Před třinácti měsíci se vydala ze svého domova do světa vstříc dobrodružství. Původně si myslela, že jí peníze vydrží maximálně tři měsíce. Došly zhruba o měsíc později a Petrina přemýšlela, co dál. Rozhodla se, že bude cestovat i bez peněz.
„Vždy jsem stála u silnice a stopovala. Když jsem byla bez peněz, spoléhala jsem na to, že mi někdo nabídne pomoc. Jídlo jsem sháněla u popelnic, ptala jsem se v restauracích po jídle, které jim zbylo, a chodila jsem do prodejen s ovocem a prosila o zbytky, které už by stejně vyhodili,“ popisuje cestovatelka.
Díky hodným lidem se posléze měla lépe, než kdy mohla čekat. „Neznámí lidé mě zvali k sobě domů, abych u nich přespala,“ líčí svoji cestu.
Ačkoli má mnoho lidí ze stopování strach, ona sama říká, že během cestování potkala v autech ty nejmilejší osoby. „Každý mi nějak pomohl. Poznala jsem spoustu velmi zajímavých lidí,“ tvrdí.
Když ale měla cestovat přes Írán a Pákistán, měla docela strach. „Vzpomněla jsem si na všechny ty případy únosů a znásilnění a měla jsem nahnáno. Takže mě přes zemi svezla policie. Ta mě odvezla na stanici, kde jsem dlouhou dobu čekala na další. Přijeli vojáci, kteří mě na kolech se zbraněmi doprovodili až na hranice,“ svěřila se dobrodružka, která se prý na cestách měla tak dobře, až tomu sama nemůže uvěřit.
„Na světě je prostě tolik laskavých lidí. Naprosto jsem se do těch lidí zamilovala. Ve světě jsou lidé tak spjati s přírodou a neřeší hlouposti,“ doplnila.
Perina cestovala ze Švédska přes Dánsko, Německo, Polsko, Albánii, Kosovo, Bulharsko, Turecko, Írán, Pákistán, Thajsko a další země a konečně pak dorazila až do Malajsie. Zpět domů se dostala stejným způsobem.
„Mnoho lidí se mě ptalo, kde mám partnera nebo přátele. Já je teď ale mám po celém světě. Jasně, že nastaly momenty, kdy jsem byla opravdu vyděšená a ptala jsem se sama sebe, co to vlastně dělám. Nakonec jsem ale vždycky zjistila, že je svět mnohem mírumilovnější, než jak je prezentován,“ dodala.
