Váš otec je učitelem hudby. Když jste se ve čtyřech letech začala učit hrát na housle, byl také vaším prvním učitelem?
Ano, byl. Vyučuje hraní na housle na univerzitě, a tak v tom měl velkou praxi. Začal mě vyučovat, když mi byly čtyři. Když mi bylo šest, dostala jsem se na Juilliardovu hudební školu. Navštěvuju teď dvě školy zároveň - úplně obyčejnou střední školu ve Philadelphii a Juilliardovu školu v New Yorku, jezdím tam jednou nebo dvakrát týdně.
Mluvíte o tom, jako by to nebylo nic mimořádného. Ale přitom jste byla tím nejmladším člověkem na světě, který dostal takzvaný Avery Fisher Career Grant - grant Avery Fishera, který vám má zajistit kariéru. Jistě to pro vás mnoho znamenalo.
Byla jsem na Juilliardově škole nejmladší, to je pravda, bylo mi šest, zatímco všem ostatním bylo třináct nebo čtrnáct. To znamenalo, že jsem tam byla mezi samými puberťáky, což se mi vůbec nelíbilo. Ale když jsem dorostla do jejich věku, podstatně se to zlepšilo - najednou jsem byla obklopená kamarády ve stejném věku jako já sama.
Získala jsem spoustu přátel - úplně normálních dětí.
Už v šesti letech jste vystupovala ve spolupráci s několika orchestry ve Philadelphii. V devíti letech jste natočila své první CD, ale rodiče prý vám ho nedovolili vydat, dokud vám nebylo skoro dvanáct. Říkali si, že jste na celosvětovou slávu ještě příliš mladá...
No, tak nějak to bylo. Prostě jsme šli - i s rodiči - do newyorského natáčecího studia a tam jsme natočili CD s názvem Sarah Chang - Debut. Všechno bylo hotové, když mi pořád ještě bylo devět. Pak se mí rodiče začali domnívat, že bychom měli ještě nějakou chvíli počkat. Byla jsem ještě dítě. Teprv o necelé dva roky později se tohle CD objevilo na pultech. Ta doba mi připadala nekonečná, ale ve skutečnosti to byly jen necelé dva roky.
A pak z toho byl ohromný úspěch.
Dá se to tak říct.
Byl Jiří Bělohlávek prvním českým dirigentem, pod jehož taktovkou jste hrála?
Na to se musím zeptat svého manažera. Byl první? Ano, byl první.
Máte ráda hudbu určitého období?
Většina koncertů, na kterých jsem vystupovala, byla zaměřená na romantické období - hrála jsem Čajkovského, Mendelssohna, Sibelia -, ale také jsem se snažila nastudovat hudbu o něco starší a klasičtější a právě tak i hudbu o něco modernější. Teď se snažím pracovat na dílech současných skladatelů, chci říct, skladatelů, kteří jsou stále ještě naživu. Je to pro mě nesmírně přínosné, protože si s nimi můžu o hudbě popovídat. Se skladateli, kteří zemřeli před bůhvíkolika lety, si nemůžete pohovořit tváří v tvář. Od žijících skladatelů se můžete spoustu věcí naučit. Nedávno jsem si uvědomila, jak nesmírně těžké je správně zahrát klasické skladatele - Bacha, Mozarta - jsou základem veškeré klasické hudby. Teprve když jste zvládli a pochopili Bacha a Mozarta, můžete se začít považovat za opravdového muzikanta.
Zdá se, že žijete jen pro hudbu a hudbou.
To není pravda! Tedy - hudba hraje v mém životě nesmírně důležitou roli, to je fakt, ale krom toho se snažím být úplně normální holka. Pořád ještě chodím na střední školu, letos v květnu budu maturovat. Nedávno jsem získala řidičák, z čehož mám ohromnou radost. Mladí lidé v Americe řidičák prostě potřebují - umožňuje jim pohyb, čímž jim dává svobodu. A taky mám jedenáctiletého bratra Michaela, kterého zbožňuju.
A ten taky na něco hraje?
Hraje trochu na klavír, ale daleko víc ho zajímá tenis, fotbal a tak, vlastně je spíš sportovec. Ohromně si rozumíme. Můžu mu kdykoli zatelefonovat, e-mailovat nebo faxovat, abych si s ním popovídala nebo si na něco postěžovala. Vždycky mi to pomůže.
Máte ohromné kouzlo osobnosti. Co vaši spolužáci na střední škole? Mají vás rádi a uznávají vás?
Vážně mám kouzlo osobnosti? Díky za lichotku. No, abych pravdu řekla, ve škole jsem prostě Sarah, to je všechno. Když mi bylo osm nebo devět, bylo to dost těžké... V Evropě je to nejspíš daleko lepší, ale v Americe, když hrajete na housle, tak nikdo nechápe, co to vlastně je, chci říct, vědí, co jsou housle, to ano, ale když se jim snažíte vysvětlit, co vlastně děláte, tak jsou z toho dokonale zmateni. Musíte jim vysvětlit, že stojíte na pódiu, je tam dirigent nebo taky celý orchestr a kolem jsou lidi, co to poslouchají. Ze začátku to pro ně bylo těžké pochopit. Pak mě viděli v televizních dokumentech, všimli si, že mi vycházejí CD - no a pak mě konečně přijali takovou, jaká jsem. Chodím s nimi do školy, píšu úkoly, jsem zkrátka Sarah.
Znali vás dřív než vaši slávu?
Přesně tak. A taková se taky snažím být - úplně normální osmnáctiletá holka. Je to príma, když můžete přijít domů a dát si nohy na stůl nebo jít do kina, žít jako každý jiný normální člověk v mém věku.
Vaši rodiče pocházejí z Koreje, ale vy jste se narodila už ve Spojených státech. Jak to na vás působí?
Moji rodiče se narodili v Koreji, vyrostli v Koreji, chodili tam do školy, vzali se tam. Teprve pak odjeli do Ameriky. Já jsem se narodila ve Philadelphii, a tím pádem mám americké občanství. Rodiče mi odmalička říkali, že by se jednou chtěli vrátit do Koreje, ale já jsem jim překazila plány tím, že jsem se začala učit hrát na housle.
Každý říká, že je těžké být teenagerem, což je samo sebou pravda, ale je to ještě o to těžší, když v sobě cítíte tahle dvě etnika, tyhle dvě... naprosto odlišné věci.
Na to jsem se právě chtěla zeptat. Zdá se, že jste získala ohromnou popularitu mezi Korejci žijícími v Koreji. Na váš koncert jich přišly celé zástupy.
Přiznám se, že mě to samotnou šokovalo. Vůbec se mi nechtělo věřit, co všechno pro mě udělal korejský velvyslanec v Praze. Ale pokud jde o moje vztahy k té zemi jako takové - jezdím tam aspoň jednou za rok hrát. Nikdy jsem tam nežila, ale mluvím plynně korejsky a taky čtu a píšu, nikdo, kdo to neví, nepozná, že jsem se tam nenarodila. Když jsem v Koreji, jsem hrozně šťastná, že můžu s lidmi mluvit jazykem té země. Lidi si myslí, že je asi těžké mít v sobě zároveň tyhle dvě... osobnosti - dá se tomu tak říkat? - zkrátka být na jedné straně Američanka a na druhé Korejka, ale z obojího se člověk může něco naučit a vybrat si to, co mu vyhovuje.
Celý internet je zahlcený milostnými dopisy, které vám fanoušci píší. Máte - myslím v neelektronickém světě - přítele?
Čekala jsem, že se na to zeptáte. Ne, zatím nemám.
Ale mám spoustu kamarádů, z nichž většina nejsou muzikanti. Ne že bych si je schválně vybírala jen proto, že nejsou muzikanti, to ne, ale je příjemné přátelit se s lidmi, kteří mají úplně jiný okruh zájmů.
Plánujete založit rodinu?
No, rozhodně ne příliš brzo. Můj manažer by mě zastřelil.
To by byla nenapravitelná škoda. Třeba by to dokázal vyřešit méně radikálně a radši vám sehnat někoho na hlídání.
On sám by mi musel děti hlídat! Ale, jak říkám, zatím mám na tohle všechno dost času. I když si samozřejmě uvědomuju, že přestože se jako hudebník ženského pohlaví necítím v nevýhodě, přece jen jednou budu muset najít tu správnou rovnováhu mezi láskou k muzice a rodinnými povinnostmi. Rozhodně chci časem založit rodinu, mít děti a být dobrou matkou.
Včera na koncertě jste měla na sobě elektricky modré šaty. O přestávce jste se převlékla do šatů elektricky červených...
No, to si musím zapamatovat, "elektricky modré".
Mám ráda jasné, tedy "elektrické" barvy. A krom toho se strašně ráda hezky oblékám.
Chtěla jsem se zeptat, jestli tyhle barvy pro vás něco znamenají, jestli třeba hrajete Strausse v červených šatech. Máte kupříkladu nějaké barvy, o kterých si myslíte, že vám přinášejí štěstí?
Ale kdepak, to nic neznamená. Oblékám se vždycky podle momentální nálady a rozmaru. Ovšem vždycky si s sebou na koncert beru ještě jedny šaty úplně jiné barvy, pro všechny případy.
Své první CD jste nahrála na tříčtvrtečních houslích. Na jaké housle hrajete teď?
Housle Guarneri. Jsou to dobré housle a hodí se zejména na Strausse nebo Brucha, kterého jsem hrála v Praze. Ovšem pro různé skladby - a skladatele - se hodí různé housle. Na houslích Guarneri bych Bacha nehrála. Housle ovšem příliš často nestřídám. Vyžívám se raději ve střídání smyčců.
A šatů.
A šatů. Mám obrovský šatník. Hrozně ráda nakupuju. Nakupování mám hned po muzice na světě nejradši.
Je tohle vaše první návštěva v Čechách?
Tohle je skutečně poprvé, kdy jsem v Čechách, ale o Československu jsem prvně slyšela, když mi bylo asi osm nebo devět a hrála jsem Dvořáka. Strašně jsem si ho oblíbila. Učila jsem se správně vyslovit jeho jméno a taky jsem se učila, jak se správně píše Czechoslovakia - Československo. Musela jsem si to tenkrát najít ve slovníku. Teď, když jste se rozdělili a jste jen Česká republika, je to daleko snazší.
Dnes jsem měla čas se projít po Karlově mostě, prohlédnout si Hrad - a nakupovat. To bylo ohromné. Na půl dne jsem směla být úplně normální turistkou Sarah Changovou!
 "Když jsem se v osmi letech zamilovala do Dvořáka, dělala mi potíže správná výslovnost jeho jména..." |
