Máte dva syny a nedávno k vám do rodiny přibyla i holčička. Přesněji fenka.
Pepinka je můj parťák. To je divadelní pejsek. Ona přesně ví, kdy začne pauza, takže mě čeká v šatně. Ví, že na jeviště nesmí, i když tam párkrát přišla. V dubnu to byl rok, co jsme si ji vzali z útulku z Mělníka a já ji miluji.
Byla to láska na první pohled? Protože pejsci z útulku jsou někdy bázliví.
To je pravda. Ale oni mi z útulku zavolali, že tam mají tříměsíční fenečku. Předtím jsme byli asi půl roku ve spojení, že kdyby tam měli nějakého pěkného pejska, který bude rád jezdit autem, že mi dají vědět. Pak se ozvali: „Paní Stašová, my tady máme takovou, zrzavou...“ a teď byla chvíli pauza. Já jsem říkala: „No co jako? Nechcete říct, že je mi podobná?“ A paní z útulku: „Jojo, tak nějak jsme se tady shodli, že k vám by se hodila.“ No tak jsem si hned pro ni jela a je to moje zlatíčko. Mám ji strašně ráda, je to láska. Když si chcete pořídit lásku nefalšovanou, koncentrovanou, pořiďte si pejska. A pořiďte si ho z útulku, protože jsou vděční.
Takže ke klukům máte opravdu holku.
No spíš by se dalo říci, že mám tu holku k těm dvěma, co mají svůj život. Vlastně by se dalo říct, že kvůli tomu jsem si pořídila pejska, abych je neotravovala.
Jsme na focení, kde je mimo oblečení a kosmetiky i pár vašich krásných obrazů a fotek. Prozradíte něco o nich?
Já tady mám obrazy mému srdci nejmilejší, a to od mého dlouholetého přítele Karla Laštovky. On už je dnes 32 let tam nahoře. Byl to v 80. letech první homosexuál, se kterým jsem se seznámila. Když jsem si brala za muže Eusebia Ciccottiho, tak on mi namaloval dva obrazy. Jsou to grafiky. Na jednom je napsáno „Amore per tutti“, což je v překladu „láska pro všechny“.
Uznáváte lásku pro všechny?
Jednoznačně. Já vždy budu podporovat nejen lásku pro všechny, ale i manželství gayů a lesbiček. Mám mezi nimi i mnoho opravdových přátel. Dokonce jsem podepsala petici za to, aby si mohly tyto páry adoptovat dítě.
Jaké bylo vaše první setkání s člověkem s jinou sexuální orientací?
Musím říci, že naprosto přirozené. Vlastně jsem ani nevnímala, jestli je to gay nebo není. Byl to právě pan Laštovka a já ho vnímala úplně normálně. Vstoupil mi do života tak zásadně, že mně a Eusebiovi dělal krásné svatební oznámení. Je to má srdeční záležitost. V té době, kdy jsem si brala Eusebia, to bylo v roce 1986, jsem možná trošičku byla něžnější bytůstka, než jsem teď.
Simona Stašová j
A jaký máte vztah s Eusebiem teď, když spolu nežijete?
Moc hezký. My se stále navštěvujeme, protože jsme nikdy nepřetrhli tu šňůru. Nikdy jsme se neodloučili a je možné, že spolu ještě dožijeme, protože jsme si tak trošku zbyli.
Mezi obrazy pana Laštovky je ještě fotka. Autorkou jste vy?
Ano, jsem. Dokonce si myslím, že bych za tuto fotku mohla získat nějakou cenu. Ten bazén je 750 metrů nad mořem v Jeseníkách a můj táta ho vykopal. Teče skrz něj pitná voda, takže si dovedete asi představit, co je to za zimu. To je pro pstruhy a táta mi řekl: „Simono, já jenom jedinkrát do toho bazénu skočím. Postav se, až řeknu tři, já se rozběhnu, ty tam stůj a udělej cvak.“ No a já udělala cvak a vznikl z toho můj nejoblíbenější snímek.
Tatínek se toho tedy nebál.
To ne. Považuji tu fotku za spoluautorství. Navíc tátovi na tom snímku bylo třiašedesát a byl stejně starý, jako jsem teď já. Je to zpátky sedmadvacet let, protože tolik nás dělí od sebe.
