Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Když jsem viděl výčet vašich představení v poslední době, říkal jsem si, jak tohle všechno zvládáte...
Ještě nedávno jsem jezdil po zájezdech s divadlem, měsíčně jsme hráli až devatenáct představení. Když k tomu připočítáte zkoušky a vše okolo, tak jsem rád, že si teď konečně trochu oddychnu. Na repertoáru mám nyní osm různých titulů v několika divadlech, většinou jsou to hlavní role. Před několika dny jsme měli premiéru hry Tanec bláznů v Činoherním klubu.
Vzhledem k vašim zkušenostem a věku předpokládám, že si už můžete dovolit vybírat, co chcete hrát a do čeho nejdete. Nebo se pletu?
Můžu a nemůžu. V angažmá v Činoherním klubu jsem zaměstnaný, tam roli dostanu a hraji ji, tam si nevybírám. Jinak hostuji v Rokoku, v Divadle Bez zábradlí, jednu inscenaci mám v divadle v Řeznické, jednu v Plzni, obojí s vlastním synem Jakubem. A to jsou představení, která jsem si vybral, neboť mě zajímají.
Je vám 85 let, se svou energií musíte umět dobře pracovat. Vždyť v tomhle věku se na divadelním jevišti, a ještě v hlavní roli, objeví jen málokdo.
Chce to obrovskou vnitřní kázeň a vypětí vůle. Drží mě láska k divadlu. Třeba nedávno jsem dostal nabídku hrát v krásném filmu, musel jsem to ale oželet. Nešlo to s provozem divadla dohromady. A já jsem ta stará generace, pro kterou je divadlo na prvním místě. Pořád mě hodně baví role starého Žida ve hře Návštěvy u pana Greena, 6. května bude přenos na programu ČT Art.
Umíte si vůbec odpočinout?
Pořádně a dobře se vyspím, přečtu si nějakou pěknou knížku, zajdu si na představení či film, který mi utekl. Nebo si jdu na hezkou procházku či na výlet. Odpočinku ale moc nemám, to je pravda.
Sedíme spolu v kavárně v 11 hodin dopoledne. Tak schválně, kam pak máte namířeno? Opět za nějakou prací?
Mimořádně běžím do jedné cestovní kanceláře, která se zabývá cestami za památkami u nás i ve světě. K narozeninám jsem totiž své ženě a sobě dal zájezd do Petrohradu, tak to tam jdu dojednat.
Na první pohled vypadáte velmi dobře, zdraví vám tedy slouží?
To víte, nějaké ty operace už jsem do pětaosmdesáti let prodělat musel. Třeba jsem měl kýlu, vždycky jsem to ovšem nějak zvládl. Ale třeba zuby mám pořád svoje. Uvidíme, v těchto letech už musíte počítat se vším a zítra může všechno skončit.
Co vám pomáhá vyrovnávat se s nepříjemnostmi, problémy?
Síla vůle. Když vás něco nepříjemného potká, musíte okamžitě nasadit energii a nevzdávat se. Hned jak to jde, se musíte pustit znovu do práce a do života. Pokusit se z toho nepodělat.
Stanislav Zindulka■ Narodil se 5. května 1932 v Jilemnici. |
V těchto dnech slavíme konec 2. světové války, vám v té době bylo 13 let. Vzpomínáte si na ty chvíle?
Pamatuji si je velice přesně, byl jsem svým způsobem hodně vnímavý, což asi souvisí s mým celoživotním povoláním. Mám vše v živé paměti, to by bylo na dlouhé vyprávění. V Jilemnici, kde jsem se narodil, začalo povstání už 3. května 1945, tedy dříve než v Praze. Vzpomínám si na leccos, třeba na ustupující německé kolony a vůbec na celou tu atmosféru, která tehdy panovala.
Jaké momenty či situace pomáhaly vám a lidem ve vašem okolí přečkat celé to válečné období?
Z počátku války moc dobrých zpráv nebylo. Tajně jsme poslouchali cizí rozhlas, i když na přijímačích visely cedulky, že se poslouchání cizího rozhlasu se trestá i smrtí. Lidi těšilo, když se válečný vývoj obrátil v neprospěch Němců a bylo evidentní, že s Německem je konec. Každý postup spojeneckých vojsk, každý kilometr nám dával novou naději, že se blíží porážka Německa. Ke konci války občas někdo přinesl dobrou zprávu o postupu vojsk, což nám dodávalo odvahu. Celou válku jsme žili v pevné nadějí a víře, že ji Němci vyhrát nemohou.
V roce 1951 jste nastoupil na DAMU v Praze, fakulta tehdy fungovala teprve několik let. Studium herectví jste ukončil v roce 1955. Kolik vašich kamarádů z ročníku ještě stále vystupuje na jevišti?
Kromě mě už nikdo. Jsem z toho trochu posmutnělý. Udržuji kontakt pouze s jednou kolegyní, zasloužilou herečkou Svatavou Hubeňákovou, která je ještě o něco starší. Ta se občas přijde na mé představení podívat. Jinak z toho ročníku už nezůstal nikdo, ani režiséři.
V roce 1953 jste se seznámil s Vlastimilem Brodským. Přátelství vám pak vydrželo po celý život, že?
Seznámili jsem se na natáčení česko-polského filmu, z politických důvodů se ale točilo jen dva dny a pak bylo natáčení zrušeno. Proč nebo co to bylo za příběh, to si po 64 letech už nepamatuji. Podstatné bylo, že tam jsme spolu uzavřeli přátelství, navzájem si chodili na představení, psali si dopisy. Často jsme se také navštěvovali, bydleli jsme v Praze tři ulice od sebe. První společné natáčení nám nevyšlo, a tak jsme si na něj počkali ještě další skoro půlstoletí a nakonec si společně zahráli ve filmu Babí léto.
Ze seriálu Vlak dětství a naděje (1985)
Čtyřicet let po válce jste natočil asi svůj nejlepší seriál Vlak dětství a naděje. Ústřední postavou byl vdovec Josef Pumplmě s malou dcerkou a druhou ženou, kterou si zahrála Helena Růžičková. Všichni společně utíkají ze Sudet před nacisty. Prý měl vaši roli původně hrát Petr Nárožný, je to pravda?
O tom nevím, byl konkurz a nakonec padla volba na mne. Nebudu hodnotit svůj výkon, ale dá se říct, že ze mě i z Heleny režisér Karel Kachyňa „vytřískal“ to nejlepší. Víte, úspěch filmu je také závislý hodně na tom, jak se dva hlavní protagonisté budou motivovat. Myslím, že jeden druhému jsme s Helenkou přinášeli to nejlepší, co šlo. Tam se poprvé objevil na obrazovkách i herec Vladimír Javorský a celé to dílo se velice podařilo a nedá se srovnat například s dnešními seriály. Ty nejsou umění, ale pouhá komerce – a k tomu někdy nepovedená.
Nebál jste se trochu Heleny Růžičkové? Přece jen byla velmi temperamentní jak na plátně, tak v životě...
Bál jsem se jí jen jednou. Při scéně, kdy ona za mnou hupsne do postele, jsem si v duchu pořád opakoval: Proboha, jen aby neuklouzla! Jinak ona byla velice vstřícný a laskavý člověk. Celé natáčení pro mě bylo spartánské, šofér mě někdy z divadla z Prahy až do Lokte vezl rovnou na plac, já se učil texty v noci v autě s baterkou. Někdy jsem ani nespal, jen sprcha a šlo se točit. Ale mě to bavilo.
Zindulkovi herečtí žáci: „Šafránková byla vždycky úžasně přitažlivá, Veškrnová živelná a komediální“Stanislav Zindulka si během své dlouhé kariéry zahrál s takovými legendami, jako byl Jaroslav Marvan, Vladimír Menšík, Blanka Bohdanová nebo Rudolf Hrušínský. Herectví ale také sám vyučoval a jeho hodinami prošlo mnoho slavných českých herců. „Žáků jsem měl spoustu, všichni byli podobně talentovaní. Někteří pak měli akorát víc štěstí, na kterém u divadla hodně záleží,“ říká Stanislav Zindulka. Jak na své žáky i kolegy vzpomíná?  Český lev 2012 - Dagmar Havlová a Stanislav Zindulka  Libuše Šafránková  Vladimír Menšík a Iva Janžurová O Oldřichu Kaiserovi: „Jó, to byl od začátku skvělej žák, byla radost ho učit a já si to užíval.“ O Libuši Šafránkové: „Od začátku měla úžasnou přitažlivost a spontaneitu, kterou si s sebou nesla celý život a nese si ji stále dál. Vždycky byla moc krásná.“ O Dagmar Veškrnové: „Pamatuji si ji jako velice bezprostřední, živelnou a komediální. S Libuškou se hodně kamarádily, studovaly spolu v jednom ročníku. Všichni mí žáci byli skvělí a vstřícní.“ O Jaroslavu Marvanovi: „S ním jsem točil svůj první film z roku 1956 Váhavý střelec. Byli jsme ale pouze v pracovním kontaktu.“ O Vladimíru Menšíkovi: „Byl to výborný kamarád a parťák. Všechno měl rád, včetně alkoholu. Byl to takový hédonik. I já měl během své kariéry období, kdy mě alkohol bavil, ale zjistit jsem, že to nejde hlavně s herectvím dohromady a záhy jsem toho nechal.“ |
