Když se čas od času v obřadní síni pražské Staroměstské radnice zaučuje nová matrikářka, zpočátku mívá problémy se svými emocemi. Měla by být klidná, nenápadná, nad věcí. Jenže stačí, aby se maminky snoubenců rozeštkaly a otcům se zachvěla brada a také jí se začne poněkud třást hlas. "Svatby jsou stejné jako před lety. Nevěsty pořád chtějí mít krásnou bílou róbu a obřady bývají velmi sváteční. A taky hodně dojemné. Působí to na každého, i na naše nové matrikářky," tvrdí Ivana Storčáková, vedoucí oddělení matrik Obvodního úřadu Prahy 1. Jenže všechno jako dříve není. Svatby se dnes nemusí odehrávat zdaleka jen na radnici nebo v kostele. Kolem svateb se točí byznys nabízející i okázalé svatby hollywoodského typu. A navíc se zdá, že se mladí lidé do manželství nehrnou.
"Podle mého názoru se svatba dělá ze tří důvodů: 1. Kvůli dětem, které každá žena chce, když potká muže svých snů, a které potřebují ke svému životu maminku a tatínka. A když se všichni stejně jmenují, vědí, že patří k sobě. Rodiče tím slibem potvrzují, že svá nedorozumění budou řešit a neutíkat od není tak jednoduchá věc jako odchod. 2. Kvůli nádhernému vstupu do společného života, protože až přijdou chmurné chvíle, vzpomínky na ty nádherné pomohou řešit problémy. 3. Kvůli rozloučení se s rodiči, kteří děti s láskou vychovávali a teď se s nimi loučí, protože děti jdou na novou cestu životem už bez jejich vlivu," napsala do ankety, která nedávno probíhala na stránkách internetového magazínu iDNES, paní Ludmila Adamcová. Onen vstup do společného života ovšem bývá notně stresový. "Někteří neudrží slzy, jiní se tváří napnutě nebo až přehnaně znuděně. A když se nevěsta při projevu oddávajícího začne hystericky smát, není to proto, že by jí obřad připadal směšný. Ona se směje, aby nebrečela. Aby si nerozmazala oči," říká Ivana Storčáková, která na pražské Staroměstské radnici asistovala u tisíců svateb. Svatba jsou totiž vždycky nervy. Alespoň u nás, kde většinou vše zařizují rodiny snoubenců. "Jenže kolikrát za život člověk prožije svatbu, aby měl dostatek zkušeností? Neví, kde může nastat nějaký zádrhel. A když se něco pokazí, bývají z toho rodinné půtky typu Tys to zařídil špatně..." tvrdí Marta Klímová z pražského svatebního studia BDS Bohemia. Podle ní si svatbu dokáží plně vychutnat cizinci, kteří si za organizaci svatby zaplatí. Zatímco našinec je "furt ve střehu".
Svatba zdarma nebo také za půl milionu
"Nejdůležitější je všechno včas a podrobně naplánovat. Najít v určitém termínu místo obřadu a místo na hostinu. U vesnických svateb to není zas tak velký problém, ve větších městech se však musí plánovat měsíce dopředu. V některých obřadních síních se termíny na léto začínají vypisovat už v únoru. Pokud má člověk jasnou představu, co kde chce, čím dřív začne, tím lépe. Jinak musí dělat kompromisy a svatba pak už není podle jeho představ. V cizině se plánují svatby třeba rok dopředu. U nás to zatím není zvykem," říká Marta Klímová. A pak jsou nutné peníze, byť skromnou svatbu lze pořídit i bez koruny v kapse. Obřad v místě bydliště je zdarma, prstýnky nejsou povinné, květina pro nevěstu se dá natrhat na louce, oblečení nemusí být nové a hostiny netřeba. Takto se čas od času berou ti, kteří obřad mají za pouhý úřední akt. Jinak svatba stojí desetitisíce. "Nedávno jsme dělali svatbu pro třicet lidí, na zámku, stála asi 130 tisíc. To je asi tak cena za velmi pěknou svatbu, ovšem bez okázalého luxusu," říká Marta Klímová a pak vypočítává levnou variantu svatby: "Vlastními silami se dá zajistit doprava auty příbuzných a známých, podobně cukroví a dorty, i když suroviny také něco stojí. Květinu pro nevěstu lze pořídit za 500 korun, svatební šaty z půjčovny za 2500, prstýnky za 2000, oznámení se vejde do 800 korun. Při menu za 200 korun přijde hostina pro dvacet osob na 4000. Ovšem bez jakýchkoliv nápojů. To jsou však opravdu minimální náklady. Bez fotografa nebo kameramana, bez živé hudby, samozřejmě bez svatební cesty."
V parku, na hradě, na mořském útesu
"Brala jsem si Angličana a chtěla jsem jeho příbuzenstvu a přátelům zajistit příjemný víkend. Samotný obřad byl pro mě oslavou a příležitostí pozvat lidi, kteří nám jsou blízcí, a společně s nimi strávit krásný den. Obřad na nádvoří Průhonického zámku byl nezapomenutelný a rozhodně mnohem zajímavější než obřadní síň. Utratili jsme tolik, abychom si dovolili kvalitu a příjemné prostředí. Svatební šaty jsem měla z půjčovny z čistě praktických důvodů, i když to vyvolalo vlnu překvapení (možná i utajeného pohoršení) mezi zahraničními účastníky svatby," popsala v internetové anketě svou svatbu z loňského září paní Dana Hague. Zajít si pro svatební šaty do půjčovny dnes u nás bývá běžné, je to levnější, než si je nechat ušít. Zatímco pánové si oblek většinou kupují - užijí ho i po svatbě. "Ve světě je trend opačný, nevěsty chtějí mít šaty vlastní," tvrdí ovšem Marta Klímová. A pokud jde o místo svatby, platí, že se musí konat na veřejně přístupném místě. Dnes není problém říci si své ano nejen v parku, ale i v zámecké kapli nebo třeba o půlnoci na parníku. Jinde než v obřadní síni si svatbu přeje více než polovina klientů studia BDS Bohemia. A brzy prý bude možné zařídit i svatbu třeba na mořském útesu při západu slunce.
Snoubenci stárnou, svobodných přibývá
"Dnes už se na svatbách přeci jen tolik nepláče. Vede-li otec svou dceru, bývá pořád dojatý, nicméně ty děti jsou dnes o něco starší a vyzrálejší, než tomu bylo v minulosti," připomíná matrikářka Ivana Storčáková známý fakt, že se během posledních let průměrný věk českých snoubenců zvýšil. Svatba je pořád jedním z nejvýznamnějších okamžiků života, ale již to není jako v době nesvobody a sešněrovaných možností, kdy sňatek velmi mladých lidí býval jistým výrazem samostatnosti a svobodného rozhodnutí. "V roce 1989 činil průměrný věk mužů, kteří se oženili, 24,5 roku. V roce 1998 se už muži ženili v průměru v osmadvaceti," říká Dana Hamplová ze Sociologického ústavu Akademie věd. K tomu dodává, že se v posledních letech nejen rodí stále méně dětí, ale také klesá počet sňatků, byť jsou ve sňatkovém věku silné ročníky, narozené v populační vlně začátkem sedmdesátých let. "Jsem romantická duše a asi jako každá dívka jsem snila o krásné svatbě. Musím říct, že mé snění se stalo skutečností," napsala do ankety jedna mladá žena. "Brali jsem se před šesti dny a byl to zatím náš nejkrásnější den v životě. Je to nádherné, když víte, že nejste sám, ale jste dva." Podobně se svěřil jiný účastník ankety: "Byl to jeden z nejhezčích dnů v životě s vědomím plné zodpovědnosti. Ženit jsem se nemusel, ale chtěl. Nejdůležitější byl okruh nejbližších přátel a příbuzných. A vzkaz pro ostatní svobodné: Bez oddacího listu se dá také žít, a není to vůbec špatné." Tento příspěvek byl vlastně typický. Muž, který se oženil, vyjádřil dnes sílící názor, že význam svatby a manželství netřeba přehánět. Uvážlivé manželství z velké lásky sice může být krásné, nicméně život s někým na hromádce má taky něco do sebe. Trend, který známe ze západních zemí, vyjádřil i další účastník ankety: "Dodnes mi nikdo nevysvětlil rozdíl mezi životem v manželství a životem s partnerem bez manželství. Myslím, že soužití by mělo být založeno na důvěře, a tu si manželstvím nikdo nezíská."
Krize manželství? Nikoliv, jen odklad
Sociologové v té souvislosti mluví o demografickém přechodu - mladí lidé se chtějí více seberealizovat, sňatek, rodina a děti jako by přestávaly být důležité. Vysvětluje se tak klesající počet sňatků v západoevropských zemích a vypadá to, že potencionální čeští snoubenci tento model začínají přebírat. Jenže to tak zřejmě opravdu jen vypadá. "Je sice pravda, že řada mladých lidí dnes svatbu odkládá, naprostá většina z nich však dříve či později chce mít děti. A naprostá většina přitom jako nutnou a zásadní podmínku pro založení rodiny považuje manželství. Takže lze čekat, že se nakonec stejně jednou vdají či ožení," tvrdí socioložka Dana Hamplová. Otázka prý je, kdy ono jednou nastane. "Mladí lidé dnes nejdřív chtějí cestovat, udělat kariéru. A rodinu založit až potom. Na otázku kdy? ovšem často neznají odpověď. Prostě někdy později. Těžko říct, do jaké míry si realisticky uvědomují, kde je hranice, za níž se odklad změní v odmítání nebo dokonce neschopnost mít děti," připomíná socioložka. V roce 1997 uskutečnil Sociologický ústav výzkum, který zjišťoval, proč se dnes mladí lidé méně berou, jaké mají postoje k manželství a k rodičovství. Oslovil 1200 svobodných jedinců ve věku od 18 do 30 let, kteří, kdyby se chovali jako jejich rodiče, by měli už roky po svatbě. V roce 1997 byla ve třiceti letech svobodná téměř desetina žen a pětina mužů, ale v těchto číslech se ještě odrážel fakt, že tehdejší třicátníci ještě patřili ke generaci, která vstupovala do manželství v relativně nízkém věku. Mezi hlavní podmínky uzavření sňatku považovali mladí svobodní lidé ekonomickou nezávislost, vlastní bydlení a dokončené vzdělání. Tyto aspekty pro ně přitom byly důležitější než délka partnerského vztahu. Ideální věk pro uzavření sňatku překvapil svou nízkostí - muži by se prý měli ženit ve věku 26,5 roku, ženy vdávat o dva roky dříve. Sociologové tento rozpor mezi slovy a činy zdůvodňují tím, že mladí alespoň teoreticky přebírají hodnoty prostředí, v němž vyrůstali. První dítě by pak mělo přijít rok až rok půl po svatbě, přičemž 70 procent populace si přeje děti dvě.
Život na zkoušku může být ošidný
Nesezdaná soužití, kdy muž a žena vedou společnou domácnost, trvají v průměru 1,7 roku. Pak většinou páry, které spolu žijí na hromádce, uzavírají sňatek. Obvykle proto, že žena přijde do jiného stavu. Na rozdíl od zemí na západ od našich hranic je však u nás nesezdaných soužití velmi málo. A celoživotně by takto chtělo žít jen deset procent svobodných. Plných 70 procent by jich ovšem se svým partnerem rádo nejdřív žilo jen na zkoušku. Důvod je pochopitelný - před svatbou více poznat partnera. Jenže k tomuto přání patřila také potřeba uchovat si svou nezávislost. "Čtyřicet procent dotázaných uvedlo, že chce uzavřít sňatek a současně se domnívalo, že manželství žádné omezení svobody neznamená. To jsou neslučitelné hodnoty. Lidé se nerozvádějí proto, že by se málo znali, ale proto, že nejsou ochotni se přizpůsobit a nechtějí přijít o nezávislost," připomíná Dana Hamplová. K potřebě vyzkoušet si manželství nanečisto pak uvádí: "Na západě průzkumy ve více než dvaceti zemích ukázaly, že manželství, která jsou uzavírána po období života na zkoušku, jsou podstatně méně stabilnější a mnohem častěji se rozvádějí. Žijí-li spolu lidé bez razítka, mají dojem, že soužití mohou kdykoliv ukončit. Tento pocit si pak přinášejí i do manželství. Nejčastěji se logicky rozpadají nesezdaná soužití, naopak nejstabilnější jsou manželství, která lidi uzavřou rovnou, bez předchozího soužití." Na rozvod se ovšem během svatby zpravidla nemyslí. Svatba je společná budoucnost a radost. Marta Klímová, mladá dáma ze svatebního studia, sama ještě nesezdaná, říká: "Svatba je oznámení světu, přátelům, známým, že se dva rozhodli žít spolu a svatebním dnem tento společný život začít a krásně si jej užít."
***
Občanská a církevní forma sňatku mají od roku 1992 po právní stránce stejnou váhu, platí však některé zásady: Pokud snoubenci uzavřou církevní sňatek, pak již nemohou uzavřít sňatek občanský. Jestliže však složí manželský slib během občanského obřadu, mohou mít další svatbu i v kostele. V takovém případě však už nepůjde o právní akt, ale jen o církevní obřad, neboť manželství již vzniklo. Církevní sňatek přitom může být uzavřen až poté, co jej posvětí matriční úřad. Ten musí vydat snoubencům osvědčení o tom, že splňují všechny zákonné náležitosti pro uzavření manželství.
SVATEBNÍ ZVYKY
Nemít svatbu v květnu, podle pověry by do roka jeden z novomanželů zemřel. Na pražské Staroměstké radnici, kde jinak za měsíc oddají přes sto párů, je v květnu prázdno. Běžné je například házení rýží, těstovin, mincí a okvětních lístků na novomanžele po obřadu, stejně jako rozbíjení talířků a pak společné zametání střepů či společná novomanželská polévka z jednoho talíře. Začíná se objevovat házení svatební kyticí - která z přítomných dívek ji chytí, do roka se vdá. Prosazovat se začíná také svatební podvazek, který novomanžel své čerstvé choti svlékne, napne a vystřelí mezi pány. Kdo ho chytí...
JAKÝ BY MĚL BÝT PARTNER
Téměř polovina mužů i žen považuje u partnera za nejdůležitější dobrý vztah k dětem, 39 procent žádá zodpovědnost a poctivost, 38 procent smysl pro rodinný život a 37 toleranci. V ostatních aspektech se muži a ženy liší. Ženy přisuzují velký význam materiálnímu zajištění rodiny, chtějí, aby jejich partner byl úspěšný v zaměstnání, ctižádostivý a rozhodný. Muži preferují vzhled a inteligenci, méně již pracovní úspěchy.
(Pramen: Sociologický ústav AV ČR)
"Podle mého názoru se svatba dělá ze tří důvodů: 1. Kvůli dětem, které každá žena chce, když potká muže svých snů, a které potřebují ke svému životu maminku a tatínka. A když se všichni stejně jmenují, vědí, že patří k sobě. Rodiče tím slibem potvrzují, že svá nedorozumění budou řešit a neutíkat od není tak jednoduchá věc jako odchod. 2. Kvůli nádhernému vstupu do společného života, protože až přijdou chmurné chvíle, vzpomínky na ty nádherné pomohou řešit problémy. 3. Kvůli rozloučení se s rodiči, kteří děti s láskou vychovávali a teď se s nimi loučí, protože děti jdou na novou cestu životem už bez jejich vlivu," napsala do ankety, která nedávno probíhala na stránkách internetového magazínu iDNES, paní Ludmila Adamcová. Onen vstup do společného života ovšem bývá notně stresový. "Někteří neudrží slzy, jiní se tváří napnutě nebo až přehnaně znuděně. A když se nevěsta při projevu oddávajícího začne hystericky smát, není to proto, že by jí obřad připadal směšný. Ona se směje, aby nebrečela. Aby si nerozmazala oči," říká Ivana Storčáková, která na pražské Staroměstské radnici asistovala u tisíců svateb. Svatba jsou totiž vždycky nervy. Alespoň u nás, kde většinou vše zařizují rodiny snoubenců. "Jenže kolikrát za život člověk prožije svatbu, aby měl dostatek zkušeností? Neví, kde může nastat nějaký zádrhel. A když se něco pokazí, bývají z toho rodinné půtky typu Tys to zařídil špatně..." tvrdí Marta Klímová z pražského svatebního studia BDS Bohemia. Podle ní si svatbu dokáží plně vychutnat cizinci, kteří si za organizaci svatby zaplatí. Zatímco našinec je "furt ve střehu".
Svatba zdarma nebo také za půl milionu
"Nejdůležitější je všechno včas a podrobně naplánovat. Najít v určitém termínu místo obřadu a místo na hostinu. U vesnických svateb to není zas tak velký problém, ve větších městech se však musí plánovat měsíce dopředu. V některých obřadních síních se termíny na léto začínají vypisovat už v únoru. Pokud má člověk jasnou představu, co kde chce, čím dřív začne, tím lépe. Jinak musí dělat kompromisy a svatba pak už není podle jeho představ. V cizině se plánují svatby třeba rok dopředu. U nás to zatím není zvykem," říká Marta Klímová. A pak jsou nutné peníze, byť skromnou svatbu lze pořídit i bez koruny v kapse. Obřad v místě bydliště je zdarma, prstýnky nejsou povinné, květina pro nevěstu se dá natrhat na louce, oblečení nemusí být nové a hostiny netřeba. Takto se čas od času berou ti, kteří obřad mají za pouhý úřední akt. Jinak svatba stojí desetitisíce. "Nedávno jsme dělali svatbu pro třicet lidí, na zámku, stála asi 130 tisíc. To je asi tak cena za velmi pěknou svatbu, ovšem bez okázalého luxusu," říká Marta Klímová a pak vypočítává levnou variantu svatby: "Vlastními silami se dá zajistit doprava auty příbuzných a známých, podobně cukroví a dorty, i když suroviny také něco stojí. Květinu pro nevěstu lze pořídit za 500 korun, svatební šaty z půjčovny za 2500, prstýnky za 2000, oznámení se vejde do 800 korun. Při menu za 200 korun přijde hostina pro dvacet osob na 4000. Ovšem bez jakýchkoliv nápojů. To jsou však opravdu minimální náklady. Bez fotografa nebo kameramana, bez živé hudby, samozřejmě bez svatební cesty."
V parku, na hradě, na mořském útesu
"Brala jsem si Angličana a chtěla jsem jeho příbuzenstvu a přátelům zajistit příjemný víkend. Samotný obřad byl pro mě oslavou a příležitostí pozvat lidi, kteří nám jsou blízcí, a společně s nimi strávit krásný den. Obřad na nádvoří Průhonického zámku byl nezapomenutelný a rozhodně mnohem zajímavější než obřadní síň. Utratili jsme tolik, abychom si dovolili kvalitu a příjemné prostředí. Svatební šaty jsem měla z půjčovny z čistě praktických důvodů, i když to vyvolalo vlnu překvapení (možná i utajeného pohoršení) mezi zahraničními účastníky svatby," popsala v internetové anketě svou svatbu z loňského září paní Dana Hague. Zajít si pro svatební šaty do půjčovny dnes u nás bývá běžné, je to levnější, než si je nechat ušít. Zatímco pánové si oblek většinou kupují - užijí ho i po svatbě. "Ve světě je trend opačný, nevěsty chtějí mít šaty vlastní," tvrdí ovšem Marta Klímová. A pokud jde o místo svatby, platí, že se musí konat na veřejně přístupném místě. Dnes není problém říci si své ano nejen v parku, ale i v zámecké kapli nebo třeba o půlnoci na parníku. Jinde než v obřadní síni si svatbu přeje více než polovina klientů studia BDS Bohemia. A brzy prý bude možné zařídit i svatbu třeba na mořském útesu při západu slunce.
Snoubenci stárnou, svobodných přibývá
"Dnes už se na svatbách přeci jen tolik nepláče. Vede-li otec svou dceru, bývá pořád dojatý, nicméně ty děti jsou dnes o něco starší a vyzrálejší, než tomu bylo v minulosti," připomíná matrikářka Ivana Storčáková známý fakt, že se během posledních let průměrný věk českých snoubenců zvýšil. Svatba je pořád jedním z nejvýznamnějších okamžiků života, ale již to není jako v době nesvobody a sešněrovaných možností, kdy sňatek velmi mladých lidí býval jistým výrazem samostatnosti a svobodného rozhodnutí. "V roce 1989 činil průměrný věk mužů, kteří se oženili, 24,5 roku. V roce 1998 se už muži ženili v průměru v osmadvaceti," říká Dana Hamplová ze Sociologického ústavu Akademie věd. K tomu dodává, že se v posledních letech nejen rodí stále méně dětí, ale také klesá počet sňatků, byť jsou ve sňatkovém věku silné ročníky, narozené v populační vlně začátkem sedmdesátých let. "Jsem romantická duše a asi jako každá dívka jsem snila o krásné svatbě. Musím říct, že mé snění se stalo skutečností," napsala do ankety jedna mladá žena. "Brali jsem se před šesti dny a byl to zatím náš nejkrásnější den v životě. Je to nádherné, když víte, že nejste sám, ale jste dva." Podobně se svěřil jiný účastník ankety: "Byl to jeden z nejhezčích dnů v životě s vědomím plné zodpovědnosti. Ženit jsem se nemusel, ale chtěl. Nejdůležitější byl okruh nejbližších přátel a příbuzných. A vzkaz pro ostatní svobodné: Bez oddacího listu se dá také žít, a není to vůbec špatné." Tento příspěvek byl vlastně typický. Muž, který se oženil, vyjádřil dnes sílící názor, že význam svatby a manželství netřeba přehánět. Uvážlivé manželství z velké lásky sice může být krásné, nicméně život s někým na hromádce má taky něco do sebe. Trend, který známe ze západních zemí, vyjádřil i další účastník ankety: "Dodnes mi nikdo nevysvětlil rozdíl mezi životem v manželství a životem s partnerem bez manželství. Myslím, že soužití by mělo být založeno na důvěře, a tu si manželstvím nikdo nezíská."
Krize manželství? Nikoliv, jen odklad
Sociologové v té souvislosti mluví o demografickém přechodu - mladí lidé se chtějí více seberealizovat, sňatek, rodina a děti jako by přestávaly být důležité. Vysvětluje se tak klesající počet sňatků v západoevropských zemích a vypadá to, že potencionální čeští snoubenci tento model začínají přebírat. Jenže to tak zřejmě opravdu jen vypadá. "Je sice pravda, že řada mladých lidí dnes svatbu odkládá, naprostá většina z nich však dříve či později chce mít děti. A naprostá většina přitom jako nutnou a zásadní podmínku pro založení rodiny považuje manželství. Takže lze čekat, že se nakonec stejně jednou vdají či ožení," tvrdí socioložka Dana Hamplová. Otázka prý je, kdy ono jednou nastane. "Mladí lidé dnes nejdřív chtějí cestovat, udělat kariéru. A rodinu založit až potom. Na otázku kdy? ovšem často neznají odpověď. Prostě někdy později. Těžko říct, do jaké míry si realisticky uvědomují, kde je hranice, za níž se odklad změní v odmítání nebo dokonce neschopnost mít děti," připomíná socioložka. V roce 1997 uskutečnil Sociologický ústav výzkum, který zjišťoval, proč se dnes mladí lidé méně berou, jaké mají postoje k manželství a k rodičovství. Oslovil 1200 svobodných jedinců ve věku od 18 do 30 let, kteří, kdyby se chovali jako jejich rodiče, by měli už roky po svatbě. V roce 1997 byla ve třiceti letech svobodná téměř desetina žen a pětina mužů, ale v těchto číslech se ještě odrážel fakt, že tehdejší třicátníci ještě patřili ke generaci, která vstupovala do manželství v relativně nízkém věku. Mezi hlavní podmínky uzavření sňatku považovali mladí svobodní lidé ekonomickou nezávislost, vlastní bydlení a dokončené vzdělání. Tyto aspekty pro ně přitom byly důležitější než délka partnerského vztahu. Ideální věk pro uzavření sňatku překvapil svou nízkostí - muži by se prý měli ženit ve věku 26,5 roku, ženy vdávat o dva roky dříve. Sociologové tento rozpor mezi slovy a činy zdůvodňují tím, že mladí alespoň teoreticky přebírají hodnoty prostředí, v němž vyrůstali. První dítě by pak mělo přijít rok až rok půl po svatbě, přičemž 70 procent populace si přeje děti dvě.
Život na zkoušku může být ošidný
Nesezdaná soužití, kdy muž a žena vedou společnou domácnost, trvají v průměru 1,7 roku. Pak většinou páry, které spolu žijí na hromádce, uzavírají sňatek. Obvykle proto, že žena přijde do jiného stavu. Na rozdíl od zemí na západ od našich hranic je však u nás nesezdaných soužití velmi málo. A celoživotně by takto chtělo žít jen deset procent svobodných. Plných 70 procent by jich ovšem se svým partnerem rádo nejdřív žilo jen na zkoušku. Důvod je pochopitelný - před svatbou více poznat partnera. Jenže k tomuto přání patřila také potřeba uchovat si svou nezávislost. "Čtyřicet procent dotázaných uvedlo, že chce uzavřít sňatek a současně se domnívalo, že manželství žádné omezení svobody neznamená. To jsou neslučitelné hodnoty. Lidé se nerozvádějí proto, že by se málo znali, ale proto, že nejsou ochotni se přizpůsobit a nechtějí přijít o nezávislost," připomíná Dana Hamplová. K potřebě vyzkoušet si manželství nanečisto pak uvádí: "Na západě průzkumy ve více než dvaceti zemích ukázaly, že manželství, která jsou uzavírána po období života na zkoušku, jsou podstatně méně stabilnější a mnohem častěji se rozvádějí. Žijí-li spolu lidé bez razítka, mají dojem, že soužití mohou kdykoliv ukončit. Tento pocit si pak přinášejí i do manželství. Nejčastěji se logicky rozpadají nesezdaná soužití, naopak nejstabilnější jsou manželství, která lidi uzavřou rovnou, bez předchozího soužití." Na rozvod se ovšem během svatby zpravidla nemyslí. Svatba je společná budoucnost a radost. Marta Klímová, mladá dáma ze svatebního studia, sama ještě nesezdaná, říká: "Svatba je oznámení světu, přátelům, známým, že se dva rozhodli žít spolu a svatebním dnem tento společný život začít a krásně si jej užít."
***
Občanská a církevní forma sňatku mají od roku 1992 po právní stránce stejnou váhu, platí však některé zásady: Pokud snoubenci uzavřou církevní sňatek, pak již nemohou uzavřít sňatek občanský. Jestliže však složí manželský slib během občanského obřadu, mohou mít další svatbu i v kostele. V takovém případě však už nepůjde o právní akt, ale jen o církevní obřad, neboť manželství již vzniklo. Církevní sňatek přitom může být uzavřen až poté, co jej posvětí matriční úřad. Ten musí vydat snoubencům osvědčení o tom, že splňují všechny zákonné náležitosti pro uzavření manželství.
SVATEBNÍ ZVYKY
Nemít svatbu v květnu, podle pověry by do roka jeden z novomanželů zemřel. Na pražské Staroměstké radnici, kde jinak za měsíc oddají přes sto párů, je v květnu prázdno. Běžné je například házení rýží, těstovin, mincí a okvětních lístků na novomanžele po obřadu, stejně jako rozbíjení talířků a pak společné zametání střepů či společná novomanželská polévka z jednoho talíře. Začíná se objevovat házení svatební kyticí - která z přítomných dívek ji chytí, do roka se vdá. Prosazovat se začíná také svatební podvazek, který novomanžel své čerstvé choti svlékne, napne a vystřelí mezi pány. Kdo ho chytí...
JAKÝ BY MĚL BÝT PARTNER
Téměř polovina mužů i žen považuje u partnera za nejdůležitější dobrý vztah k dětem, 39 procent žádá zodpovědnost a poctivost, 38 procent smysl pro rodinný život a 37 toleranci. V ostatních aspektech se muži a ženy liší. Ženy přisuzují velký význam materiálnímu zajištění rodiny, chtějí, aby jejich partner byl úspěšný v zaměstnání, ctižádostivý a rozhodný. Muži preferují vzhled a inteligenci, méně již pracovní úspěchy.
(Pramen: Sociologický ústav AV ČR)
