistentka ve Straně podnikatelů, tam se seznámila se skladatelem Karlem Svobodou. Jejich dcera Klára v roce 1998 onemocněla leukemií, za dva roky, ve svých čtyřech letech, zemřela. Vendula Svobodová se tehdy začala zajímat o pomoc dětem s poruchami krvetvorby a v roce 2000 založila nadační fond Kapka naděje. Ten se stal jednou z nejznámějších a nejrespektovanějších dobročinných organizací u nás. Pořádá charitativní koncerty a shání peníze na lékařské přístroje. Původně začala spolupracovat s hematologickým oddělením dětské kliniky Fakultní nemocnice v Motole, nyní pomáhá i dalším nemocnicím. Od loňského října její nadační fond spravuje i banku pupečníkové krve, která je součástí celosvětové databanky.
Narodila se 18. února 1972, s manželem žijí v Jevanech.
 |
 Vendula Svobodová s dcerou Klárkou |
 |
 Vendula Svobodová při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (11.5.2001) |
 Vendula Svobodová hladí svého manžela, hudebního skladatele Karla Svobodu. |
 |
 Vendula Svobodová na koncertu Královny 2003. |
 Vendula Svobodová |
 Vendula Svobodová převzala šek v hodnotě sto a padeást tisíc korun. (14.11. 20004) |
 Vendula Svobodová a herečka Jana Švandová. (14.11. 2004) |
 Manželé Svobodovi v pražském hotelu Hilton po módní přehlídce Beaty Rajské. (14.11. 2004) |
 Režisér a kameraman F.A. Brabec a Vendulka Svobodová na přehlídce návrhářky Beaty Rajské. (14.11. 2004) |
 Manželé Svobodovi. |
 František Janeček (vlevo), Janis Sidovský a Vendula Svobodová. |
 Skladatel Karel Svoboda se svojí ženou Vendulou (vpravo) a Martinou Balogovou na křtu CD Karla Gotta. (29.11. 2004) |
 |
 Manželé Svobodovi. |
