Jakou máte na Jiřinu Bohdalovou nejstarší vzpomínku jako na herečku a jakou jako na mámu?
Jiřinka je živel, který nasměroval nejen mě na hereckou kariéru, ale hlavně celou rodinu držela nad vodou v nejkrutějších padesátých letech. Doslova celou rodinu. Určitě ta doba mámu zocelila a vypěstovala v ní jako pud sebezáchovy i její humor, který tolik let rozdává divákům. Díky ní jsem pochopila, jakou má humor sílu, jak je pro člověka potřebný a kolika lidem pomáhá přežít. Je pro člověka obrovský dar a toho si na mámě cením nejvíc.
Jak vzpomínáte na své začátky? Byla maminka pomocnicí nebo kritičkou?
Máma na mě byla přísná a zároveň mi hodně pomáhala. Prozradila mi všechny herecké fígle, na které bych si musela přicházet pracně sama. A hlavně mi vštěpovala, že pokud chci uspět, musím této profesi hodně obětovat. Třeba když začaly školní a divadelní prázdniny, máma mi poradila, ať dám všude vědět, v dabingu i v rádiu, že jsem volná a nikam nejedu, a když bude práce, klidně ji vezmu a budu o prázdninách hrát a točit.
To se mi velmi vyplatilo, protože jsem byla brána za pracovitou mladou herečku, která bere i ty nejmenší roličky a žádnou prací nepohrdá. Každý ten schůdek jsem si hodně dlouho ošlapávala, než jsem zase postoupila dál.
Jednou mluvíte o mámě a jindy o Jiřince. Jak to vlastně u vás doma s oslovením maminky je?
To je strašně stará historie. Máma živila celou rodinu a já byla u babičky, kde se mnou vyrůstala i mámina sestra Jaruška. Všichni kolem mě na moji mámu volali Jiři, a tak já jsem ji taky oslovovala Jiři a všichni mě nechali. Tak už to mámě – Jíře – zůstalo. Dneska je pro mě synonymem k mami Jiři. Je to stejný pocit, stejné slovo.
Co jste po ní zdědila, pokud jde o geny? Komediální talent a humor asi ano, ale je ještě něco, co nás překvapí?
Možná určitou vnitřní sílu a cílevědomost – vědět, co chci, a jít si za tím. Nepovolit. Máma mi celý život vštěpovala, že pomocníka nejvěrnějšího najdu na konci svého ramene. A dneska už to tak mám a cítím, že se můžu sama na sebe spolehnout. Je to dobrý pocit jistoty.
Taky mi říkala, jak je důležité se po pádu umět zvednout a jít dál, protože pády člověka neminou, nenechat se zadupat a nepropadnout sebelítosti. Sebelítost máma vůbec nezná. Tak se o to snažím taky tak.
Je něco, co na své mamince obdivujete a co jste nepochytila?
Máma má spoustu koníčků a jeden z nich je vaření. To jsem po ní nezdědila, vaření není momentálně moje hobby. Připadá mi, že čas, který strávím u plotny, je nepřiměřený tomu, jak dlouho jídlo jím. Ono to taky souvisí s tím, že moji kluci už vystřelili z hnízda, takže vaření pro mě ztratilo smysl.
Když byli malí, všechny ty kašičky a zeleninky jsem připravovala ráda. Nebo když jsme se všichni sešli doma u oběda nebo večeře a byla domácí pohoda, po jídle jsme hráli stolní hry a byla legrace, ale teď už je všechno jinak. Když nám to všem vyjde, sejdeme se na nedělní oběd u Jiřinky. A Jířa je šťastná.
15. srpna 2016 |
