»Jezdili jsme spolu od města k městu a žili rockem,« vzpomíná na své nevydařené manželství dvaatřicetiletý muzikant. »Jedli jsme suché housky, půjčovali si dvacetikoruny na cigarety, spali v tělocvičně na žíněnkách. Vypadalo to jako výhra, mít takovou ženskou, jenže omyl. K čemu mi bylo, že rozuměla sólům Jimiho Hendrixe, když později nechtěla rozumět domácnosti ani dětem...« Ze stejného ranku je i příběh bývalé české reprezentantky v lyžování, která si před lety vzala svého trenéra: »Miloval ve mně svůj úspěch,« domnívá se. »Dokud mu lidi gratulovali za moje umístění, dokud měl po boku hvězdu, bylo všechno v pořádku. Ženská, která seděla doma s miminkem a občas si pro zábavu sjela sjezdovku na Ještědu, ho ale neokouzlovala. Nevyčítám mu to, vždycky říkal, že je mu lyžování vším. Sportovní vášeň se vytratila a jiná nepřišla. Náš vztah ztratil svůj někdejší obsah - a tudíž i smysl.«
Nikoli zájmy, ale tolerance
Za mýtus stejných zájmů mohou patrně publikace pro teenagery. Každý láskychtivý adept se v nich dočte, že zájmy jsou zásadní věc. Nikdo mu nevysvětlí, že ve skupinách fandů se obvykle scházejí lidé téhož věku, sociálního původu a výchovy, a tudíž se tam hledá nejsnadněji. Už vůbec se nedozví, že to jsou zároveň místa plná omylů. Splynutí duší v kytarovém sólu či obloucích obřího slalomu totiž nikterak nenaznačuje, jak se partner vyrovná se stísněností garsonky, dětským pláčem, spáleným gulášem a ucpanými odpady. Jakmile někdo hodlá stát oběma nohama na pevné zemi, oženit se či vdát, neměl by zkoumat partnerovy zájmy, jako spíše jeho toleranci a ochotu skloubit vlastní zájmy se zájmy rodinnými.
Rozhodnutí ano, oběť nikoli
»V manželství často nastává situace, kdy se jakoby sejdou dva lidé, kteří k smrti rádi řídí auto, ale mají jen jeden vůz,« konstatuje Petr Šmolka, prezident Asociace českých manželských poradců: »Celá řada společných hobby se nedá provozovat společně a tak končí rozhodnutím buď já, nebo ty.« Taková situace nevypadá na první pohled nijak patově, mnohé ženy dokonce samy nabízejí svou rezignaci. Přijmout ji je pro partnera sice lákavé, ovšem poněkud zrádné. Připadá-li si totiž manželka jako oběť, začne to manželovi dříve nebo později vyčítat. Žít s utrápenou světicí a poslouchat řeči typu »Kde já bych byla, kdyby...«, není žádný med. Zříci se bývalých zájmů by tedy měl jen ten, kdo se jich zřekne ochotně a rád prostě proto, že mu sedět s dětmi doma připadá jako docela dobrá zábava. Logičtějším řešením je možná ustoupit na obou stranách o několik krůčků. U některých koníčků to však nejde - nelze se účastnit jen poloviny zápasů ve fotbale nebo odehrát zlomek koncertů. »V takovém případě je třeba angažovat do rodinného života třetí osobu - babičku, paní na hlídání či hospodyni,« doporučuje psycholog Petr Šmolka. »Jiná přijatelná možnost už není.«
 Grafik a hudebník Jan Pacák měl rád bigbít a country, literaturu týkající se výtvarného umění, společnost a svéráznou atmosféru lidových hospod. Jana Pacáková, zdravotní sestra, poslouchala vážnou hudbu, četla anglické klasiky a měla ráda svůj klid. |
