Štěpánka Hilgertová

Štěpánka Hilgertová | foto: Lenka HatašováiDNES.cz

Léta přibývají všem, s tím nemá cenu bojovat, říká Štěpánka Hilgertová

  • 41
Fenomenální kajakářka Štěpánka Hilgertová slaví 10. dubna padesátiny. Na podzim ohlásila konec profesionální kariéry a přesedla z kajaku za psací stůl. I o tom Hilgertová promluvila v rozhovoru pro páteční magazín Rodina DNES.

Za čtyři dny slavíte padesátiny a já mám pocit, že odmala jen neustále „makáte“. Kde na to berete energii?
Musí vás to bavit. A mě vodní slalom bavil vždycky a baví mě dodnes. Je to neuvěřitelně pestrý sport. Žádný závod není stejný, mění se místa, rozestavení branek, na umělých tratích je možné měnit i rozestavení překážek. Navíc se během let neustále vyvíjela pravidla i sportovní vybavení a díky tomu i celý charakter a pojetí jízdy. To mě pořád nutilo učit se něčemu novému, abych dokázala držet krok. A pokud se mi to aspoň trochu dařilo i ve „sportovně vyšším“ věku, bylo to hodně povzbuzující. Vlastně jsem tak trochu pořád bojovala se známým úslovím „Starého psa novým kouskům nenaučíš“.

Ženy se obecně bojí přibývajících let. Je sport vhodnou medicínou proti stárnutí? Co byste jim poradila?
Léta přibývají všem, s tím nemá cenu bojovat ani se tím moc zabývat. Ale nějaká forma pohybové aktivity je podle mě pro zdraví i dobrý pocit z vlastního těla důležitá. 

A ještě důležitější je výběr takové aktivity, která člověka těší a baví, nedělat něco jen proto, „že bych měla“, ale protože chci. Spokojený člověk léta nepočítá.

Pomůžou lidem v tomto věku endorfiny?
Na to neexistuje univerzální recept, každý jsme jiný. Ono populární „Běž si zaběhat“ nemusí fungovat na každého. Já se třeba při běhu nebo jakékoliv jednotvárné vytrvalostní činnosti spíš trápím a endorfiny nikde. Potřebuji, aby mě sport něčím zaujal, aby v něm byla skrytá i nějaká dovednost nebo aby probíhal v kolektivu. To pak může být i pořádná dřina, ale já cítím, že mi dělá dobře.

Už vrcholově nezávodíte, jaké to je, vyměnit vodu za kancelář?
Je to velká změna v životním rytmu. Kupodivu to však nevnímám negativně. Přes týden časově sice moc nestíhám, ale zas mám najednou volné víkendy a svátky, můžu být s lidmi, které mám ráda.

Berete i teď splněné úkoly jako úspěchy?
Ze sportu jsem si přinesla takový automatický systém vnitřního sebehodnocení. I díky němu se snažím všechno zvládat co nejlíp, od toho se odvíjí moje nálada i spokojenost. Navíc jedno společné sport a práce v kanceláři mají – pořád se učím něco nového a řeším nové úkoly.