Zatímco se statisíce Čechů a Moravanů vyhrnuly do světa auty, autobusy či letadly, on vyrazil pěšky, na pouť z Prahy - přesně řečeno od kostela sv. Salvátora u Staroměstského náměstí - do španělského Santiaga de Compostella. Tady býval cíl středověké svatojakubské pouti - jedné z nejdelších a nejtěžších, neboť byla projevem pokání za viny a hříchy. Zdeněk Susa si ji protáhl až na mys Finisterre. Na tuto nejzápadnější výspu středověké křesťanské Evropy, považovanou až do objevení Ameriky za konec světa, mířilo pro změnu poselstvo Jiřího z Poděbrad při své cestě »z Čech až na konec světa«. Šest let, šest dovolených, 1917 kilometrů pěšky, 1181 kilometrů na kole.
* Druhý díl zápisků z cest, který právě vydává nakladatelství »Zdeněk Susa - Středokluky«, nese stejně neprodejný název jako ten první: ULTREIA. Ta cesta se stala podstatnou
částí mého života a slovo ultreia - je to starý poutnický pozdrav a znamená »Dál!«, - se mi dostalo pod kůži marketing-nemarketing. V ím, že jsem si tím zase způsobil potíže, ale ta kniha je ostatně mým osobním vyznáním. Nejsem ani spisovatel, ani obchodník. Jsem lékař, který kromě medicíny dělá spoustu dalších věcí.«
* Nakolik váš nápad jít »na konec světa« ovlivnila víra a nakolik láska k pěší turistice?
Zpočátku mě možná ta myšlenka upoutala proto, že jsem náruživý chodec, ale víru od toho oddělit nemohu. V íra pro mě totiž nejsou jen nedělní návštěvy kostela - je to životní postoj, nebo chcete-li, životní styl. Pro mě je cenný také tím, že mě propojuje se současnými lidmi i s generacemi přede mnou. Jsem zkrátka potomek svých předků a chci o nich něco vědět. Když jsem pouť připravoval, mluvilo se hodně i o našem návratu do Evropy, a tak jsem si pro něj vybral způsob, který je mi vlastní.
* Doba dnes upřednostňuje rychlost, a vy šlapete týdny a měsíce po trase, která letadlu zabere sotva pět hodin.
Čím rychleji jedete, tím chudší to máte na zážitky a poznání.
* Také se ještě se noříte do knih, abyste se o místech, jimiž budete procházet, dozvěděl co nejvíce. T o je touha po vzdělání?
Když mluvíte o vzdělání, obsah tohoto slova byl u nás zredukován na glejt, který stvrzuje, že dotyčný absolvoval nějakou školu nebo kurs a získal tím kvalifikaci pro určité povolání. Jenže vzdělání není to, co získáváme ve škole. To jsou jen předpodklady. Vzdělávat se znamená dobírat se souvislostí, a to musí každý sám. Potíž je v tom, že v mládí, kdy k tomu máme nejvíc času a nejlepší hlavu, si to moc neuvědomujeme.
* Proto jste si jako obor zvolil medicínu? T a patří k oborům, kde člověk, pokud je jen trochu poctivý, se školními vědomostmi navěky nevystačí.
Ne, proto ne. Ke všem svým životním volbám jsem došel vylučovací metodou. Vždycky jsem totiž viděl víc možností. Před maturitou jsem ze seznamu vysokých škol nejdříve vyškrtl to, co jsem rozhodně nechtěl. I když jsem si myslel, že jsem na přírodní vědy, přírodovědeckou fakultu jsem zavrhl při představě, že bych musel jít učit. Proto jsem zřejmě skončil jako učitel kdečeho... Padlo i lesnictví, zemědělství a geologie, protože poslední ročník gymnázia jsem strávil v nemocnici s tuberkulózou a nemohl jsem pak nějaký čas dělat nic namáhavého. Zbyla tedy aplikovaná přírodověda - medicína.
* I pěší turistiku jste si takhle vybíral?
K té mě přivedli rodiče. Svůj první kopec, Lovoš nad Lovosicemi, jsem zdolal s tatínkem v necelých čtyřech letech. Maminka tehdy byla těhotná, čekala mého mladšího bratra, a tak se táta snažil, abychom ji doma moc neotravovali. Na výlety jsme ovšem tak často vyráželi i proto, že jsme neměli žádné příbuzné na venkově, a tak bychom se jinak do přírody nedostali.
* Je rozdíl mezi tím, když člověk pochoduje pořád za nosem, nebo když vyráží z jednoho místa všemi směry?
Přímo propastný. Zatímco hvězdicovité výlety jsou pro mě léta denním chlebem, jít stále dál, k obzoru, mohu jen málokdy. Už proto je to mimořádný zážitek, i když leckdy drsný. Když pochodujete třeba mesetou, to je náhorní planina na severu Španělska, kde každý jednotlivý strom je vyznačen na mapě, protože je to taková vzácnost (nikde nic, jen úhor, vichr a strašné horko nebo zima), pohání vás pouze vůle a vědomí, že tam někde před vámi to bude lepší a že tam někde vás čeká cíl.
* První dvě etapy jste absolvoval se svým starším synem. Umožnilo vám společné putování povídat si o něčem, na co byste jinak oba zřejmě neměli čas, náladu, příležitost?
Když spolu putují dva muži, mohou na rozdíl od žen mlčet celé hodiny, nemají potřebu si spolu pořád povídat. Pavel je navíc mimořádně málomluvný. Chvíle, kdy jsme šli v našich sporých hovorech do hloubky, kdy jsme si o sobě navzájem řekli něco, co ten druhý dosud netušil, byly tedy vzácné, ale byly. Ovšem už sama možnost být se svým dospělým synem je pro otce dar, i když se mlčí. I s manželkou to ale bylo mimořádné: za málem třicet let manželství jsme nikdy nebyli tak dlouho ve dne v noci spolu.
* Vy jste se odmítal vézt autem, byť jen do další obce. Nebyla to vzhledem k úctyhodné délce poutě zanedbatelná maličkost?
Mám snad nějakou čest! Nebylo by přece fér se svézt, když to byla pěší pouť. Určitě byla ve hře i moje vrozená systematičnost. Chtěl jsem si udělat na mapě souvislou čáru, ne přerušovanou. T rochu mi vadilo, že při první etapě jsme ve Kdyni vynechali několik set metrů mezi autobusovým a vlakovým nádražím. Naštěstí jsme později u Řezna prošli jednu část trasy dvakrát, a tak jsem měl pocit, že dluh je splacen. Já mám zkrátka rád, když se věci dělají naplno, ne na půl.
* Máte auto?
Dlouhá léta jsme žádné neměli, teď ho má moje žena. Když před pár lety změnila zaměstnání, zjistila, že od nás ze vsi se lze sice hladce dostat do Prahy, ale ne už do vedlejší vesnice.
* Tvrdíte, že poznat druhé je možné nejlépe při pouti od člověka k člověku. Na té vaší jste lidí potkal bezpočet. Kdo vás zaujal nejvíc?
Vzpomenu toho prvního v dlouhé řadě - břevnovského opata Anastáze Opaska. Opravdu nás coby poutníky přijal a slavnostně nám požehnal na cestu. Svůj pověstný smysl pro humor nezapřel: nejdříve se nás pro jistotu zeptal, jestli vůbec víme, kdy se při tom máme pokřižovat.
* Někdo si z dovolené přiveze fotografie, jiný oblázky nebo nové boty. A co vy?
Dvě narůžovělé mušle. Takové, které se už ve středověku staly symbolem poutnictví - a později firmy Shell. Dnes jsou vzácné. Když jsem se ve Finisterre, na samém konci světa i své pouti, brouzdal po pláži, kde nebyla ani noha, ačkoliv ve stejnou dobu asi obléhaly středomořské pobřeží miliony turistů, vlna vyvrhla dvě mušle, jednu pro poutníka, druhou pro poutnici.
»Myslím, že to byl Wolker, kdo napsal, že sny umírají tehdy, když se uskuteční. Na konci pouti jsem to pochopil,« říká internista Zdeněk Susa, docent 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Pouť dlouhou celkem 3098 kilometrů, absolvoval Zdeněk Susa v šesti etapách, střídavě se synem, manželkou i sám. Přespával pod širákem, na farách, v noclehárnách, u neznámých lidí... přesně tak, jak to dělávali jeho středověcí předchůdci.
* Druhý díl zápisků z cest, který právě vydává nakladatelství »Zdeněk Susa - Středokluky«, nese stejně neprodejný název jako ten první: ULTREIA. Ta cesta se stala podstatnou
částí mého života a slovo ultreia - je to starý poutnický pozdrav a znamená »Dál!«, - se mi dostalo pod kůži marketing-nemarketing. V ím, že jsem si tím zase způsobil potíže, ale ta kniha je ostatně mým osobním vyznáním. Nejsem ani spisovatel, ani obchodník. Jsem lékař, který kromě medicíny dělá spoustu dalších věcí.«
* Nakolik váš nápad jít »na konec světa« ovlivnila víra a nakolik láska k pěší turistice?
Zpočátku mě možná ta myšlenka upoutala proto, že jsem náruživý chodec, ale víru od toho oddělit nemohu. V íra pro mě totiž nejsou jen nedělní návštěvy kostela - je to životní postoj, nebo chcete-li, životní styl. Pro mě je cenný také tím, že mě propojuje se současnými lidmi i s generacemi přede mnou. Jsem zkrátka potomek svých předků a chci o nich něco vědět. Když jsem pouť připravoval, mluvilo se hodně i o našem návratu do Evropy, a tak jsem si pro něj vybral způsob, který je mi vlastní.
* Doba dnes upřednostňuje rychlost, a vy šlapete týdny a měsíce po trase, která letadlu zabere sotva pět hodin.
Čím rychleji jedete, tím chudší to máte na zážitky a poznání.
* Také se ještě se noříte do knih, abyste se o místech, jimiž budete procházet, dozvěděl co nejvíce. T o je touha po vzdělání?
Když mluvíte o vzdělání, obsah tohoto slova byl u nás zredukován na glejt, který stvrzuje, že dotyčný absolvoval nějakou školu nebo kurs a získal tím kvalifikaci pro určité povolání. Jenže vzdělání není to, co získáváme ve škole. To jsou jen předpodklady. Vzdělávat se znamená dobírat se souvislostí, a to musí každý sám. Potíž je v tom, že v mládí, kdy k tomu máme nejvíc času a nejlepší hlavu, si to moc neuvědomujeme.
* Proto jste si jako obor zvolil medicínu? T a patří k oborům, kde člověk, pokud je jen trochu poctivý, se školními vědomostmi navěky nevystačí.
Ne, proto ne. Ke všem svým životním volbám jsem došel vylučovací metodou. Vždycky jsem totiž viděl víc možností. Před maturitou jsem ze seznamu vysokých škol nejdříve vyškrtl to, co jsem rozhodně nechtěl. I když jsem si myslel, že jsem na přírodní vědy, přírodovědeckou fakultu jsem zavrhl při představě, že bych musel jít učit. Proto jsem zřejmě skončil jako učitel kdečeho... Padlo i lesnictví, zemědělství a geologie, protože poslední ročník gymnázia jsem strávil v nemocnici s tuberkulózou a nemohl jsem pak nějaký čas dělat nic namáhavého. Zbyla tedy aplikovaná přírodověda - medicína.
* I pěší turistiku jste si takhle vybíral?
K té mě přivedli rodiče. Svůj první kopec, Lovoš nad Lovosicemi, jsem zdolal s tatínkem v necelých čtyřech letech. Maminka tehdy byla těhotná, čekala mého mladšího bratra, a tak se táta snažil, abychom ji doma moc neotravovali. Na výlety jsme ovšem tak často vyráželi i proto, že jsme neměli žádné příbuzné na venkově, a tak bychom se jinak do přírody nedostali.
* Je rozdíl mezi tím, když člověk pochoduje pořád za nosem, nebo když vyráží z jednoho místa všemi směry?
Přímo propastný. Zatímco hvězdicovité výlety jsou pro mě léta denním chlebem, jít stále dál, k obzoru, mohu jen málokdy. Už proto je to mimořádný zážitek, i když leckdy drsný. Když pochodujete třeba mesetou, to je náhorní planina na severu Španělska, kde každý jednotlivý strom je vyznačen na mapě, protože je to taková vzácnost (nikde nic, jen úhor, vichr a strašné horko nebo zima), pohání vás pouze vůle a vědomí, že tam někde před vámi to bude lepší a že tam někde vás čeká cíl.
* První dvě etapy jste absolvoval se svým starším synem. Umožnilo vám společné putování povídat si o něčem, na co byste jinak oba zřejmě neměli čas, náladu, příležitost?
Když spolu putují dva muži, mohou na rozdíl od žen mlčet celé hodiny, nemají potřebu si spolu pořád povídat. Pavel je navíc mimořádně málomluvný. Chvíle, kdy jsme šli v našich sporých hovorech do hloubky, kdy jsme si o sobě navzájem řekli něco, co ten druhý dosud netušil, byly tedy vzácné, ale byly. Ovšem už sama možnost být se svým dospělým synem je pro otce dar, i když se mlčí. I s manželkou to ale bylo mimořádné: za málem třicet let manželství jsme nikdy nebyli tak dlouho ve dne v noci spolu.
* Vy jste se odmítal vézt autem, byť jen do další obce. Nebyla to vzhledem k úctyhodné délce poutě zanedbatelná maličkost?
Mám snad nějakou čest! Nebylo by přece fér se svézt, když to byla pěší pouť. Určitě byla ve hře i moje vrozená systematičnost. Chtěl jsem si udělat na mapě souvislou čáru, ne přerušovanou. T rochu mi vadilo, že při první etapě jsme ve Kdyni vynechali několik set metrů mezi autobusovým a vlakovým nádražím. Naštěstí jsme později u Řezna prošli jednu část trasy dvakrát, a tak jsem měl pocit, že dluh je splacen. Já mám zkrátka rád, když se věci dělají naplno, ne na půl.
* Máte auto?
Dlouhá léta jsme žádné neměli, teď ho má moje žena. Když před pár lety změnila zaměstnání, zjistila, že od nás ze vsi se lze sice hladce dostat do Prahy, ale ne už do vedlejší vesnice.
* Tvrdíte, že poznat druhé je možné nejlépe při pouti od člověka k člověku. Na té vaší jste lidí potkal bezpočet. Kdo vás zaujal nejvíc?
Vzpomenu toho prvního v dlouhé řadě - břevnovského opata Anastáze Opaska. Opravdu nás coby poutníky přijal a slavnostně nám požehnal na cestu. Svůj pověstný smysl pro humor nezapřel: nejdříve se nás pro jistotu zeptal, jestli vůbec víme, kdy se při tom máme pokřižovat.
* Někdo si z dovolené přiveze fotografie, jiný oblázky nebo nové boty. A co vy?
Dvě narůžovělé mušle. Takové, které se už ve středověku staly symbolem poutnictví - a později firmy Shell. Dnes jsou vzácné. Když jsem se ve Finisterre, na samém konci světa i své pouti, brouzdal po pláži, kde nebyla ani noha, ačkoliv ve stejnou dobu asi obléhaly středomořské pobřeží miliony turistů, vlna vyvrhla dvě mušle, jednu pro poutníka, druhou pro poutnici.
»Myslím, že to byl Wolker, kdo napsal, že sny umírají tehdy, když se uskuteční. Na konci pouti jsem to pochopil,« říká internista Zdeněk Susa, docent 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Pouť dlouhou celkem 3098 kilometrů, absolvoval Zdeněk Susa v šesti etapách, střídavě se synem, manželkou i sám. Přespával pod širákem, na farách, v noclehárnách, u neznámých lidí... přesně tak, jak to dělávali jeho středověcí předchůdci.
