Splatit dluhy někdejším přáním

Oči paní JIŘINY ZÁBRANSKÉ jsou očima pětadvacetileté dívky. Je pohotová, každou chvilku se rozesměje. Před časem si podala přihlášku na Univerzitu třetího věku při Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Medicínu chtěla studovat už dávno, plány jí však zhatila válka. Vdala se, měla rodinu a čas zbyl sotva na sanitářský kurs. Klikatá cesta k medicíně měla svůj šťastný konec: na slavnostním vyřazení absolventů v aule Karolína jí gratulovala dospělá vnučka.

* Je těžké nastartovat v seniorském věku hlavu tak, aby opět začala brát nové informace?

To víte, že ano. Je třeba mít vůli, motivaci a také alespoň něco málo z oboru znát. Chcete-li se dozvědět podrobnosti o buňkách, svalech a obratlích, měli byste tušit, co tyto pojmy znamenají. Nové znalosti se snáze stavějí na starších základech. Je třeba také oprášit zásady efektivního učení a látku si zopakovat hned, jak přijdete domů, i když se vám do toho někdy moc nechce. Navíc nejde jen o hlavu - v našem věku má člověk mnoho dalších handicapů. Vesměs nás například trápil slabý zrak. Když profesoři kreslili na tabuli nějaké schéma a my si ho přepisovali do sešitu, bylo slyšet jen klapání brýlí, které si většina z nás stále měnila: na dálku, na blízko, na dálku, na blízko... Anebo před závěrečným testem - napsala jsem si takový malinký tahák, to víte, měla jsem hroznou trému, ale nakonec jsem ho nemohla vůbec přečíst.

* Jakou motivaci ke studiu měli vaši kolegové?

Většina z nich si podobně jako já plnila dávné přání. Byli tu i takoví, kteří chtěli porozumět nemoci někoho blízkého, nebo novým onemocněním, o nichž se píše v novinách.

* Prošla jste si také stádiem medicínského zděšení, kdy se poučenému začne zdát, jako by měl všechny nemoci, o nichž se právě hovoří?

Samozřejmě, to snad každý. Přesto si myslím, že mě nové vědomosti nakonec spíše uklidnily. Rozhodně mě utvrdily v rozhodnutí dodržovat zásady zdravého životního stylu a pokud možno sportovat. V létě jezdím na kole, plavu a přes zimu hodně chodím - jsem totiž velký fanda pěší turistiky. A definitivně jsem se rozloučila s televizí. Doma ji nechci, připravila by mě o zrak i o nervy.

* Jak vypadá váš běžný denní program?

Vstávám kolem sedmé a deset minut cvičím při otevřeném okně. Mezi námi, někdy to trochu šidím... Pak si dám lehkou snídani a jdu ven. Uvařím si zdravý oběd, maso nejvýše dvakrát týdně, jsem raději živa ze zeleniny, ovoce a mléčných výrobků. Odpoledne si dopřeji trochu kultury: nějaký ten koncert vážné hudby, kino nebo divadelní představení. Pokud ovšem nemám školu. Profesoři byli totiž tak laskaví, že podlehli našim prosbám a zorganizovali pro nás ještě nástavbový kurs.

* Není škola také tak trochu společenskou událostí?

Jistě. Mám dobrý důvod se pěkně obléknout, trošku se nalíčit a na koho se těšit. Lidi, s nimiž si tady mohu popovídat, totiž v parku na lavičkách nepotkáte.