Střepy

Zatvářil se lítostivě a sdělil mi se zármutkem, že Martin Stukely už nežije. Viděl jsem však, že v něm zatrnulo. Neočekával, že jméno Martin Stukely někdy v sanatoriu zaslechne. Řekl jsem, že o Martinově smrti vím. Zeptal se podezíravě: "Jste žurnalista?" "Ne, jsem sklář. Jmenuju se Gerard Logan." Tentokrát strnul celý. Polkl, a když vstřebal šok, zeptal se mne přátelsky: "Co byste si prosím přál?" Řekl jsem neútočně: "Rád bych, kdybyste mi vrátil tu videokazetu, kterou jste si na Silvestra odnesl z galerie Loganovo sklo v Broadwayi." "Nepovídejte!" usmál se. Byl připravený na otázky. Nehodlal se odkrýt, jen se snažil vzpamatovat. "Nemám tušení, o čem hovoříte." Doktor Force si mne prohlížel od hlavy k patě. Oblékl jsem se do důstojného civilu, měl jsem konzervativní oblek, košili s kravatou. Viděl jsem, jak si mne doktor Force měří, a věděl jsem s jistotou, že odhaduje, jestli mám dost síly na to, abych mu dokázal způsobit nepříjemnosti. Zřejmě mu vyšla nevítaná odpověď, protože místo, aby mne rovnou vyhnal, navrhl, abychom si o tom pohovořili na čerstvém vzduchu. Volil čerstvý vzduch na cestě, po které jsem právě přišel. Vedl mne a chvilkami se po mně koutkem oka zadíval, jak si ověřoval, jestli jsem aspoň trochu nesvůj, což jsem nebyl. Usmál jsem se a poznamenal, že jsem cestou k sanatoriu nepotkal žádné duchy. Pokud si povšiml pohmožděnin a drobných ran na mém obličeji, objasnil jsem mu, že je zavinilo přesvědčení Rose Paynové o tom, že příslušnou kazetu buď mám, nebo aspoň vím, co na ní je. "Paní Rose věří, že když mi náležitě ztrpčí život, kazetu jí dám, nebo jí aspoň řeknu, co na ní je. Kazetu nemám a nevím, co na ní je." Odmlčel jsem se. "Co mi radíte?" Řekl bez zaváhání: "Dejte té osobě prostě něco. Všechny videokazety vypadají stejně." "Jenže ona tvrdí, že tahle má cenu milionů." Adam Force mlčel. "Je to pravda?" Zašeptal: "To nevím." Měl jsem dojem, že odpověděl po pravdě. "Martin Stukely vám vypsal šek s několika nulami," řekl jsem mírně a neútočně. Force byl podrážděný: "Slíbil mi, že to nikdy..." "Neřekl to nikomu." "Ale..." "Zemřel, ale zanechal po sobě útržky v šekové knížce." Viděl jsem na něm, jak usilovně přemýšlí, co ještě po Martinovi zbylo. Nechal jsem ho, ať se tím trápí. Po dlouhé odmlce se ustaraně zeptal: "Jak jste mne objevil?" "Vy jste s tím nepočítal?" Krátce potřásl hlavou a nepatrně se usmál. "Nenapadlo mne, že vám bude stát za to po mně pátrat. Většina lidí by celou záležitost přenechala policii." Člověku by byl snadno sympatický, pomyslel jsem si, ale to by člověk musel zapomenout na epileptický záchvat Lloyda Baxtera a na chybějící pytel s penězi.

(Uveřejněno s laskavým dovolením Olympia, a. s., Praha)