Na kterého z kolegů ze seriálu Synové a dcery Jakuba skláře nejraději vzpomínáte?
Určitě na Janu Štěpánkovou, která mi už předtím maminku jednou hrála v Bakalářích, kteří se tehdy natáčeli v Ostravě. Velmi jsme se tehdy spřátelily a stýkaly se dlouho i v soukromí. Měla jsem úžasné štěstí na kolegy, kteří mne hodně ovlivnili. Nemůžu zapomenout ani na Broňu Poloczka, ve Sklářích mi hrál manžela. Dodnes se mi vybavuje, jak mě právě Broňa Poloczek o pauzách v natáčení učil, jak se v autě z třicátých let zařazuje takzvaný meziplyn. Coby továrníkova žena jsem totiž v roli jezdila úžasným veteránem, který měl samozřejmě i autentické ovládání, které my už dnes neznáme.
Seriál režíroval legendární Jaroslav Dudek. Jak jste vnímala spolupráci s ním?
Málem jsem ho zklamala! Když jsem se dozvěděla, že mě do role mladé Krahulíkové obsadil, dostala jsem pár dní nato nečekaně zánět pobřišnice a hrozila mi operace, což by můj vstup do seriálu asi zhatilo. Naštěstí se moje příhoda nakonec bez operace obešla a já mohla na vlastní kůži zažít, jaké to je hrát pod jeho geniální a laskavou taktovkou.
Jak reaguje vaše okolí, když vás vidí v seriálech nebo jiných televizních pořadech starých desítky let?
Všichni mi říkají jen jedno: že mi to dnes sluší daleko víc! Já se ale na sebe dívám v televizi dost nerada, což takhle prý má drtivá většina herců.
Novodobá televizní tvorba vám přinesla do života roli v seriálu z tanečního prostředí s názvem První krok, který režíroval Jiří Vejdělek. Jaké bylo jeho vedení?
On byl mezi seriálovými režiséry vlastně taková rarita. Dnes už se scény v těchto projektech z časových důvodů předem nezkouší, to byla vymoženost dob minulých. Jiří Vejdělek je ale především filmový režisér, a on i přes nevelký časový prostor na zkoušení scén trval, což se vyplatilo a na konečném efektu to bylo samozřejmě vidět. Moje působení v Prvním kroku mělo navíc zajímavé peripetie. Jeho pilotní díl totiž točil jiný režisér, kterému jsem se na roli nevýrazné Květy moc nezdála. Nakonec mě ale maskéři zřídili tak, že šedá myška byla na světě a role mi zůstala.Ve finále ale produkce režiséra vyměnila právě za Jiřího Vejdělka, kterému jsem se jako Květa líbila a navíc netrval tolik na změně mojí vizáže, z čehož mi spadl kámen ze srdce.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: |
Spolupracovala jste i s Karlem Smyczkem, další režisérskou legendou. Co se vám vybaví z té doby?
Šlo o seriál Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, točilo se to těsně po revoluci a já tam měla hrát zrzku, kterou jsme v té době zrovna nebyla, takže mi vlasy museli obarvit. Zažila jsem díky své roli úchvatnou scénu, kdy odjíždím skutečným Orient Expresem. To bylo něco pro mě, nadšenou cestovatelku! Ten vlak byl skutečný, a já k němu díky své roli mohla opravdu přičichnout.
Co bylo vůbec prvním impulzem k tomu, že jste se vydala na dráhu herečky?
No moje maminka. Když jsem se narodila, ona byla naprosto přesvědčená, že se jí narodila subreta, a od mého útlého dětství dělala vše pro to, aby se její sen vyplnil. Mně to ale proti srsti nebylo, vždycky jsem byla malý exhibicionista. Když jsem potom ve druhé třídě vyhrála druhé místo v pěvecké soutěži hlavního města Prahy s písničkou Traktor frk frk po silnici, můj osud byl zpečetěn.
Kdyby to tehdy s herectvím nevyšlo, měla jste v záloze nějakou náhradní profesi?
Zase by v tom měla prsty maminka, která byla historičkou. Odjakživa mě zajímala archeologie, takže náhradní volba by byla jasná. Touhle cestou se nakonec vydala moje sestra Táňa, která je sice vystudovaná etnografka, ale nakonec se v ní stejně projevil kreativní talent, protože dnes už spíš jen maluje a píše.
Váš otec byl voják a v rodině máte i slavného partyzána kapitána Nálepku. Jak jste se coby bohémka potýkala s vojenským pohledem na svět?
Vojenský dril nebylo nic pro mne. Myslím, že to hodně poznamenalo moje dětství. Spřízněnost s partyzánem, který za války uprchl do Ruska na podvozku vlaku a později se stal hrdinou Sovětského svazu, mi v době dospívání moc po chuti nebyla. O strýčkovi jsme se sice učili ve škole, ale setkala jsem se později i s názory, že jsem byla díky němu protekční dítě, což byl nesmysl. Proto jsem raději v dobách svých studií na konzervatoři naše příbuzenství tajila.
Svou dlouholetou vášeň ke koním jste v posledních letech vyměnila za buddhismus, jak vám to změnilo život?
Dost zásadně. Díky buddhismu, který vás učí pracovat hlavně s myslí, můžu život už dnes prožívat s větším pocitem štěstí. Moje cesta byla delší, začala kdysi u jógy, pokračovala přes různé regresní terapie a vyvrcholila před pár lety v Himálaji, což byl velký zlom v mém životě. Setkala jsem se tam s tibetským buddhismem a zároveň při vysokohorských trecích poznala, co to je překračovat psychické a fyzické limity. I to mi hodně otevřelo oči a vůbec cestu k odlišnému vnímání sebe samé. Základními myšlenkami této filozofie je pěstování soucitu a lásky ke všem živým bytostem i to, že všechno je dočasné. A s tímhle vědomím se člověku hned jinak žije.
Začala jste vyučovat jógu, meditaci a práci s emocemi. Znamená to, že se pomalu vzdalujete své celoživotní profesi?
Poslechla jsem svého tibetského učitele Viveka, když mi poradil, že nejlépe do této filozofie proniknu tak, když začnu učení předávat dál. Nejdřív mě to ani nenapadlo, ale rok se s rokem sešel a okolnosti mě i mou dceru Josefínu dovedly právě až sem. Pořádáme meditační pobyty s jógou, přednáškami či koněm vedenou terapii. A pak se samozřejmě věnuji regresní terapii, se kterou mám i já bohaté studijní zkušenosti a kterou považuji za jednu z nejdůležitějších cest, jak se zbavit traumat z dětství, která pak formují celý náš život. Moje profese ale zůstane navždycky mojí srdeční záležitostí, té se vzdát nechystám. Momentálně se moc těším na premiéru svého představení Frida Kahlo - Kabaret života 19. dubna v Branickém divadle.
