* Řekněte, čím jste výjimečný, že vás režiséři tolik obsazují?
To opravdu nevím. Jsou herci, kteří nosí dárky, odevzdávají část výdělků, zvou na chalupy i do postelí. Nic z toho nedělám, přesto mám štěstí. Ale nesnažím si to nějak vysvětlovat. Jednou jsi dole, jednou nahoře, to už dobře znám. Je to opravdu jen náhoda, ke komu mě který režisér přidělí. Jako když jedete na tábor a rozhoduje se, s kým budete spát ve stanu. Já strašně rád pracuju. A nejradši jsem, když mám tolik práce, že nestíhám. Když mám volné dopoledne, jako třeba dnes, mám pocit naprostého vakua. Cítím se nevyužitý. Jako bych byl motorka: haló, tady stojím, stačí jenom nastartovat. Takové mám pocity.
* Míval jste je vždycky? Vždycky.
Jenže po studiích jsem se jako oblastní herec neměl kde vyřádit. Začal jsem proto psát, abych spotřeboval trochu energie.
* Kde jste začínal?
V Olomouci. V roce 1972 k nám na DAMU dosadili jako kádrováka Amortovou. To byla paní, která v Armádním, později Vinohradském divadle okrášlila scénu komunistickou gloriolou. Označila mě za reakční epicentrum ročníku. Kladla otázky typu: co si představujete pod internacionální pomocí sovětských vojsk a podobně. Odpověděl jsem tak, jak jsem si myslel, že se sluší. Výsledek? Prohlásila, že si už v Praze neškrtnu. Byl jsem tehdy ženatý se Zuzanou Geislerovou, tak jsme se sebrali a šli do Olomouce. Nastoupili jsme za čtrnáct set měsíčně, bez možnosti jediného kšeftu. Jedli jsme rohlíky, pili zředěné víno a před další výplatou jsme si vždycky půjčili stovku.
* Teď jste ve zcela jiné pozici. Řekněte, je práce v dabingu výhodnější než vystupování v divadle? Řada herců si dabingem přivydělává při angažmá, vy jste naopak z divadla odešel a vsadil hlavně na něj...
Když jsem se pokoušel o hostování v divadle, několikrát jsem musel příležitost vzdát. Při zkoušení jsem byl závislý na čase kolegů a třeba jsem zjistil, že nejbližší měsíc nemám ani jediný den čas. Tak jsem s divadlem skončil. Doufám, že se k němu vrátím, protože jsem zjistil, že mi chybí.
* Když režisér příště dá zahraniční hvězdu namluvit jinému, neberete to jako podraz nebo náznak, že s vámi nebyl spokojen?
To musím respektovat. Já jsem například dostal od režisérky Blanky Novákové po Jirkovi Štěpničkovi komisaře Dalglishe. A protože se Blanka Nováková neměla ráda s režisérkou Olinkou Walló, co udělala jedna, neudělala druhá. Takže když další díl seriálu režírovala Olina, vrátil se Jirka Štěpnička. Tak to funguje, režiséři mají své koně, své představy. Na nikoho z dabovaných zahraničních herců nemám patent.
* Snažíte se třeba mluvit Douglase jinak než Redforda?
Ne, to se nedá. Ale je fakt, že když se dva sejdou a opravdu jim to ladí, je to zajímavější než moje situace. Když si Václav Voska ochočil Mastroianniho, nedovedl jsem si ho představit s jiným hlasem. Pak jsem měl štěstí ho dabovat taky.
* Dělají se i v dabingu castingy?
Samozřejmě. Filmové společnosti, které vyrábějí animované filmy, třeba Warner Brothers tady mají své kumpány - supervizory, kteří chodí do studií. Jsou placeni, aby ohlídali kvalitu dabingu. Česky sice neumějí, ale chtějí, aby figurka v češtině promlouvala přesně tím způsobem jako v angličtině. Takže ty co nejvěrnější hlasy vybírají i na konkurzech. Záleží na tom, kdo objednává a jak mu na tom záleží. Na kreslouny třeba přijede supervizor, naopak obsazení velkofilmu nechá společnost klidně na režisérovi. Někdy společnost, která casting zorganizuje, výsledné hlasy pošle do Ameriky a tam v konečné fázi rozhoduje o obsazení firma, která film vyrobila. Stalo se mi několikrát, že mě vybrali právě tímto způsobem.
* Myslela jsem, že nejčastěji obsazovaný dabér nemá chození po konkurzech zapotřebí...
Nevyhýbám se jim. Docela mě baví, je to taková dabingová minisuperstar. Čím hůř bude u výběru, tím více si sebe budu vážit, když to pak vyjde.
* Cítíte se spokojeněji, když jste poznal, že se umíte postarat sám o sebe?
Ano. A nezávidím Melu Gibsonovi, kolik bere, ani hercům, kteří namlouvají seriál Simpsonovi, že místo půldruhého milionu za díl požadují tři miliony. Je to jejich pozice, moje je daleko obyčejnější, chudší, ale jsem za ni vděčný. Vždyť jsme na tom všichni dobře, jsme rozmazlení, pohodlní.
* Kdybyste se takhle rozpovídal v hospodě někde mezi Karvinou a Ostravou, už by vám nikdo z tamních lidí, kteří nemají práci, hlas do soutěže TýTý neposlal.
Já také vím, jaké to je, nemít práci. Ale i když jsem na tom byl špatně, pořád jsem se snažil projektovat nějaké plány. Zkusil jsem napsat divadelní hru, říkal jsem si, že se třeba uchytí, uživí mě. Neuchytila, neuživila. Přesto jsem psal další. Rozhlasové hry, pak tři knížky. Nezbohatnu na nich, ale pořád se snažím něco dělat. Lidem, kteří se cítí zoufale, protože nemají práci, bych doporučil, aby se mobilizovali ve smyslu mobilnosti. Vím, že je těžké jít pracovat do Prahy, když tam člověk nemá byt. Ale musí ty ústrky
| Jméno: Pavel Soukup Povolání: herec Přezdívka: Fakír Oblíbené jídlo: čína na sladko Oblíbená zábava: pěší chůze |
* Máte čtyři děti. To v dnešní době, kdy nás demografové neustále straší, že český národ vymírá, není zrovna běžné. Byly plánované, nebo šlo o náhodu?
V mém životě je absolutně všechno hra náhod. Když jsem končil vysokou školu, byl jsme přesvědčen, že nikdy nebudu mít děti, rodinu, protože jsem nevěděl, jak bych je uživil. Zodpovědnost, že se budu o někoho starat, jsem si nedovedl představit. Dneska je všechno jinak.
* Hodně jinak, když jste napsal i knížku pro děti Delfínek Deo. Tolik rozumíte dětské duši?
Ta je pro naši dvouletou dceru Isabelku. Projeli jsme závorou podolské nemocnice, a než se narodila, uběhlo sedm minut. Stejně rychle odešla. Vrátili jsme se o víkendu z výletu, byla celá červená a my z toho ještě měli radost, jak jsme ji konečně utahali. Ráno jsme ji našli mrtvou. Byla to naše vina, uvěřili jsme lékařce, která nás v deset večer ujišťovala, že stačí dát paralen a ony ty čtyřicítky přejdou. Když jsem naposledy letěl, tak jsem koukal z okna po obláčcích a říkal si, že se tam někde rozvaluje. Vím, zní to sentimentálně, ale my s ní pořád komunikujeme. Pořád ji máme.
* Mnozí by po takovém prožitku ztratili sílu žít...
Samozřejmě, že se nám s mojí ženou Isabelou zdálo, že to nepřežijeme. Přežili jsme tím, že jsme šli do toho znovu a okamžitě otěhotněli. Už jsme měli syna Pavla, po Isabelce přišla Patricie, ta má devět. A pak Pamela, dneska tříletá. Z prvního manželství mám třiadvacetiletého syna, je z něj klavírní virtuos. Nejsem sice nejmladší, ale kvůli dětem se musím postarat, aby jim po mně nezůstaly dluhy a jiné problémy. To mi dává sílu.
