Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Svobodomyslný rebelant Lukáš Pollert

  12:37aktualizováno  12:37
Olympijský vítěz, který o sobě oznamuje, že nikdy nebyl sportovcem ani tělem, ani duší, je v historii českého sportu zjevem jedinečným. Byl a dodnes je pouze jeden - vodní slalomář Lukáš Pollert, zlatý medailista z Barcelony 1992 a stříbrný z Atlanty 1996. Už v Barceloně řekl: "Moje ctižádost? Snad porážet soupeře a je mi jedno kde, zda na olympiádě, nebo jinde. Neprahnu po titulech."

To, co se mohlo tehdy jevit jako přehnaná skromnost dvaadvacetiletého závodníka, přerostlo v zákoník jeho života.

Ve sportu, tak jako kdysi dávno, kam snad ani lidská paměť nesahá, nalézal hlavně potěšení. Odmítal soustavnost tréninkových povinností sportovce, vzorové chování mladého muže i společenské konvence navršené u reprezentantů vlasti.

Příhoda z neproslulejších se datuje do roku 1995 na mistrovství světa v Nottinghamu. Zmizel s kamarády kanoisty dříve, jeli do Londýna objevovat svět.

Svět se ukázal nehostinný, první noc spali v parku, druhou ve výčepu české hospody. Kapesné jim záhy došlo a oni, celí zoufalí, chtěli odletět dříve. "Jenže to by stálo penále a my neměli ani vindru." Do Prahy dorazili hladoví a špinaví. Když se loučil s vodou, doprovodil to slovy, pro která ho mnozí slavní sportovci zrovna nemilují.

"Vrcholový sport je absurdní, vzdaluji se mu každý týden. Připadá mi zbytečný, nesmyslný, něco jako hra na pískovišti." Snad se tenkrát sám zarazil nad opovážlivostí takové výpovědi, takže dodal: "Asi je to všechno podbarvené medicínou, kde vidím život z druhé strany. Nevím, co bych říkal, kdybych ji neměl."

Jak závodil? Nádherně, lehce, bravurně. Jako by se poddal neustálému dobrodružství, čelil výzvě na každé vlně. Co platno, pádloval i nepozorně. Vůle a koncentrace vyprchávaly v rozhodujících chvílích. Na mistrovství světa v Mezzanu roku 1993 ztratil titul v brance, kde nikdo nechyboval.

O dva roky později v Nottinghamu nedosáhl na zlato jen proto, že neprojel snadno rozluštitelnou předposlední branku. Na konci kariéry závodil bez zájmu a bez ducha. To už byl jako lékař na druhé straně řeky života.

V suterénu zděděné vily

Pollert zdědil v rezidenční pražské čtvrti polovinu vily z dvacátých let, kterou postavil jeho pradědeček Emil Pollert, pěvec Národního divadla, proslulý basista, oblíbený bonviván. Zde se koncem dvacátých let minulého století scházívala rozverná umělecká společnost.

Dochovaly se vzpomínky, jak tu dámy tančily na pianě. Pollert druhou půlku domu vyplatil a stavbu renovoval. A protože je těžce zadlužen, vilu pronajímá cizincům a sám bydlí s manželkou Pavlínou a nedávno na svět přišlou dcerou Emou v suterénu.

Lukáš má kořeny v rodu umělců a vědců. Jeho sestrou je herečka Klára Pollertová-Trojanová, na Shakespearově festivalu na Pražském hradě jedna z dcer krále Leara. Sestřenice Adéla Pollertová je sólistkou baletu Státní opery v Hamburku. Otec, Emil, je inženýr a doktor věd; on a jeho bratr Jaroslav, Lukášův strýc a též slovutný vědátor, se stali mistry světa na divoké vodě v kanoi dvojic.

Jeho babička pochází z rodin architekta Ullmana a malíře Barvitia, význačných uměleckých zjevů 19. století. A je toho v rodokmenu Pollertů ještě více zajímavého. Lukáš Pollert, třiatřicetiletý lékař a radní Prahy 6, vyhlíží spokojeně, když se zpod slunečníku rozhlédne po zahradě zalité teplým světlem léta.

"Spokojenej? Proč ne? Těch důvodů se najde! Tak třeba tenhle první letošní burčák," ťukne prstem do sklenky zakaleného moku. "Je pěkně a zahrada se zelená. A je pátek, to je jeden z velkejch důvodů ke spokojenosti. A neprší a napumpoval jsem si kolo. A Ema se směje." Pětiměsíční dcerka má tmavohnědé oči a půvabně vykrojenou pusinku.

Paní Pavlína ji v březnu čekala už každým dnem. Na své třiatřicáté narozeniny, 24. března, si však budoucí otec vzal službu, říkal si, není možné, aby se narodila ve stejný den jako já. "A Pavla mi v noci volá, že už to bude. Narodila se ve čtyři ráno, o 20 minut později než já."

Pracuje na akutním příjmu Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Sem přivážejí sanitky pacienty v bezvědomí. Opilé, zfetované, těžce předávkované inzulinem, lidi s krvácením do mozku, těžkým infarktem, plicní embolií. To jsou peřeje života, divoká voda osudu. Kde jde o život, to je tak desetina případů.

"Taky přijde mladá holka, že v novinách četla, že někdo umřel od vosího štípnutí, a že ji včera někdy ráno na plovárně píchla vosa do chodidla a dneska jí to hrozně svědí. A já jí řeknu: Tak si to poškrábejte a můžete jít. Ale pokud sanitka přiveze těžkej šok po vosím štípnutí, tak začnu intervenovat, a rychle."

Proč prodal medaile

Média ve své akcelerující snaze po bulvárním vidění světa potřebují jak vyžehlené vzory, které občas škobrtnou do morální žumpy, tak rebelanty. Pollert je na to typ. Mnozí sportovci i funkcionáři ho nemají rádi za to, že řekl: "Olympiáda je megalomanie byznysu sloužící především obchodu."

To že říká? Tak proč tam jezdil? Má své vysvětlení. Závodů bylo vždycky málo, tak šest do roka, a za každý byl vděčný. "Kdybych měl dost závodů, tak na olympiádu nejedu vůbec. Pořád zákazy, předpisy. Jsem svobodný člověk, a já tam přijedu, a musím mít na sobě nějaký předepsaný hadry. Tohle nebudu akceptovat, dělám sport, poněvadž mě baví."

Neakceptoval. K předání symbolických obálek se sice na zahradu Českého domu v Atlantě dostavil, ale oblékl se po svém, do krátkých džínů a černé mikiny. Řekli mu, že z Atlanty musí odcestovat v reprezentačním oblečení. To šlo u Pollerta těžko. Svůj vyfasovaný reprezentační oblek nechal v Praze.

Ještě mu někdo připomíná, jak prodal své olympijské medaile? "Ale ano, je to takovej kolotoč stále stejných vysvětlování. A tak ty důvody, proč jsem je prodal, občas trochu prohodím, vyměním, už je to úplně jedno."

Až příliš často prohlašoval o zlaté medaili, že je mu lhostejná, že je mu na nic. A když vyhrál po Barceloně za čtyři roky v Atlantě pouze stříbrnou, řekl: "Je to bída, zlato bych prodal lépe." Zlatou medaili z Barcelony vzal s sebou na olympiádu v Atlantě. S jediným přáním - prodat ji.

"Mě ani nenapadlo, že by tady v Čechách někdo mohl koupit olympijskou medaili, ale v Americe? Tam se kupuje všechno." To byl ještě dalek charity. Toužil po autu snů, corvettě, sporťáku ze šedesátých let, stálo kolem šesti tisíců dolarů. Další tisíc by musel obětovat za dopravu do Evropy.

Za medaili mu nabídli tři tisíce a pak procenta z dražby. Odmítl to. Proč prodává medaile, to pro něj vždy byla vzhledem ke komercializaci sportu otázka nepatřičná. "To jsem nikdy nechápal, proč se mě na to pořád ptají, jako by olympiáda nebyla jeden obrovskej byznys."

V Americe by zlatou medaili vydražili na soukromé dražbě jako vzácnost. Existují i jiné "dražby", přímo státní. Všude na světě. Tak kolik dáme hrdinovi národa? Svolají se podnikatelé a bankéři a podle toho, co dají, se sportovec za medaili vyplatí. V Česku se dává za olympijské zlato milion korun. Zaslouží si sportovci ty peníze? Jistě. Jenže proč by si Pollert nemohl zasloužit navíc i ty ze soukromé dražby? To nechápal.

Posléze si uvědomil, že když medaile opravdu prodá a začne si užívat, bude to debata donekonečna. A tak věnoval sto padesát tisíc na charitu - společnosti Drop In na nákup injekčních stříkaček pro narkomany.

Jak vešel do dějin

Pollert několikrát řekl, že přes všechny své výhrady ke zbožnění vrcholového sportu má přední sportovce rád. Také s nimi pro Lidové noviny dělá rozhovory. Jeho pohled bývá občas objevný. Leč jedna z vůdčích sportovních celebrit s ním odmítla hovořit. Pomlouvá nás, řekla celebrita.

"Už i na internetu lidi píšou, že jim podkopávám a zesměšňuji něco, o co se snaží, pro co si odepřou naplno žít čtvrtku života." Již jednou, za starověku, projevila "svatá" olympijská myšlenka bezuzdným profesionalismem sklon k sebezničení. Nyní se podle některých sociologů a psychologů svými nacionálními vášněmi i komercializací rovněž pustoší a hubí sama. Ale prohlásit o zlaté olympijské medaili, že je na nic, může s váhou autority jen člověk, kterému ji pověsili na krk. Ať už pravdu má, či nikoli.

"Nemám olympijské hry rád," řekl Pollert. "Nedělají se pro sportovce, ale pro politiky a sponzory, je to především otázka peněz." Tyhle myšlenky, tak to došlo daleko, nemůže už od základu vyvrátit nikdo. Pollert je prvním a dosud posledním českým olympijským vítězem, jenž zavrhl oficiózní rétoriku o svaté nedotknutelnosti olympismu. Tím vešel do českých sportovních dějin.

Odkud jsem:
Odsud.

Čím vším jsem byl:
Vždycky Lukášem Pollertem, který občas trpěl vrtochy, jako je pádlování na vodě či studium medicíny.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo:
Podařilo se mi zatím všechno, ale nejlíp ne.

Můj nejbližší velký úkol:
Jít chovat pětiměsíční dceru Emu.

Kanoista Lukáš Pollert

DOKTOR POLLERT A JEHO VLKODAV EGON. Pollert se před jedenácti lety stal olympijským vítězem ve vodním slalomu. Dnes pracuje ve vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. A vypadá to, že po rozruchu kolem své osoby se mu nestýská.

Lukáš Pollert s přítelkyní a houslistou Šporclem

Autoři:


Nejčtenější

Herec Bohumil Klepl měl nehodu na motorce, srazil se s autobusem

Bohumil Klepl

Herec Bohumil Klepl (60) měl v sobotu krátce po poledni nehodu na motorce. Na pražské Jižní spojce se srazil s...

Hvězda Hry o trůny se rozloučila se svou rolí krvavými teniskami

Maisie Williamsová na SAG Awards (Los Angeles, 29. ledna 2017)

Maisie Williamsová (21) se na sociální síti rozloučila s rolí Aryi Starkové. S postavou bojovnice v seriálu Hra o trůny...



Štěpánek: Život bez dětí, když je chcete a můžete mít, by byl smutný

Nicole Vaidišová a Radek Štěpánek

Bývalý tenista a momentálně velký milovník golfu Radek Štěpánek (39) po krátké trenérské epizodě v týmu Novaka...

Myslela jsem, že budu stará panna, přiznala manželka George Clooneyho

Georg Clooney a jeho manželka Amal (Los Angeles, 22. října 2017)

Manželka George Clooneyho (57) Amal (40) nedávno poprvé na veřejnosti promluvila o muži a dětech. Při slavnostním...

Móda z Varů: Krásná Josefíková, nápaditá Matragi a skvělí Bartoškovi

Móda z červeného koberce MFF KV 2018

Móda na závěrečném ceremoniálu karlovarského filmového festivalu byla ve srovnání s jeho začátkem trochu...

Další z rubriky

Potměšil: Satira se mi zalíbila. Zahrál jsem si i kápa pražské kavárny

Jan Potměšil

S divadelním spolkem Kašpar se Jan Potměšil (52) v létě podívá do obce Lom v jižních Čechách, kam rád utíká z Prahy do...

Kardashianové za jednu fotku zaplatí více, než má prezident USA za rok

Donald Trump a Kim Kardashianová

Instagram už dávno není jen místo plné kýčovitých fotografií západů slunce. Pokud jste slavná celebrita jako Kim...

Hana Gregorová: Radek mi vždycky říkal, že jsem jeho jaderná elektrárna

Hana Gregorová (6. srpna 2015)

Herečka Hana Gregorová (65) se raduje z divadelních prázdnin a chystá si užít neplánovanou dovolenou. Ještě předtím si...



Najdete na iDNES.cz