Souboj adrenalinů

Tak tentokrát píši opravdu s nechutí. Téma se vyměnit nedá, ať dělám, co dělám. Válka je válka. Už aby tady byli historici a vysvětlili nám, jak to všechno bylo. Jenže všichni se vysvětlení nedožijeme, to už je zákon války a smrti. Takže nezbývá než stará známá matematická rovnice A + B = C. Tedy přítomnost a minulost rovná se budoucnost. Slovo válka jsem asi vyslovoval dřív než slova máma a táta. Už v roce 1937 jsem dostal jako hračku černého Habešana, kterou maminka koupila v podpůrné sbírce Československé republiky proti italské okupaci Habeše. Naši byli vlastenci. Vím to docela přesně, protože jsem Habešana krmil banánama, které potom zmizely, a já byl odchovanej na bramborách, což taky nebylo špatný. A pak už to šlo všechno "ajn, cvaj", jak říkal děda, když náhodou přijel z Davle. A taky říkal, že bude hlad. Potom Mnichov, mobilizace a patnáctý březen, ten už si pamatuju. V září následovalo napadení Polska. Německem ze západu a Ruskem z východu. Rusko-finská válka, kterou Finsko vyhrálo - a pamatuju se, že mě polejvala hrůza, když se po válce říkalo, že Finové jezdili na lyžích až 3000 km do vnitrozemí a v plechovkách od plynových masek přiváželi lidské ohryzky jako důkaz, kolik zlikvidovali Rusů. Následoval spojenecký pakt Molotov - Ribbentrop, anexe pobaltských republik, Litvy, Lotyšska a Estonska, Sovětským svazem a už je tady rok jedenačtyřicet a rána do čenichu Ivanovi od čerstvého spojence: "plán Barbarossa". Němci u Moskvy, zpustošená země, obsazená Belgie, obchvat Maginotovy linie, Pearl Harbor v Tichomoří, Američani ve válce, Stalingrad a "most přes řeku Kwai", atentát na Heydricha, Lidice, partyzánská válka v Jugoslávii, Tobruk, den D 1944, invaze v Normandii, Ardeny, Dukelská operace, konec války. Hirošima a Nagasaki. UNRRA, Marshallův plán, komunistický puč, pohřeb prezidenta Beneše a 40 roků takzvaného "totáče". Na začátku přivezl Chamberlain slib světového míru, Daladier jako by zachránil Francii od napadení a malé demokratické Československo zmizelo z mapy Evropy. Jestli si to tady ještě někdo pamatuje. Na konci pak 37 000 000, slovy třicet sedm milionů mrtvých, včetně těch, kteří Hitlerovi původně ustoupit nehodlali. První mrtvé jsem viděl své spolužáky, když jsme jeli sbírat starý papír pro velkoněmeckou říši a po krátkém odhození zátěžových bomb do parku v Německém Brodě zůstal ležet pomník Bedřicha Smetany a pod ním moji spolužáci, se kterými jsem pět minut předtím mluvil a kteří jeli s vozíkem jinudy. Od té doby Smetanu nemám rád. Nehledě na to, že můj prastrýc Vjačeslav Vjačeslavovič Wagner, už za republiky hudební oponent doktora profesora Zdeňka Nejedlého, říkával, že Dvořák je lepší a světovější, protože Smetana není "smetana", ale "kyselý mlíko". Pak jsem viděl ještě spoustu mrtvých, zastřelených i exhumovanou skupinu pana Rachače, která šla obsadit SS lazaret a postříleli je mladí esesáci na dvoře bývalého blázince. Poslední mrtvý mojí války na mě vypadl v lesní rokli ze zadních sešikmených dveří obrněného německého pásáku až pozdě, v srpnu 1945. Bylo mi devět a byl už pěkně načatej - zralej do hrobu. Hrozně jsem se leknul, ale to mi nezabránilo, abych mu nevyraboval kapsy, nesebral německý vyhazovací nůž s bodlem rychlé smrti "do srdce" - neukradl devítku samopal a jednu pancerfaustku. Takže se, drazí a milý, nedivte, že mám na válku nevyhraněný názor. Je to spor adrenalinů. Na jedné straně těch, co válčí, a na druhé straně těch, co proti válce demonstrují. A protože adrenalin je jenom jednoho druhu, těším se, jak už jsem na začátku řekl, až přijdou týmy historiků, scenáristů, režisérů, reportérů, analytiků, pobitvěgenerálů, herců, producentů, širokoúhlých kinematografů a až se z války v přímém přenosu stane mírové umělecké dílo.