Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Šteindler: Doženu to v příštím životě

  10:22aktualizováno  10:22
Každé ráno si prý dává ledovou sprchu. "Stopuju si to a nesmí být kratší než třicet sekund," říká režisér a jeden z herců seriálu Redakce Milan Šteindler. A přidává vysvětlení: "Přes den už pak nemám strach, že by mě překvapila nějaká další."

Jeho tvář je nyní známá hlavně z televizní obrazovky. Na Nově hraje v novém, třináctidílném seriálu z novinářského prostředí, Redakce. Milan Šteindler, v seriálu zkušený, oblíbený a neambiciózní novinář Lubor, je však především filmový režisér.

* Už se připravuje natáčení druhé série Redakce. Zúčastníte se?
Předem jsem slíbil, že pokud dojde i na druhou sérii, tak do toho půjdu. Sliboval jsem to se zkříženými prsty za zády a doufal, že v případném pokračování Lubor odjede na stáž do Brazílie. Nějak to neklaplo. Vypadá to, že se začne natáčet příští měsíc.

* Přemýšlel jste dlouho, jestli roli v Redakci vezmete?
Šel jsem ke kartářce a ta mi řekla, ať to beru, že je to přesně to, co se mi bude líbit.

* Opravdu?
Opravdu! Zeptejte se mé ženy. Ona mě k té kartářce vzala.

* Co rozhodlo kromě kartářky?
Přečetl jsem si první tři díly a zdálo se mi, že autoři chtějí tento seriál dělat trošku jinak, než se dosud u nás seriály točily. Taky jsem byl rád, že mi důvěřují, že mě chtějí. Věřte, že je dobré, když o vás někdo stojí. To se těžko odmítá.

* Neměl jste chuť podílet se i na režii, případně občas režisérům nějak vypomoci?
Neměl. Samozřejmě, tu a tam člověka něco napadne, ale moc se nesnažím režírovat nebo něco měnit. Nechci přebírat zodpovědnost za celý seriál. Upřímně řečeno, mám co dělat sám se sebou. Rád tu hraju, mám rád lidi, s nimiž natáčím, a je pro mě příjemné položit se jakoby do režijních vln toho druhého, vyhovět mu a sám toho příliš nevymýšlet. Apo záběru čekat, jestli nepřijde pochvala.

* Je vám blízká role novináře Lubora?
Vyhovuje mi. S tou postavou si v mnoha věcech rozumím. Lubor je hypochondr. Pokud je nějaká nervózní situace, tak si vezme prášek, není to akční hrdina, když se schyluje k nějaké nebezpečné reportáži, tak pověří eléva... Také nemá šéfovské ambice. Mně je to blízké. Nemám ambice být šéf nadnárodní společnosti nebo šéfredaktor nějakých novin. Kdyby mi někdo nabídl, abych byl velkým šéfem, tak si vezmu prášek.

* Z čeho byste měl obavu?
Mně stačí, když jako režisér znám, jak to vypadá na place při natáčení. Tam musíte odpovědět denně na tisíc otázek - jestli má jít herec rychle nebo pomalu, jestli má mluvit nahlas nebo potichu, jestli má mít na sobě červenou či zelenou košili, jestli kamera pojede nebo bude stát. Když hraju, je to jednodušší. Mám pouze problém s tím, abych nezakopl, abych viděl, kam mám přijít na značku. Když je potřeba, tak mi ji udělají obrovskou. A když má můj seriálový šéf David Matásek na stole stojací kalendář, mám radost, že si mám kam nalepit text.

Závidím jiným sebevědomí

* Hrajete na Nově, dotočil jste povídku v České televizi a natáčíte cestopis, režiséři vás obsazují do svých filmů, patříte mezi nejvytíženější tvůrce reklam. Jak vzpomínáte na začátek devadesátých let, kdy jste dostal výpověď z Filmového studia Barrandov?

Prožil jsem si to, co mnozí další lidé - najednou jsem byl bez zaměstnání. Místo toho, abych měl před sebou světlou budoucnost a okamžitě mi nabídli někde nějakou režisérskou práci, seděl jsem doma a zjišťoval, že cena másla vzrostla z osmi na jedenadvacet korun. Nevěděl jsem, co budu dělat.

* Věřil jste, že bude líp?
Můj otec byl takový zdravý pesimista. Já jsem oproti němu pokročil pozitivním směrem a jsem skeptický optimista. Takže - věřil jsem, že všechno bude dobré, ale nic jsem od nikoho ani ničeho nečekal.

* Strach jste neměl?
Tehdy strach? To se nedá říct. Byla to spíše nejistota z toho, co bude. Myslím, že tahle nejistota se mění ve strach s přibývajícím věkem. Musíte si proti tomu najít obranu. Já si například dávám každé ráno ledovou sprchu. Stopuju si to a nesmí být kratší než třicet sekund. Přes den už pak nemám strach, že by mě překvapila nějaká další.

* Odkud tehdy přišla záchrana?
Získal jsem zakázku na pokus o jednu z prvních reklam. I když se nikdy nevysílala a člověka, který si ji objednal, zavřeli za podvod, pochopil jsem, že nakonec v životě šanci dostanete.

* Přestože jste měl v roce 1989 za sebou velmi úspěšný film Vrať se do hrobu, čekal jste pět let na další film, Díky za každé nové ráno. Jak jste prožíval neustálé oddalování druhého natáčení?
Nebylo to tak těžké. Pro skeptického optimistu je to lehčí než pro důvěřivého optimistu. Věřím v osud, říkám si: Tak prostě uvidíme. Má-li to přijít, tak to přijde, a pokud mi to souzeno není, tak to nebude, nezblázním se z toho. To ale neznamená, že o to nezačnu usilovat. A když se to nepovede v tomto životě, tak se to povede v tom dalším.

* Vy věříte v další život?
Věřím, nic jiného mi nezbývá. Přece si nebudu radostně namlouvat, že už navěky budu ležet na rozptylové loučce. Také když spoléhám na to, že všechno doženu příště, trochu si ulehčuju ten současný život.

* Mohl byste být v příštím životě šťastnější?
Máte spoustu práce a nevypadá to, že by jí ubývalo. Máte dvě děti a manželku. Může vám něco chybět? Když to říkáte, tak asi ne... Ale neměli bychom to říkat tak nahlas, ne všichni tady u nás jsme zvyklí přát tomu druhému, aby se měl dobře. Mluvme tedy raději o tom, že se mám špatně. Lidem se to bude přijímat snadněji. Takže ono to není tak úplně ideální, jak říkáte. Každý den znovu a znovu svádím já, ale nejen já, nějaký boj. Každý bojujeme o práci, o to, jestli vás v životě ještě něco napadne a jestli to k něčemu bude.

* Pochybujete o sobě a o své práci?
To je ten největší boj, který člověk v životě má. Můžeme mluvit o politice, o pocitu svobody v nějaké zemi, o svobodě v umění, o tom, jestli to, co děláme, je umění. To všechno můžeme. Ale stejně ten největší boj svádí člověk sám se sebou. Proto si dávám každé ráno tu studenou sprchu. My jsme navenek strašně silní, suverénní, vtipní, ale zajímalo by mě, kolik lidí má opravdu v sobě tolik vnitřní síly a jistoty jako třeba ten ředitel Národní galerie... No, připomeňte mi jeho jméno.

* Milan Knížák...
To je jeden z nejsuverénnějších lidí, které znám. Zajímalo by mě, nakolik sám v sobě s něčím bojuje. A jestli ne, tak musím říct, že mu závidím.

* Nebyl jste někdy v minulosti trošku zoufalý z toho, že jste za patnáct let natočil jen tři celovečerní filmy?
Zoufal jsem. Říká se, že je nedostatek dobrých scénářů. Na tom něco je. Ale když už mi někdo doporučil dobrý scénář a i jiní uznávali jeho kvality, stejně jsem se s ním nakonec třeba neztotožnil já. S látkou, kterou chcete točit, musíte být prostě srostlý, spřízněný. A když ne, problém je prostě ve mně.

* Který dobrý scénář vám zbytečně proklouzl mezi prsty?
Například Báječná léta pod psa. Doteď mě mrzí, že jsem to odmítl. Ale bylo to v době, kdy jsme si s Halinou Pawlowskou říkali, že se do něčeho pustíme, a já jsem tomu věřil.

* Takže vážně není deprimující čekat na další film pět deset let?
Není. Pro mě je důležité, jestli mám mezi tím co dělat. A to - musím zaklepat na dřevo - zatím zaplaťpánbůh mám.

* Chystáte tedy nějaký další film po Perníkové věži, kterou jste natočil v roce 2002?
Když se mě někdo ptá, vždycky odpovídám: Chystám. Protože pořád něco chystám. Otázka je, kam až to budu schopen dovést. Mám nějakou látku, které věřím a kterou bych rád jednoho dne natočil.

* Rád citujete Miloše Formana, který říká, že lidi by měl film rozesmát nebo rozbrečet. Je to tak?
Považuju za zásadní, aby film vzbudil emoce. Jediné, čeho se bojím, je to, že diváci zůstanou lhostejní. Zaplaťpánbůh za to, když někdo na váš film nadává a jiný ho miluje. Pořád je to lepší, než když si ho nikdo ani nevšimne.

* Měl jste štěstí pracovat s legendárním režisérem Františkem Vláčilem. Co jste se od něj naučil?
To by bylo na samostatný rozhovor. Nechápal jsem například, že takový mistr jako on sledoval Nemocnici na kraji města, která tehdy právě běžela. Pro mě, mladého adepta filmu, byl tehdy každý televizní seriál póvl. Proto mě překvapilo, že se tím vůbec zabýval. Byl jsem s ním ve střižně a on začal například řešit, jak dobře obsadili tu kterou roli v seriálu, rozebíral to z dramaturgického hlediska a tak. Začal jsem se na Nemocnici dívat jinýma očima a uvědomil si, že on nacházel kvality i v jiných dobře odvedených pracích, než je jen velké stříbrné plátno. Uměl ocenit dobré řemeslo.

Pošlete mi recept na Oscara

* Neděsí vás další čekání na natáčení, ba shánění peněz a řešení mnoha problémů, které obvykle práci na filmech doprovázejí?
Neděsí. Opravdu ne. Různé děsy jsem si prožil už v roce 1988 při natáčení filmu Vrať se do hrobu. Tehdy jsem beze spánku ležel v posteli a říkal jsem si: Všechno stojí za..., posral jsi to. A svíjel jsem se tím, jakou blbost jsem natočil. Akdyž jsem potom viděl, jak výborně diváci film přijali, pochopil jsem. To je to, čemu se říká, že umění se rodí v bolestech.

* Co přesně teď chystáte pro Českou televizi?
V létě jsem natočil povídku Nehoda. S Davidem Vávrou nyní natáčíme cestopis v rámci cyklu České televize Letem světem. Udělali jsme Německo, východní a západní, a čeká nás ještě Rakousko. Trochu kecáme do režie, trochu do průvodního slova i cestovatelství.

* Jaký dojem na vás Německo udělalo?
No třeba z Berlína jsem měl úžasný pocit. To je metropole ve své výstavbě tak smělá, tak neskutečná a v oblasti architektury odvážná. V Berlíně se ve mně probudila závist. Protože to, co se postavilo za poslední léta tady v Praze, kromě několika výjimek, jako je třeba Tančící dům, moc odvahy nevykazuje. Já vím, že nemáme ty prachy, ale aspoň tu smělost, kdybychom našli.

* Jaké to bylo, stát v místech bývalé berlínské zdi?
Vzpomínal jsem na to, jak jsem se prvně dostal do Západního Berlína. Bylo mi dvanáct a už tehdy jsem pociťoval tu podivnost, proč jsou na východě protitankové zátarasy a vojenské opevnění, zatímco na západní straně, kromě strážní budky americké armády, bylo všechno normální, lidé chodili v klidu po ulici. Vždycky si tuhle rozdělenou ulici spojím s tehdejším reportérem Československé televize Cyrilem Smolíkem, který dělal nějakou reportáž a říkal: "Stojím na hlavní třídě Západního Berlína, zdánlivě se nic neděje, ale pod pokličkou to vře." A za ním chodili lidé úplně normálně do práce a vůbec nic se nedělo.

* Uvažoval jste před rokem 1989 o tom, že byste utekl za hranice?
Myslím, že podvědomě napadalo něco podobného kdekoho. Říkal jsem si, co tady, jenže na rozdíl od těch, kteří neměli opravdu žádnou perspektivu, my jsme měli alespoň Divadlo Sklep. Byli jsme kamarádi, scházeli jsme se v hospodě a měli jsme pořád co dělat. Navíc jsme, i když budoucnost byla nejistá, měli všichni společného nepřítele. Onehdy jsem prohlásil, že díky tomuhle divadlu jsem tady asi zůstal. Ale já myslím, že v tom hrála velkou roli i ta hospoda.

* Mimochodem, jak jste dostal nápad na hodiny němčiny Alles Gute v České sodě?
Když Febio začalo připravovat satirický pořad Česká soda, řekli mi, jestli bych udělal nějakou scénku. A já si vzpomněl na takové ty enderácké učebnice, ze kterých jsem se učil němčinu. Tam byla každá lekce malé Alles Gute. Tak jsem napsal jednorázově takovou lekci německého jazyka a vycházel i z toho, jak se Němci chovají. Podruhé mě nic jiného nenapadlo, tak jsem napsal druhou lekci, pak mě nic nenapadlo potřetí...

* Ale proč právě lekce němčiny?
Tak jako vás napadne cokoli jiného, že si třeba budete dělat srandu z Moravanů nebo z policajtů. Většinou, když si děláte srandu, tak z někoho nebo z něčeho. Tak mě napadli ti Němci. Jako oni napadli nás.

* Co říkáte změnám, které za posledních patnáct let nastaly?
S tou základní změnou jsem samozřejmě spokojený. Časem jsem ale pochopil, že spousta lidí v této zemi byla dříve vlastně ráda, že jim někdo nalinkuje život. Když volí třešně, myslí si, že je zase bude někdo držet za ruku. Bojí se nějak naložit se svojí svobodou. Jiní se možná bojí těch Grossových daňových reforem, kvůli kterým odešly hned prvních pár týdnů na začátku roku desítky tisíc lidí od živnosti, a nahlásili se radši na pracák. No, to jsme zabředli do politické debaty a já jsem laik. I když i já mám občas existenční strach. Nebo existenciální?! No to je jedno, ale myslím to upřímně.

* Sledujete dnes politiku?
Jsem přesvědčený, že dokud mě budou zajímat zprávy, a co se děje okolo, tak budu mít pocit, že jsem úplně nevyhasnul, že bych začínal být k ničemu. Pamatuju si mého dědečka, kterému bylo skoro devadesát, seděl v křesle, už toho moc nenachodil, ale měl takový malý tranďáček, ve kterém poslouchal zprávy a operní árie. A stejný byl i můj otec. Pořád se zajímal o to, co se kolem něj děje.

* O své ženě téměř nikdy nemluvíte. Co byste o ní řekl ze všeho nejdřív?
Nedávno hrála v televizním filmu Petra Slavíka Hadí tanec a spolu jsme vytvořili manželský pár v inscenaci Jaroslava Pozziho Hypnóza. Ale celkově vzato, myslím, že moje žena obětovala své herectví, které vystudovala, ve prospěch rodinného aparátu a profese matky. Mně nezbývá než si ji cenit za to, co dala mým dětem.

* Měl jste štěstí na manželku...
Hlavně děti měly štěstí na mámu.

* Čemu se syn s dcerou věnují?
Právě díky manželce se věnují spoustě věcí. Syn hraje na piano, dělá dabing v češtině i ve slovenštině, závodně plave, hraje golf, je toho hodně... Dcera se věnuje také pianu a stejným sportům jako syn, kromě toho dělá ještě gymnastiku. Nejvíc ji potěšilo, že dostala dres se jménem klubu na zádech. Je bezprostřední, snadno si dokáže získat lidi. Myslím, že si brzy opatřím brokovnici a budu vartovat okolo baráku.

* Uměl jste si na děti udělat dostatek času?
Co to je mít na děti dost času? Můžu si vyčítat, že jsem na ně dost času neměl. Na druhou stranu jsem dělal všechno pro to, abych rodinu nějak zajistil a přitom se nemusel stydět za to, co dělám. Kdysi mě napadlo, že bych si snadno vydělal hraním v pornografickém filmu. Ale pro rodinu to není asi úplně ideální způsob výdělku.

* Je pro vás pracovně stále nejpodstatnější natáčení celovečerních filmů?
Samozřejmě. Nerad bych to opustil. Ne všichni můžeme ovšem točit každý rok jeden hraný film. Režisér Jan Němec mi po revoluci řekl: V šedesátých letech to byl československý filmový zázrak, protože jsme točili filmy, které si dělaly srandu z vlády, a vláda to ještě platila. Dneska jsme překvapení, že si můžeme dělat z vlády srandu, ale ona to nechce platit.

* V roce 1994 jste vyhrál s filmem Díky za každé nové ráno řadu cen a film byl dokonce za Českou republiku nominován na Oscara. Sníte stále svůj oscarový sen?
Myslím, že Oscar je pro každého meta. Lhal bych, kdybych řekl, že pro mě ne. Fascinovalo mě, jak někteří kritici vyčítali Honzovi Svěrákovi Oscara za Kolju, protože celý film byl prý vykalkulovaný tak, aby to ocenění dostal. Tak jo, jestli někdo zná recept, jak natočit film na Oscara, ať se u mě přihlásí!

MILAN ŠTEINDLER
Režisér tří celovečerních filmů - Vrať se do hrobu (1989), Díky za každé nové ráno (1994) a Perníková věž (2002) - se narodil před sedmačtyřiceti lety v Praze, kde stále žije. Absolvoval střední výtvarnou školu, po které pracoval několik let jako rekvizitář a později asistent režie ve Filmovém studiu Barrandov. Vystudoval filmovou režii na pražské FAMU, patřil mezi spoluzakladatele dnes už legendárního Divadla Sklep, v němž hraje občas dodnes. Natočil několik televizních inscenací, věnuje se reklamě, v televizi i ve filmu vytvořil řadu hereckých rolí, známý je také jako spoluautor satirického pořadu Česká soda. V roce 1990 se oženil se slovenskou herečkou Jankou Matulovou, s níž má třináctiletého syna Olivera a sedmiletou dceru Johanu.


Milan Šteindler a David Vávra ve sklepě, kde vzniklo divadlo Sklep.

O režiséru Milanu Šteindlerovi se ví, že umí točit humorné reklamy.

Milan Šteindler při natáčení filmu Perníková Věž

Milan Šteindler

Milan Štaindler, Jan Dolanský a Radek Kuchař

Režisér Milan Šteindler s herci Janem Dolanským a Radkem Kuchařem

Milan Šteindler na tiskové konferenci k filmu Perníková věž

Milan Šteindler na tiskové konferenci k filmu Perníková věž

Z města cesta... Kde točí Tomáš Vorel, tam nesmí chybět jeho sklepácký kolega Milan Šteindler.

Milan Šteindler v dabingovém studiu.

Režisér Milan Šteindler držel při vyhlášení Českých lvů svým kamarádům palce.(1.3. 2003)

Petr Čtvrtníček a Milan Šteindler se perou při moderování předávání hudebních cen Anděl 2002. (20. března 2003)

Petr Čtvrtníček a Milan Šteindler moderují předávání hudebních cen Anděl 2002. (20. března 2003)

Milan Šteindler moderuje předávání hudebních cen Anděl 2002. (20. března 2003)

Milan Šteindler při on-line rozhovoru v Karlových Varech.

Milan Šteindler při on-line rozhovoru v Karlových Varech.

Milan Šteindler při on-line rozhovoru v Karlových Varech.

Milan Šteindler při on-line rozhovoru v Karlových Varech.

Milan Šteindler při on-line rozhovoru v Karlových Varech.

Milan Šteindler při on-line rozhovoru v Karlových Varech.

Se snímkem Návrat krále strávil režisér Milan Šteindler se synem na slavnostní premiéře v pražském kině Palace Cinemas 200 minut.

Režisér a herec Milan Šteindler grimasami rozhodně nešetřil. Možná ho inspirovalo účinkování v Nováckém seriálu Redakce.

Autoři:



Nejčtenější

Předseda Zelených Matěj Stropnický byl hostem diskusního pořadu Rozstřel. (3....
Matěj Stropnický přiznal vztah s hercem Danielem Krejčíkem

Šéf Strany zelených Matěj Stopnický (34) potvrdil, že je gay. Už dva měsíce chodí s hercem Danielem Krejčíkem (23)....

Melania Trumpová a Donald Trump (Washington, 13. října 2017)
Za Melanii Trumpovou zaskakuje dvojnice, spekulují lidé na sítích

Ona není ona. Má jiný nos a maskuje se velkými slunečními brýlemi. To jsou některé z argumentů lidí na sociálních...

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Herečka Catherine Zeta-Jonesová se svou dcerou.
Dcera má ambice stát se herečkou, říká Catherina Zeta-Jonesová

Dcera Catheriny Zeta-Jonesové (47) a Michaela Douglase (72) Carys (14) se rozhodla vydat ve stopách slavných rodičů....

Další z rubriky

Jane Fondová (Cannes, 17. května 2015)
Představuji si, jak umřu. Smrti se nebojím, říká Jane Fondová

Americká herečka Jane Fondová (79) na svůj věk vypadá neuvěřitelně skvěle a vitálně. Filmová legenda však přiznala, že...

Michaela Maurerová
Maurerová: S přítelem nechodíme kanálama, ale ani nechceme pozornost

Michaela Maurerová (38) se už pár let snaží neukazovat své partnery. Po rozvodu s podnikatelem Milanem Kožíškem (45) se...

Martha Issová
Martha Issová odchází na mateřskou, prozradila její kolegyně

Herečka Martha Issová (36) a producent David Ondříček (48) se brzy stanou dvojnásobnými rodiči. O těhotenství Marthy...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.