Martin otravuje tátu, sestru, maminku. Je sedmák, ale pořád ještě se na všecko vyptává jak pětiletý. V úterý přišel ze školy a ptal se "Nevíte někdo, jak spí mořské želvy?" Matka mu pohotově opáčila: "Hlavně aby tys věděl, v kolik jít spát." Naštěstí taťka odpověď znal, jako obvykle: "Nespí, protože by se utopily, ty chytrej." - Co my? Víme něco o želvím spánku? Ovšemže, proč se na to ptát. Ať děcka neotravují. Jenže Martin je poslední dobou navíc drzý, nejen na rodiče. Nikdo ve třídě odpověď neznal, i paní učitelka si prý myslela, že želvy spát nemohou, ale Martin jim v knížce ukázal, že želva prý jednak vydrží bez nadechnutí hodinu, jednak že spí na hladině nebo na dně celé dny. To otce popudilo hned nadvakrát: "A tys jí to hned předhazoval, co? A jaktože učitelka neví, kde nebo kdy želva spí? Co jim to dává číst za nesmysly?" Maminka si taky pohoršeně pomyslila: "Kdy já jsem naposledy viděla želvu… Ve škole nás s ní neotravovali." - Víme někdo, co jim tedy asi ta učitelka nadiktovala do sešitu? Starší sestra hned vidí, že ji Martin pod záminkou tajů želvího spánku vystrnadí od počítače. Sleep se naučil v angličtině, želvy najde ve slovníku, nějaký rychlý vyhledavač, a už je tam: meandmephoto.com - The house where turtles sleep. Fotky krásnější než ta chuděra v akvárku, co měli u sestry ve třídě a pak chcípla. Jenže želvy na nich zjevně nespí, a v okolních odkazech o spánku ani slova. Déle ho sestra hledat nenechala. Je na gymplu, a potřebuje najít referát o Topolovi, tak co by ho k internetu pouštěla, ne? - Škola nám chce skrz domácí úkoly lézt až do rodiny, nebo co, a děti jí v tom ještě pomáhají. Martin ale paní učitelku uznává - už ne slepě jako prvňáci. Uznává ji právě proto, že když ji nachytá na švestkách, učitelka dovede říct: Ty to pro nás zjistíš, viď? Nevěděla už spoustu věcí. Zajímavé je, že paní učitelka je zvědavá nejvíc vede si dokonce sešit nadepsaný "Co jsem všechno nevěděla o zvířatech". Občas se nechává od sedmáků přezkoušet, a když něco náhodou zase neví, pak každý, kdo správnou odpověď věděl, se paní učitelce do sešitu podepíše a připíše otazník. Ještě vloni si většina dětí vedla takový sešit a zkoušeli se navzájem, ale letos je to už tak nebaví, trošku prokoukli, že je to taková hra. Teď jim stačí, že si chybějící nebo pochybné údaje a otázky, které jim při probírání látky vyplynou, napíšou na plakát vedle tabule, a postupně je odškrtne a doplní ten, kdo je zjistí. - Kdo vlastně v té škole říká dětem, co je správně? Aby si nezafixovaly nějakou blbost!
/Autor je lektorem Kritického myšlení/
/Autor je lektorem Kritického myšlení/
