Máte krásné, ale ne moc časté jméno. Alfred. Neměl jste s tím jako dítě potíže?
Měl jsem s tím velké lapálie. Tenkrát byla v oblibě zmrzlina Fredo. Děti ve škole na mě posměšně volaly: „Fredo-ledo!“ A tím jsem trpěl. Navíc jsem ještě neuměl říkat „r“. To jsem se naučil až v jedenácti letech. V té době jsme museli povinně sbírat sběrné suroviny: kosti, kov, papír... A ve škole vždy ukazovat lísteček, co jsme ve sběrně odevzdali. Bylo na něm napsáno naše jméno. Jenže ve sběrně, když jsem vyslovil „Alfed Sejček“, mi nikdo pořádně nerozuměl. Psali tam většinou Stehlíček, Sýkora... A paní učitelka mi to nechtěla uznat.
Ve snu jsem se ocitl na poště. Byla zavřená a já uvnitř. Přišla zaměstnankyně a začala mě mýt. Já se ohradil: „Co si to dovolujete!“ Odbyla mě: „Na poště musí být člověk čistý!“ Bezvědomí vyplodí neuvěřitelné věci.
