Jedenasedmdesátiletou paní A. si lze představit všelijak. Jako lékařku. Jako důchodkyni. Nebo jako předsedkyni etické komise jedné z velkých nemocnic. Také ovšem jako osobu týranou. Není zdaleka jediná, na kterou se u nás mezinárodně uznávaný syndrom špatného zacházení se starými lidmi vztahuje. Od svých vrstevníků, kteří jsou ve stejně svízelné situaci, se však něčím přece jen liší: neobává se o ní ve svém okolí mluvit a hledat pomoc.
Příběh paní A., která si nepřeje uveřejnit své jméno v novinách, není vlastně nijak složitý. Bydlí v rodinném domku, který před dvaceti lety zdědila rovným dílem se sestrou. T a převedla svou polovinu na syna, jenž projevil přání, aby m u svou část darovala i teta. Přestěhovala by se do jeho bytu, který by ovšem nevlastnila, pouze by na něj měla užívací právo. Paní A. prostřednictvím své právní zástupkyně nabídla před dvěma lety novému spoluvlastníkovi vzájemný prodej obou nemovitostí, případně prodej společného domku, čímž by získala prostředky na nákup vlastního bytu. Dodnes nedostala odpověď, a tak žije pod stálou hrozbou neočekávaných »trestných výprav« agresivního synovce. Příčinu srdeční arytmie, kterou lékaři u paní A. před mnoha měsíci objevili, zná pacientka sama nejlépe - chronický stres.
Děti versus rodiče
Oproti podlitinám, spáleninám či zlomeninám mají šrámy na duši jednu nevýhodu - nejsou vidět. Bolívají však nesrovnatelně víc. Tím spíš, že rány rozdávají většinou ti nejbližší. Ostatně právě proto je až na výjimky halí neprostupné ticho. »Podobně jako si žádné týrané dítě nechce přiznat, že mu jeho matka ubližuje, odmítá si to připustit i starý člověk,« míní lékařka Iva Holmerová, která vede Gerontologické centrum v pražských Kobylisích. »Fakt, že se k vám děti na stará kolena nechovají tak, jak by měly,a že tedy vaše výchova i snažení zcela selhaly, patří totiž k největším životním debaklům.« Není tomu například tak dávno, co si v SENIOR-telefonu, provozovaném sdružením Život 90, volající postěžovala, že ji doma stále zamykají a že by si přála, aby ji navštívila některá z dobrovolnic této organizace. Stalo se, leč ta odešla s nepořízenou. Poprvé, podruhé... Zámek totiž nepovolil, klíče nikde. Až když dobrovolnice upozornila na tento případ obvodní úřad i praktického lékaře a rodině pohrozila zveřejněním v televizi, přestala být stará žena vězněm ve svém vlastním bytě. Za peklem na zemi se leckdy skrývají nevyřízené účty z mládí. »Už zase řádil,« stěžuje si vždycky trpce jeden ze stálých klientů SENIOR-telefonu a myslí tím syna, kterého za ním přivádí pouze alkoholové opojení. Nemohoucímu starci, jenž se dnes sotva došourá k vrátkům, vyhrožuje Vltavou, mlátí do nábytku, křičí. Konečně může otci, bývalému vysokému důstojníkovi armády,vrátit šikanu z dětství...
Újmy z dobré vůle
Ubližovat na duši mohou ovšem úspěšně i lidé,kteří jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že se o svou babičku či dědečka poctivě starají. »Jedna paní nám volává poté, co syn se snachou odejdou do práce,« vypráví Marie Strnadelová ze sdružení Život 90. »Zdánlivě jí nic nechybí: má čerstvě navařeno, čistě vypráno, televizi i rádio u ruky, svůj pokoj. Jenže v něm tráví celé týdny a měsíce v naprostém osamění. Když přijdou ostatní navečer domů, nenajdou si čas na to, aby za babičkou zašli na kus řeči. Než ale zavřou dveře to aby ji nerušili - ,nezapomenou se zeptat: 'Potřebuješ ještě něco, babi?' A ona si netroufá říct: 'Vás.'« Ani Věru D., která si pochopitelně přeje zůstat v anonymitě,nelze obvinit z toho, že by se o svého osmaosmdesátiletého otce nestarala. A žádná izolace. Ostatně kde taky v dvoupokojovém panelákovém bytě? »Jednou večer mě pozvala sousedka na kafe a začala mi domlouvat, že tak se přece k tatínkovi chovat nesmím,« vzpomíná obyvatelka malého východočeského města. »Nejdřív jsem nevěděla, o čem mluví, až po chvíli mi došlo, že má pravdu: že na tátu opravdu ječím čím dál častěji. A kolikrát kvůli hloupostem. Strašně jsem se tenkrát styděla. A slíbila jsem jí, že zajdu za psychologem. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.« Věčně sekýrující, mnohdy i agresivní stařec, který žádá guláš, má-li svíčkovou, a buchty, je-li na talíři guláš, odmítá si dvakrát denně převléknout spodky a sem tam obviní své nejbližší, že mu vzali peněženku... K tomu rozjívený pubertální syn, nevalný učitelský plat, padesátiny na dohled. Až příliš velké sousto pro člověka, který se ocitl ve vleku okolností, jež sotva může ovlivnit, natož změnit. Na výpomoc v domácnosti paní D. nemá. O pečovatelskou službu je pořád ještě nouze. O denním stacionáři, kam by poránu dědečka odvedla jako do školky a kvečeru si ho zas vyzvedla, četla zatím jenom v novinách. O tom, že leckde v zahraničí by se mohla třeba jednou týdně sejít s lidmi se stejným problémem, kteří by jí rozuměli, poradili a povzbudili ji, nemá tušení.
Mlčenlivé oběti
Starým lidem ubližuje tak či onak leckdo, nejen vlastní děti a příbuzní. Celých dvacet let nevyvezla manželka svého o třicet let staršího ochrnutého manžela z bytu ve čtvrtém patře pražského činžáku. Nikomu to nepřišlo divné,nikdo ji nepostrádal. Dvacetiletý podnájemník, vysokoškolský student, několik měsíců úspěšně obíral nejdříve o desetikoruny, pak už o stokoruny svou starou bytnou. Stačilo, když se vztyčil ze židle a utrousil: To víte,jsme tu sami... A pečovatelé? Kdo ví. »Staří lidé prostě nežalují,« míní doktorka Holmerová. »A i kdyby, není koneckonců nic lehčího než svést to na jejich sklerózu či demenci.«
Evropa pod pokličkou
První skandály s týráním starých lidí vypukly v západoevropských zemích a Spojených státech už počátkem šedesátých let. Šokovaly tím víc,že týranými byli klienti luxusních soukromých domovů pro seniory. »Kdekdo tehdy mluvil o krizi kolektivních zařízení a prohlašoval, že pouze rodiny jsou pro staré lidi zárukou dobrého zacházení,« připomínal na IV. evropském gerontologickém kongresu, který se konal loni v Berlíně, Hans-Joachim von Kondratowicz z Německého centra pro záležitosti starých lidí. »Nikoho nenapadlo, že týrání jim hrozí i tam, a už vůbec ne to, že tento problém se zdaleka netýká pouze nižších sociálních vrstev.« Jako první nadzvedli pokličku hrnce s netušeným obsahem Britové. Šlo to ovšem ztuha: psychologové a sociální pracovníci totiž brzy zjistili, že nestačí jen se vyptávat. Pro odhalení pravdy je totiž třeba zároveň podrobně zkoumat rodinné a jiné sociální vazby těch lidí, kteří se vůbec uvolí v takovém výzkumu figurovat. Výsledky řady studií jsou víceméně stejné jako ty, k nimž dospěla jedna z nejznámějších zvaná AMSTEL (Amsterdam Study of the Elderly). Z 1954 mužů a žen, jimž bylo průměrně 77 let a žili sami či s rodinami v nizozemské metropoli, přiznalo nějakou formu domácího násilí 5,6 procent z nich. Za verbální agresí (3,2 procenta) následovalo materiální zneužívání (1,4 procenta) a fyzické násilí (1,2 procenta). O rok později, v roce 1995, vědci zjistili, že více než čtvrtina obětí nebyla schopna udělat vůbec nic pro to, aby se násilí už neopakovalo, a další čtvrtině se to přes jistou snahu nepovedlo. A když už se na někoho obrátili o pomoc, pak spíš na přátele než na odborníky. Necelých šest procent. Je to hodně,nebo málo? Zkusme proměnit čísla v živé lidi. Šest procent těch, kteří překročili hranici 65 let a zařadili se tak podle věkových tabulek Světové zdravotnické organizace mezi seniory, představuje kupříkladu v Německu přibližně 780 tisíc mužů a žen. Kolem 1,8 milionu ve Spojených státech. 130 tisíc v Nizozemí. Jen o 50 tisíc méně v České republice...
SENIOR-TELEFON: 02/2222 1771
Jak je možné ubližovat
Fyzicky
* jakékoli násilí, úmyslně chybné či nedbalé podávání léků
Duševně
* opakované slovní výpady a útoky, vyhrožování, ignorování, ponižování, zesměšňování, vyloučení z rodinného života
Ekonomicky
* různé způsoby okrádání o peníze a majetek
Sexuálně
Zanedbáváním
* nejbanálnější forma zahrnující jak nedostatek pozornosti, tak neposkytnutí dostatečného množství kvalitního jídla, čistého prádla, léků, tepla
Podezřelé signály
* pečovatel brání tomu, aby se starým člověkem někdo mluvil o samotě nebo aby ho vůbec kontaktoval
* starý člověk je izolován v jednom pokoji
* pečovatel odmítá služby týkající se péče o starého člověka, které mu různé instituce nabízejí
* starý člověk má opakovaně různá, mnohdy nevysvětlitelná zranění
Týrání po americku
Národní centrum pro zneužívá ní ve stáří ve Washingtonu (National Centre on Elder Abuse) začalo evidovat případy špatného zacházení se starými lidmi v roce 1986. Tehdy zde zaznamenali 117 000 případů, o 10 let později už ale 293 000 případů. Ty ukázaly, že
* průměrný věk týraného člověka činil 77,9 let
* mezi oběťmi bylo 67,3 procenta žen
* nejvíce se násilí dopouštěly vlastní dospělé děti (36,7 procenta) a partneři (14,8 procenta)
* domácí násilí ohlásili nejčastěji zdravotníci (22,5 procenta), rodinní příslušníci (16,8 procenta), pracovníci organizací poskytujících služby seniorům (15,1 procenta), dále přátelé, sousedé, duchovní, pracovníci bank
* upozornění byla odůvodněná v 61 procentech případů
Pramen: časopis Sestra 8/99
Kdo je kdo
Britští psychologové a sociální pracovníci vytipovali v rámci iniciativy Action on Elder Abuse několik rizikových faktorů, které zvyšují pravděpodobnost toho, že se člověk stane buď trýzněným, nebo trýznitelem.
Vyšší riziko ubližování hrozí tomu, kdo
* má méně přátel a známých, tedy slabší sociální kontakty
* dlouhodobě špatně vychází s lidmi
* trpí chronickým onemocněním snižujícím jeho intelekt či hybnost nebo způsobujícím problematické chování (demence)
* má výrazně postižené smysly (zrak, sluch), což ztěžuje jeho dorozumívání
* potřebuje tolik péče, že to přesahuje reálné možnosti toho, kdo o něj pečuje
Ubližovat začne snáze ten, kdo
* zažil v dětství špatné zacházení v rodině
* je na člověku, o něhož pečuje, závislý citově nebo existenčně
* má psychiatrické problémy nebo potíže s alkoholem či jinými drogami
Příběh paní A., která si nepřeje uveřejnit své jméno v novinách, není vlastně nijak složitý. Bydlí v rodinném domku, který před dvaceti lety zdědila rovným dílem se sestrou. T a převedla svou polovinu na syna, jenž projevil přání, aby m u svou část darovala i teta. Přestěhovala by se do jeho bytu, který by ovšem nevlastnila, pouze by na něj měla užívací právo. Paní A. prostřednictvím své právní zástupkyně nabídla před dvěma lety novému spoluvlastníkovi vzájemný prodej obou nemovitostí, případně prodej společného domku, čímž by získala prostředky na nákup vlastního bytu. Dodnes nedostala odpověď, a tak žije pod stálou hrozbou neočekávaných »trestných výprav« agresivního synovce. Příčinu srdeční arytmie, kterou lékaři u paní A. před mnoha měsíci objevili, zná pacientka sama nejlépe - chronický stres.
Děti versus rodiče
Oproti podlitinám, spáleninám či zlomeninám mají šrámy na duši jednu nevýhodu - nejsou vidět. Bolívají však nesrovnatelně víc. Tím spíš, že rány rozdávají většinou ti nejbližší. Ostatně právě proto je až na výjimky halí neprostupné ticho. »Podobně jako si žádné týrané dítě nechce přiznat, že mu jeho matka ubližuje, odmítá si to připustit i starý člověk,« míní lékařka Iva Holmerová, která vede Gerontologické centrum v pražských Kobylisích. »Fakt, že se k vám děti na stará kolena nechovají tak, jak by měly,a že tedy vaše výchova i snažení zcela selhaly, patří totiž k největším životním debaklům.« Není tomu například tak dávno, co si v SENIOR-telefonu, provozovaném sdružením Život 90, volající postěžovala, že ji doma stále zamykají a že by si přála, aby ji navštívila některá z dobrovolnic této organizace. Stalo se, leč ta odešla s nepořízenou. Poprvé, podruhé... Zámek totiž nepovolil, klíče nikde. Až když dobrovolnice upozornila na tento případ obvodní úřad i praktického lékaře a rodině pohrozila zveřejněním v televizi, přestala být stará žena vězněm ve svém vlastním bytě. Za peklem na zemi se leckdy skrývají nevyřízené účty z mládí. »Už zase řádil,« stěžuje si vždycky trpce jeden ze stálých klientů SENIOR-telefonu a myslí tím syna, kterého za ním přivádí pouze alkoholové opojení. Nemohoucímu starci, jenž se dnes sotva došourá k vrátkům, vyhrožuje Vltavou, mlátí do nábytku, křičí. Konečně může otci, bývalému vysokému důstojníkovi armády,vrátit šikanu z dětství...
Újmy z dobré vůle
Ubližovat na duši mohou ovšem úspěšně i lidé,kteří jsou skálopevně přesvědčeni o tom, že se o svou babičku či dědečka poctivě starají. »Jedna paní nám volává poté, co syn se snachou odejdou do práce,« vypráví Marie Strnadelová ze sdružení Život 90. »Zdánlivě jí nic nechybí: má čerstvě navařeno, čistě vypráno, televizi i rádio u ruky, svůj pokoj. Jenže v něm tráví celé týdny a měsíce v naprostém osamění. Když přijdou ostatní navečer domů, nenajdou si čas na to, aby za babičkou zašli na kus řeči. Než ale zavřou dveře to aby ji nerušili - ,nezapomenou se zeptat: 'Potřebuješ ještě něco, babi?' A ona si netroufá říct: 'Vás.'« Ani Věru D., která si pochopitelně přeje zůstat v anonymitě,nelze obvinit z toho, že by se o svého osmaosmdesátiletého otce nestarala. A žádná izolace. Ostatně kde taky v dvoupokojovém panelákovém bytě? »Jednou večer mě pozvala sousedka na kafe a začala mi domlouvat, že tak se přece k tatínkovi chovat nesmím,« vzpomíná obyvatelka malého východočeského města. »Nejdřív jsem nevěděla, o čem mluví, až po chvíli mi došlo, že má pravdu: že na tátu opravdu ječím čím dál častěji. A kolikrát kvůli hloupostem. Strašně jsem se tenkrát styděla. A slíbila jsem jí, že zajdu za psychologem. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat.« Věčně sekýrující, mnohdy i agresivní stařec, který žádá guláš, má-li svíčkovou, a buchty, je-li na talíři guláš, odmítá si dvakrát denně převléknout spodky a sem tam obviní své nejbližší, že mu vzali peněženku... K tomu rozjívený pubertální syn, nevalný učitelský plat, padesátiny na dohled. Až příliš velké sousto pro člověka, který se ocitl ve vleku okolností, jež sotva může ovlivnit, natož změnit. Na výpomoc v domácnosti paní D. nemá. O pečovatelskou službu je pořád ještě nouze. O denním stacionáři, kam by poránu dědečka odvedla jako do školky a kvečeru si ho zas vyzvedla, četla zatím jenom v novinách. O tom, že leckde v zahraničí by se mohla třeba jednou týdně sejít s lidmi se stejným problémem, kteří by jí rozuměli, poradili a povzbudili ji, nemá tušení.
Mlčenlivé oběti
Starým lidem ubližuje tak či onak leckdo, nejen vlastní děti a příbuzní. Celých dvacet let nevyvezla manželka svého o třicet let staršího ochrnutého manžela z bytu ve čtvrtém patře pražského činžáku. Nikomu to nepřišlo divné,nikdo ji nepostrádal. Dvacetiletý podnájemník, vysokoškolský student, několik měsíců úspěšně obíral nejdříve o desetikoruny, pak už o stokoruny svou starou bytnou. Stačilo, když se vztyčil ze židle a utrousil: To víte,jsme tu sami... A pečovatelé? Kdo ví. »Staří lidé prostě nežalují,« míní doktorka Holmerová. »A i kdyby, není koneckonců nic lehčího než svést to na jejich sklerózu či demenci.«
Evropa pod pokličkou
První skandály s týráním starých lidí vypukly v západoevropských zemích a Spojených státech už počátkem šedesátých let. Šokovaly tím víc,že týranými byli klienti luxusních soukromých domovů pro seniory. »Kdekdo tehdy mluvil o krizi kolektivních zařízení a prohlašoval, že pouze rodiny jsou pro staré lidi zárukou dobrého zacházení,« připomínal na IV. evropském gerontologickém kongresu, který se konal loni v Berlíně, Hans-Joachim von Kondratowicz z Německého centra pro záležitosti starých lidí. »Nikoho nenapadlo, že týrání jim hrozí i tam, a už vůbec ne to, že tento problém se zdaleka netýká pouze nižších sociálních vrstev.« Jako první nadzvedli pokličku hrnce s netušeným obsahem Britové. Šlo to ovšem ztuha: psychologové a sociální pracovníci totiž brzy zjistili, že nestačí jen se vyptávat. Pro odhalení pravdy je totiž třeba zároveň podrobně zkoumat rodinné a jiné sociální vazby těch lidí, kteří se vůbec uvolí v takovém výzkumu figurovat. Výsledky řady studií jsou víceméně stejné jako ty, k nimž dospěla jedna z nejznámějších zvaná AMSTEL (Amsterdam Study of the Elderly). Z 1954 mužů a žen, jimž bylo průměrně 77 let a žili sami či s rodinami v nizozemské metropoli, přiznalo nějakou formu domácího násilí 5,6 procent z nich. Za verbální agresí (3,2 procenta) následovalo materiální zneužívání (1,4 procenta) a fyzické násilí (1,2 procenta). O rok později, v roce 1995, vědci zjistili, že více než čtvrtina obětí nebyla schopna udělat vůbec nic pro to, aby se násilí už neopakovalo, a další čtvrtině se to přes jistou snahu nepovedlo. A když už se na někoho obrátili o pomoc, pak spíš na přátele než na odborníky. Necelých šest procent. Je to hodně,nebo málo? Zkusme proměnit čísla v živé lidi. Šest procent těch, kteří překročili hranici 65 let a zařadili se tak podle věkových tabulek Světové zdravotnické organizace mezi seniory, představuje kupříkladu v Německu přibližně 780 tisíc mužů a žen. Kolem 1,8 milionu ve Spojených státech. 130 tisíc v Nizozemí. Jen o 50 tisíc méně v České republice...
SENIOR-TELEFON: 02/2222 1771
Jak je možné ubližovat
Fyzicky
* jakékoli násilí, úmyslně chybné či nedbalé podávání léků
Duševně
* opakované slovní výpady a útoky, vyhrožování, ignorování, ponižování, zesměšňování, vyloučení z rodinného života
Ekonomicky
* různé způsoby okrádání o peníze a majetek
Sexuálně
Zanedbáváním
* nejbanálnější forma zahrnující jak nedostatek pozornosti, tak neposkytnutí dostatečného množství kvalitního jídla, čistého prádla, léků, tepla
Podezřelé signály
* pečovatel brání tomu, aby se starým člověkem někdo mluvil o samotě nebo aby ho vůbec kontaktoval
* starý člověk je izolován v jednom pokoji
* pečovatel odmítá služby týkající se péče o starého člověka, které mu různé instituce nabízejí
* starý člověk má opakovaně různá, mnohdy nevysvětlitelná zranění
Týrání po americku
Národní centrum pro zneužívá ní ve stáří ve Washingtonu (National Centre on Elder Abuse) začalo evidovat případy špatného zacházení se starými lidmi v roce 1986. Tehdy zde zaznamenali 117 000 případů, o 10 let později už ale 293 000 případů. Ty ukázaly, že
* průměrný věk týraného člověka činil 77,9 let
* mezi oběťmi bylo 67,3 procenta žen
* nejvíce se násilí dopouštěly vlastní dospělé děti (36,7 procenta) a partneři (14,8 procenta)
* domácí násilí ohlásili nejčastěji zdravotníci (22,5 procenta), rodinní příslušníci (16,8 procenta), pracovníci organizací poskytujících služby seniorům (15,1 procenta), dále přátelé, sousedé, duchovní, pracovníci bank
* upozornění byla odůvodněná v 61 procentech případů
Pramen: časopis Sestra 8/99
Kdo je kdo
Britští psychologové a sociální pracovníci vytipovali v rámci iniciativy Action on Elder Abuse několik rizikových faktorů, které zvyšují pravděpodobnost toho, že se člověk stane buď trýzněným, nebo trýznitelem.
Vyšší riziko ubližování hrozí tomu, kdo
* má méně přátel a známých, tedy slabší sociální kontakty
* dlouhodobě špatně vychází s lidmi
* trpí chronickým onemocněním snižujícím jeho intelekt či hybnost nebo způsobujícím problematické chování (demence)
* má výrazně postižené smysly (zrak, sluch), což ztěžuje jeho dorozumívání
* potřebuje tolik péče, že to přesahuje reálné možnosti toho, kdo o něj pečuje
Ubližovat začne snáze ten, kdo
* zažil v dětství špatné zacházení v rodině
* je na člověku, o něhož pečuje, závislý citově nebo existenčně
* má psychiatrické problémy nebo potíže s alkoholem či jinými drogami
